Už je to víc jak měsíc, co Tomáš zmizel. Každé ráno doufám, že se znovu objeví ve škole, ale vím že už je to nepravděpodobné.
Dnes je poslední den školního roku. Při cestě ze školy nejsem ani schopná poslouchat Lucku. Má teď nového přítele a plánují si spolu celé prázdniny. Nemám jí to za zlé.
"Hej," šťouchne do mě, "ty mě vůbec neposoucháš!"
"Poslouchám!" ohradím se.
"Tak co jsem teda říkala?"
"Že se moc těšíš, až pojedete s Alešem na Mácháč."
"Máš kliku," šťouchne do mě Lucka šibalsky a mě to donutí trochu se usmát.
"Kdy že odjíždíte to tý Itálie?" zeptá se mě po chvíli tiché chůze.
"Pozítří," zamumlám.
"Dobře, to znamená, že máme ještě dnešek! Nechceš být večer u nás?" Zamyslím se. Vzhledem k tomu, že se skoro celé prázdniny neuvidíme, je to asi dobrý nápad.
"To zní dobře," řeknu a pokusím se o úsměv.
"Tak jo," zajásá Lucka, "přijď tak v šest, jo?"
"Jo jo, mám něco přinést?" zeptám se ještě, když už stojíme u nás před domem.
"Nemusíš," zakroutí Lucka hlavou a obejme mě. Než se z toho nenadálého projevu lásky vzpamatuju, už jde k jejich domu. Zakroutím nad tím hlavou a pousměji se. Kuba už je doma, zjistím to tak, že vyjde ze dveří.
"Proč tam stojíš?" zeptá se mě. Taktní, jako vždy, pomyslím si.
"Protože se mi chce," odseknu.
"Když ti to dělá radost," pokrčí rameny a zase za sebou zavře. Dveře se hned zase otevřou.
"Mohla bys vyndat poštu?" řekne Kuba. Mám chuť odpovědět mu něco urážlivého, ale nakonec si to rozmyslím.
Mezi běžnými letáky mě zaujme jeden dopis. Vytáhnu ho. No páni, je adresován mě! Přemůžu svou nedočkavost. Letáky položím na kuchyňskou linku a vyběhnu do pokoje.
Otevřu obálku a vytáhnu papír. K mému podivu jsou na něm jen tři slova.
Já se vrátím.
ČTEŠ
Já se vrátím..
Roman d'amourTom je normální sedmnáctiletý kluk. Tedy pokud je normální, že jste v sedmnácti ještě v deváté třídě a za rok vystřídáte několik škol, ač se učíte výborně. Zatímco Aďa je normální patnáctiletá holka. Tedy pokud dokážete zůstat normální, když má váš...
