Já se vrátím..

Tom

Děsí mě, že mi věci nevychází podle plánu. Chtěl jsem si sednout do poslední lavice, ale mám tu jen patnáct spolužáků, takže nenaplní třídu natolik, abych se mohl ztratit v davu. Když zazvoní, přijde ke mě nějaký kluk. Ostatní si ale začnou balit a proto trochu znejistím, vůbec netuším, co máme teď za hodinu, nebo kam mám jít.

Kluka to ale zjevně netrápí a začne si se mnou povídat.

"Ahoj," řekne a opře se mi o lavici.

"Ahoj, hele, nemáme teď jít do jiný třídy?" zeptám se ho hned.

"Jo, no vlastně asi jo. Já jsem Kuba, ty jsi Tomáš, že jo?"

"Jo jo, říkej mi Tome," usměju se na něj vlídně, "kam teď teda máme jít?" konkretizuji svojí otázku.

"Asi do příroďáku, je to jen tady na konci chodby," odpoví mi trochu rozpačitě.

"Děkuju," řeknu, posbírám si věci a vyjdu ven ze třídy. Ani se nestihnu rozhlédnout a už slyším, jak Kuba běží za mnou.

"Odkud si se přistěhoval?" ptá se mě. Nechci se s ním bavit ani o normálních věcech, natož o tomhle.

"Ehm," začnu si vymýšlet, "to město určitě neznáš, je to daleko."

"Já znám skoro všechna města v Čechách i na Moravě," odpoví rychle.

"Byla to vlastně spíš vesnice, fakt malá, určitě jí neznáš," přijde mi, že normální člověk by už pochopil, že s ním mluvit nechci.

"Aha. No a nechceš si teď sednout ke mně? Já sedím sám."

"To je od tebe moc hezký, ale já jsem radši sám," vejdeme do třídy a zamířím dozadu k levici, kde to vypadá, že v ní nikdo nesedí. Kuba jde pořád za mnou. Když si sednu a začnu vyndavat své věci, pořád na mě mluví: "Hele já si musím odskočit, řekneš to pak prosím tě učitelce?" přikývnu, ale říkat jí to určitě nebudu.

Zazvoní a velmi korpulentní, ale na co si to hraju, vyloženě tlustá učitelka vejde do třídy.

"Dobré ráno, posaďte se," řekne třídě a sama si s velkým rámusem sedne do svého křesla. "Prý tu máme nového žáka?" zeptá se.

"Ano," odpovím jí a stoupnu si, "dobrý den, jmenuji se Tomáš."

"Dobrý den," řekne rychle a hned přejde ke svému předmětu, "kam jste na předchozí škole došli v přírodopise?"

"K ochraně životního prostředí," odpovím jí.

"To je dobře, to teď děláme také," vyruší jí, když Kuba přijde do třídy.

"Dobrý den, omlouvám se já jsem.."

"Nic se neděje, Kubo, posaď se," počká až si Kuba sedne a potom se pustí do výkladu: "Takže, co to je krajiný ráz?"

Přihlásí se nějaká dívka ve druhé lavici: "Vlastně to, jak krajina vypadá."

"Ano, dá se to tak říct," potvrdí její odpověď. "Představme si například krajiný ráz hor, co by ho mohlo narušit?" zeptá se znovu třídy.

"Například nějký mrakodrap?" odpoví jí zrzka, co sedí v matice přede mnou a hezky kreslí. Učitelka přikývne. Bez vyvolání najednou promluví Kuba: "Ropný důl."

Celá třída se začne smát, tedy vlastně kromě mě a zrzky.

Učitelka se podívá na Kubu a řekne: "No pokud bychom žili někde na Aljašce tak budiž, ale tady mi to připadá trochu nereálné."

"Byl to jen nápad," odpoví jí Kuba klidně.