Já se vrátím..

Aďa

Matika první hodinu v pondělí? Občas si říkám, že ten, kdo na naší škole vymýšlí rozvrhy, je prostě sadista. Jednou rukou si podpírám hlavu a znuděně koukám na tabuli. S Luckou sedíme ve třetí lavici v řadě u okna. Je to dobré místo, za námi už nikdo není a jsem dostatečně daleko od bratra, který je v první lavici u dveří.

Matikářka/Naše třídní začne něco psát na tabuli. Nedokážu se ale soustředit. Začnu přemýšlet nad tím, jak jsem ráno srazila toho kluka. Koukal trochu vyjeveně, ale usmíval se. Vlastně mám pocit, že jsem ho tu nikdy neviděla. Když se začnu nořit ještě hlouběji do svých myšlenek, Lucka do mě strčí.

"Co je?" zašeptám. Pohodí hlavou směrem k učitelce, která na mě kouká. A sakra asi mám problém.

"Ano?" zeptám se potichu a opatrně.

"Odpovíš mi na mou otázku, prosím?" řekne ironickým tónem.

"Deset?" odpovím jí první číslo, které mě napadne.

"Tak to slyšíte, Adéla mě neposlouchá protože 'deset'," učitelčin posměšný tón vyvolá smích i v některých mých spolužácích.

"Neříkej mi Adélo," zamumlám si a doufám, že mě neslyšela. Doufám marně.

"Co jsi to řekla?" otočí se na mě. Než ovšem stačím jakkoli zareagovat, ozve se klepání na dveře.

"Dále," řekne učitelka najednou skoro zpěvavým hlasem. Dovnitř vejde zástupkyně a za ní ten kluk co jsem ho ráno srazila.

"Děti, vedu vám nového spolužáka. Jemenuje se Tomáš," kluk se usměje a lehce zamává, "doufám, že si budete rozumnět." Zástupkyně se na nás usměje a nakonec se otočí zpátky ke dveřím, "nashledanou," řekne a zabouchne za sebou dveře.

"Můžeš si sednout támhle, do čtvrté lavice," řekne učitelka a ukáže na místo přímo za mnou.

"Dobře, děkuju," odpoví kluk-Tomáš a vydá se ke svému novému místu. Když prochází okolo mě, něčho si všimnu.

"Viděla jsi ty boty?" napíšu na kus papíru a podám ho Lucce.

"Ne, co má za boty?" odepíše.

"Černý Conversky. Pravý!"

"Vážně? Ty sou přece strašně drahý!"

"No právě, asi bude bohatej," Lucka si mou poslední zprávu přečte a začne se smát. Tomáš se mezitím za námi uvelebí a učitelka řekne: "Tak, kde jsme skončili?" modlím se, aby si nevzpomněla na mou poznámku. "Ach jistě, obsah kruhu!" zasní se do matematiky.

"Absolutně se nedokážu soustředit na to, co dělá," zašeptám Lucce.

"Tak to jsme dvě," odpoví mi. Začnu si bezmyšlenkovitě čmárat do sešitu. Nemyslím si, že bych kreslila dobře. Umím kreslit jen obličeje. Ještě ke všemu jen nereálné, nedokážu nakreslit portrét někoho, koho znám.

Nejdříve nakreslím oči, to dělám vždy jako první. Potom obočí, nos, ústa. Nakonec dokreslím tvar obličeje a vlasy. Z papíru na mě kouká neznámá dívka.

"To je moc hezký," uslyším za sebou. Počkat, cože? Za sebou? Rychle se otočím. Tomáš se na mě usmívá. Rychle papír schovám pod sešit a nesměle řeknu: "Ehm.. díky."

Tomáš jen smutně kývne a dál si něco píše do sešitu. Rychle se zase otočím zpět. Asi si o mě teď myslí, že jsem divná. A to ještě ani neslyšel bráchu. Pokusím se znovu začít soustředit na čísla na tabuli. Podívám se k Lucce do sešitu, abych zjistila, na jaké stránce pracujeme.

Každých pět minut sleduji hodiny. Nakonec se dočkám a konečně zazvoní.