Já se vrátím..

Tom

"Líbí se ti moje ségra?" řekne Kuba, jen co vyjdeme z jejich domu.
"Cože?" otočím se k němu nechápavě.
"No jestli se ti líbí moje sestra, nevím co nechápeš."
Zamyslím se nad tím, co odpovědět. Je docela hezká, ale neznám jí a rozhodně s nikým nechci chodit. Nakonec odpovím: "Ale jo, je docela hezká."
Kuba neodpoví, jen pokývá hlavou.
"Hele," zeptám se po chvíli tiché chůze, "ty asi nemáš moc kamarádů, co?" já vím, není to nejtaktnější otázka, ale zajímá mě to.
"Vlastně jsi můj první kamarád za celej život," podívá se na mě a v očích se mu mihne smutek. Myslím, že v mých očích zase musí být vidět zděšení. Ne z toho, že jsem jeho první kamarád, ale že JSEM JEHO KAMARÁD. Nechci si tu dělat kamarády.
"Promiň, urazil jsem tě nějak?" zeptá se, když jsem až moc dlouho zticha.
"Ne, jen přemýšlím," odpovím rychle.
"Nad čím?" zeptá se hned.
"Víš," pokusím se mu to nějak vysvětlit, "myslím, že se brzo zase odstěhuju. Nechci ti nějak ublížit."
Podívá se na mě a s naprosto chladnou tváří odpovi: "Celý život mi někdo ubližuje. Nebudeš první ani poslední."

"Jsem doma!" zavolám na mamku, když vejdu do bytu. Kuba už toho při cestě moc nenamluvil. Jen před domem se mě zeptal, jestli zítra zase přijdu. Souhlasil jsem.
"Jak bylo u kamaráda?" zeptá se mamka, zatím co vaří večeři.
"Docela fajn," usměju se na ní, "chceš nějak pomoct?"
"Ne už to skoro mám," odpoví mi také s úsměvem a tak si jdu sednout ke stolu. Než stačím cokoli říct postaví přede mě steak s bramborem.
"Děkuju," řeknu a pustím se do jídla.