Já se vrátím..

Aďa

Nevím moc, co se Tomovi stalo. Třeba mu vážně bylo špatně, ale spíš si myslím, že je to kvůli Jindrovi a hlavně Vojtovi. Nevím, proč mu ten míč prostě nemohl hodit, když viděl, že hrát umí. Zbytek tělocviku jsem strávila probodáváním ho vražednými pohledy. Nemyslím si, že by to zabralo, ale jinak si vztek vybít nedovedu.

Teď už máme poslední hodinu a přemýšlím, co budu dělat odpoledne. Lucka má to rande a nechce se mi strávit celé odpoledne čtením. Zvlášť, když je dnes venku tak hezky.

Z myšlenek mě vytrhne až zvonění. Vyběhneme s Luckou ze třídy a běžíme rovnou do jídelny, abychom nemuseli moc dlouho čekat ve frontě. K obědu je univerzální hnědá omáčka s rýží. Naštěstí je to docela poživatelné.

"Jak se těšíš na to rande?" zeptám se Lucky, když si sedneme ke stolu.

"Moc! Jen jsem trochu nervózní," přizná.

"Proč, prosím tě?" podívám se na ní překvapeně, "Vždyť nemáš proč být nervózní ty trubko."

"Co když něco zkazím?" zašeptá. Chytím ji za ruku a usměju se na ní.

"Bude to všechno fajn, jasný?"

"Jasný," kývne hlavou.

Když dojíme, jedeme společně domů. Stále musím Lucku uklidňovat, zdá se, že je opravdu nervózní. Přesto ale odmítne mou nabídku, pomoct jí se připravit.

"Já to zvládnu. Ne že bych tě tam nechtěla, ale nechci tě tím už zatěžovat. Užij si den." Obejmeme se a jdeme každá k sobě domů.

"Jsem doma!" zavolám. Vzhledem k tomu, že se nic, kromě televize neozývá, pochopím, že doma je jen Kuba.

"Tomáš dneska nepřijde?" zeptám se, když si uvědomím, že včera Kuba říkal, že dnes zase přijde.

"Ne," odpoví aniž by vzhlédl od televize, "volal mi, že mu pořád není dobře."

"Aha," řeknu a vrátím se do kuchyně. Naleji si do hrnečku mléko a sednu si ke stolu. Leží zde nějaké letáky a tak si je začnu prohlížet. Náhle mě něco napadne.

"Kubo?" zavolám na něj, "Ty víš, kde Tomáš bydlí?"

"Jo, proč?" odpoví.

"Něco mě napadlo," řeknu jen.