Já se vrátím..

Tom

"No dobře, říká se tomu jezero, ale ve skutčnosti je to rybník," vysvětlí mi Aďa stále ještě s rozpřaženýma rukama a okouzlujícím úsměvem. Zasměju se.

"Tak to jdu zase domu, já chtěl jezero!" řeknu z legrace a jakože uraženě se otočím k odchodu.

"Ale no tak," chytne mě Aďa za rukáv, "není to tak hrozný."

"Vždyť jsem to nemyslel vážně," ujistím jí s mrknutím. Trochu se začervená.

"Chceš jít třeba okolo?" zeptá se po chvilce mlčení.

"Proč ne?" řeknu. Aďa vyjde a tak jdu za ní. Po písku se v Converskách chodí dost blbě. Jakoby mi Aďa četla myšlenky prohlásí: "Máš hezký boty, asi byly dost drahý co?"

Chvíli nevím, jestli jí říct pravdu, ale nemá smysl lhát.

"Nechceš si na chvíli sednout?" ukážu na molo na břehu kousek od nás.

"Jo, proč ne," usměje se Aďa. Když si sedneme, zahledím se na hladinu vody a řeknu potichu: "Ty boty jsou po tátovi." Aďa jen tiše sedí a nic neříká, proto pokračuji: "Když byl mladší, tak chvíli po revoluci jel do Ameriky. Tyhle boty si tam koupil, měl je moc rád."

"A on ti je dal?" zeptá se Aďa potichu, možná jakoby cítila, že je to pro mě choulostivé téma.

"Ne tak docela," odpovím neurčitě.

"Jak to myslíš?" nenechá se Aďa odbýt.

"Zemřel, když mi bylo sedm," řeknu jen a ještě upřeněji koukám do vody. Sanžím se nebrečet.

"To je mi líto," zašeptá Aďa a lehce položí svou ruku na mojí.

"V pohodě," odpovím také šeptem.

"Asi se o tom nechceš už bavit, co?" zeptá se opatrně.

"Promiň," zašeptám a nevím jestli se omlouvám víc jí nebo sám sobě. Aďa jen pokýve hlavou a odtáhne svou ruku. Abych jí trochu uklidnil, zašeptám: "Jsi první člověk, kterému jsem to kdy řekl." Udiveně se na mě podívá. Potom se zase trochu začervená a nakonec řekne skoro šeptem: "Promiň, že se tolik vyptávám."

"Nic se neděje," usměji se lehce, "kdybych ti to nechtěl říct, neřeknu ti to."

Aďu to zjevně uklidní a tak se mě opatrně zeptá: "Nepůjdeme dál?"

"Jsem pro," odpovím teď už skoro vesele.

"V létě je tady nudapláž," zasměje se Aďa, když procházíme další písečnou pláží.

"Tak to rychle odtud, než se přiřítí nějakej nahej stokilovej děděk," řeknu a vlastně ani nevím proč se rozběhnu dál po cestě. Aďa běží za mnou. Vím to, protože slyším její hlasité oddechování. Zastavím se na kraje lesíku.

"Tohle mi nědělej," nádech, "ty magore!" výdech. Zasměji se tomu, jak Aďa nemůže popadnout dech. Nejsem škodolibý, jen teď vypadá tak nějak roztomile.

"Asi nejsi moc ve formě, co?" rýpnu si do ní.

"To víš, při čtení si člověk kondičku moc nezlepší," zasměje se.

"Co čteš?" zeptám se, když se znovu vydáme dál po cestě.

"Jako obecně, nebo zrovna teď?" otočí se na mě.

"Klidně řekni obojí," pobídnu jí.

"Ráda čtu úplně všechno," usměje se, "a teď zrovna čtu Stopařova průvodce po galaxii."

"To neznám," řeknu tak nějak zklamaně. Doufal jsem, že o tom budeme moct mluvit.

"Tak si to určitě přečti, je to nejlepší knížka jakou znám," je vidět, jak se najednou úplně rozzářila.

"Určitě si to přečtu," ujistím jí a skoro automaticky se dotknu její ruky. Nechtěl jsem, jen se to prostě stalo. A teď nevím co mám dělat, tak ruku rychle schovám do kapsy. Aďa se na mě nervózně podívá.

"Promiň," zašeptám.

"Nic se nestalo," zastaví se.

"Dobře," usměju se a vsadil bych se, že ona není jediná, kdo se tu červená.