Já se vrátím..

Tom

Kuba se vrátí do obýváku.

"Prý sem nechce jít," řekne.

"Aha," odpovím sklesle a podívám se na ruce. Pořád nechápu, co se jí najednou stalo. Včera to bylo moc fajn, chtěl jsem jí dneska zase pozvat ven, ale potom, jak se choval ve škole, jsem si to rozmyslel a přišel vyzvídat od Kuby.

"Nevíš, co s ní je?" zeptám se, když si Kuba sedne vedle mě na gauč.

"Ne," odpoví, "ale když jsem přišel domů, praštil jsem jí dveřma do hlavy."

"Cože?" otočím se na něj, "Jak se to stalo?"

"Ležela na zemi, prý se chladila o podlahu."

"Aha," odpovím nedůvěřivě.

"Co budeme dělat?" zeptá se Kuba po chvíli ticha.

"Nevím, koukat na televizi?" řeknu, protože mě nic jiného nenapadá.

"Dobře," odpoví Kuba skoro nepřítomě a zapne televizi. Nevnímám, jaký program tam zrovna je, ani co se děje. Myslím na Aďu a na to, co se jí asi přihodilo.

Kuba se začne šíleně smát. Prohrábnu si vlasy a prohodím: "Hele, já si musím odskočit."

"Jo jasně, v pohodě," odpoví mi, aniž by se na mě podíval.

Vyjdu směrem k záchodu a když si všimnu, že se za mnou Kuba nekouká, vyběhnu nahoru po schodech. Chvíli přemýšlím, který pokoj je asi Adin. Nakonec usoudím, že to logicky musí být jediný, ze kterého se ozývají zvuky.

"Blbče!" zašeptám a plácnu se dlaní do čela. Potom seberu veškerou odvahu a zaklepu na dveře. Neozve se žádné 'dále' ani 'vstupte', díky čemuž ještě více znervózním. Z pokoje ovšem přestane hrát hudba. Po asi třiceti vteřinách se dveře otevřou.

"Co chceš?" řekne Aďa skoro až zlým tónem. V očích jí ovšem vidím spíše smutek.

"Chtěl bych s tebou mluvit," řeknu potichu.

"Ale já s tebou mluvit nechci," odsekne a chce dveře opět zavřít. Strčím do nich nohu a posléze i část svého těla.

"Alespoň mi řekni, co jsem udělal," porposím ji znovu, "já to totiž vážně nechápu." Aďa si povzdechne a otevře dveře, abych mohl vejít. Má moc hezký pokoj, co bych za takový dal. Má velkou postel otočenou hlavou ke zdi a nohami do prostoru, jako v amerických filmech. U stěny velkou skříň a v pokoji má dokonce vlastní televizi. Ukáže na postel a já se posadím.

"Myslela jsem si, že se ti třeba aspoň trochu líbím," začne ze sebe rychle chrlit, zatímco přechází po pokoji, "dokonce jsem si já bláhová dělala naděje, že by mezi námi něco mohlo být," trochu se uchcechtne a já pořád nechápu, kam tím míří.

"A potom jsem tě dneska ráno viděla s Bárou, jak se na tebe tiskne a něco ti šeptá a pak ti dala tu pusu na tvář a.." nedořekne to. Sedne si na zem a začne plakat. Nejdříve nevím co mám dělat. Začnu se ale cítít špatně a proto dojdu k ní a obejmu jí. Cítím, jak mi její slzy mokří rameno.

"Omlouvám se," zašeptám, "já s tou holkou nic nemám. Připletla se ke mně v šatně a to co si viděla už absolutně nebylo v mojí režii."

Aďa kývne hlavou, což způsobí že mě trochu bouchne do ramene.

"Je to lepší?" odtáhnu si ji od sebe a podívám se jí do obličeje. Opět jemně kývne a začne si otírat slzy. Když se na mě opět usměje, už se neudržím. Pravou rukou jí zajedu do vlasů a nakloním se k ní. Ještě než si uvědomí, co chci udělat, políbím ji.