V pátek ráno se mi vůbec nechce vstávat. Nazval bych to spánkovým deficitem. Celý týden člověk skoro nespí a na konci týdne už je to na něm pořádně znát. Hlasitě zývnu a posadím se na posteli. Podívám se na hodinky a zjistím, že je sedm třicet.
No bezva, pomyslím si, to se nestihnu ani nasnídat. Stoupnu si a když odezní krátká bolest hlavy, otevřu skříň. Bezmyšlenkovitě vyndám kraťasy a obléknu si je. Potom seberu ze země tričko, které jsem měl na sobě předevčírem. Přiznávám, nejsem zrovna pořádný.
Přebytečné pachy zamaskuji deodorantem. Vyjdu z pokoje a zamířím do koupelny vyčistit si zuby. V kuchyni mě ale něco zarazí.
"Mami?" řeknu do ticha. Nic. Žádná odezva. Zkusím to ještě jednou: "Mami?"
Pořád se nic neozývá. Začnu trochu panikařit. Tohle se ještě někdy nestalo. Začnu pobýhat po bytě.
Do prdele. Do prdele. Do prdele!
Když už beru do ruky mobil, všimnu si papíru na dveřích.
"Jela jsem na nákup. V místním supermarketu mají v pátek slevy. Měj hezký den. Máma."
Opřu se hlavou o dveře a snažím se uklidnit můj tep.
"To ten den hezky začíná."
Ve škole to není o moc lepší. Aďa jakoby si mě skoro nevšímala. Pořád si něco špitá s Luckou a aby toho nebylo málo, Kuba se na mě lepí jako snad ještě nikdy.
"Viděl si tenhle film?" ukáže prstem do nějakého časopisu a tázavě se na mě podívá.
"Ne," odpovím aniž bych zvedl oči od učebnice dějepisu.
"A chceš říct o čem to je?" zeptá se opět Kuba.
"Ne," řeknu ještě jednou, tentokrát trochu víc důrazně.
"Proč ne?" zakňourá Kuba. Na chvíli se zamyslím a nakonec odvětím: "Protože se na něj chci podívat sám."
Tato odpověď ho nejspíš uspokojí a dále se věnuje časopisu. Bohužel asi tak minutu, než ho opět zaujme něco, co mi musí nutně ukázat.
"Hele! To je z toho filmu!" rozzáří se.
"Kubo," řeknu už docela naštvaně, "mě to vážně nezajímá."
"Král?" ozve se od katedry.
"Ano?" zvednu hlavu.
"Víš, co to znamená samostatná práce?" podívá se na mě dějepisářka přísně.
"Ano, vím."
"Tak tam přestaňte s Jakubem kecat."
Přikývnu a ponořím se zpátky do děje první světové války.
Ať už je večer, pomyslím si, když zvoní.
ČTEŠ
Já se vrátím..
Любовные романыTom je normální sedmnáctiletý kluk. Tedy pokud je normální, že jste v sedmnácti ještě v deváté třídě a za rok vystřídáte několik škol, ač se učíte výborně. Zatímco Aďa je normální patnáctiletá holka. Tedy pokud dokážete zůstat normální, když má váš...
