Já se vrátím..

Aďa

Po škole jdu k Lucce domů. Bydlí kousek od nás, proto si po cestě hodím domů batoh s učením.

"Ahoj zlatíčko," zavolá na mě mamka. Nevím, co dělá doma a ani se neptám, jen zamumlám: "Ahoj, hele já jdu k Lucce jo? Přijdu asi v šest."

"Dobře, hezky se bav," řekne odněkud z kuchyně. Když vyjdu ven, uvidím, že si Lucka povídá s mým bratrem. Ach jo, to zas bude vysvětlování.

"Ahoj Aďo, kam chcete jít?" zeptá se Jakub, když dojdu až k nim.

"Půjdeme k Lucce," odpovím mu stručně.

"Aha a nemohl bych taky?"

"Hele Kubo to nejde, my si chceme popovídat a tak."

"Já bych si povídal s vámi."

"Ale my si chceme povídat samy, Kubo," snaží se mi pomoct Lucka. Už to nemůžu vydržet a prostě vyjdu směrem k Lucčinu domu. Lucka se na Kubu ještě omluvně usměje a potom mě následuje.

"Myslíš, že jsme se ho zbavily?" zašeptá. Já vím že ne, protože za sebou slyším kroky.

"A o čem si teda chcete povídat?" zeptá se bratr znovu.

"O všem," odseknu.

"Jak se můžeš bavit o něčem, o čem nic nevíš?" nechápavě se na mě podívá a já už to dál nevydržím.

"Sakra Jakube, my prostě chceme být samy. Proč si nepozveš svýho novýho kamaráda?" vzpomenu si na jeho rozhovor s tím novým klukem. Kuba na mě chvilku kouká a nakonec se prostě jen otočí a odejde.

"Myslíš, že se naštval?" zeptá se mě Lucka.

"Nevím," odpovím jí, "a je mi to jedno."

"Dobrý den, paní Hartmanová," pozdravím Lucčinu maminku. Jsou si s Luckou dost podobné. Obě jsou docela vysoké, mají rovné hnědé vlasy a karamelově hnědé oči. Jen Lucčina mamka nosí brýle.

"Ahoj holky, dáte si něco?" zeptá se nás. U Hartmanů se vždy hodně najím. Lucčina maminka je na mateřské dovolené a proto hodně peče. Pokaždé mi s sebou dá i domů na ochutnání.

"Když tak potom přijdeme, jo?" odpoví jí Lucka a už mě táhne za sebou do pokoje. Jen se na její mamku omluvně usměji a nechám se odtáhnout k Lucce do pokoje .

"Co se děje?" zeptám se jí, když zavřu dveře.

"No, za prvé stejně nemám hlad a za druhé ti musím něco říct," usměje se na mě tak nějak šibalsky.

"Chceš mi něco říct? Teď? Najednou? Proč jsi mi to neřekla už ve škole?" zeptám se nechápavě.

"Chtěla jsem ti to říct v klidu, ne ve škole. Tam bychom o tom stejně nemohly pořádně mluvit."

"Proč? o co jde?" zeptám se znovu a začínám se docela bát. Co by mi chtěla říct, ale nemohla mi to říct ve škole?

Lucka se ještě odmlčí a nakonec potichu řekne: "Jeden kluk chce, abych s ním šla ven."

Je to tak neurčitá informace, že nevím, co si o tom mám myslet. "Jakej kluk?" zeptám se nakonec.

"Jmenuje se Martin. Loni byl v devítce, takovej ten vysokej blonďák. Víš kdo?" zeptá se mě a já jen přikývnu. Vím kdo je Martin. Byla jsem do něj zamilovaná ve školce. Jo, zní to vtipně, ale vážně jsem do něj byla CELÝ VÍKEND zamilovaná. Tak jo, tomu nejde se nesmát. Tehdy byl ale ještě docela v pohodě. Ale když jsme začali chodit do školy, myslím, že úplně zapomněl že existuji. Nezdravil mě a div že mě s ostatními nešikanoval. A teď chce jít ven s mou nejlepší kamarádkou..

"No a kdy?" otočím se k ní s lehce předstíraným úsměvem.

"Zítra," rozzáří se Lucka jako sluníčko.