Víkend je dlouhý. Lucka u nás zůstala až do soboního večera. Jsem za to ráda, probraly jsme spolu všechno, co nás trápilo. Pověděla mi, jak se s ní Martin hned ve čtvrtek zase rozešel, ale nechtěla mi to říct, protože mi nechtěla kazit radost. A také o tom, jak se trochu přepočítala s tou oslavou. Večer jsem ji doprovodila domů a když jsem se vracela, zkoušela jsem volat Tomovi.
Ach jo, nebere to, pomyslím si a uklidím mobil zpátky do kapsy, abych mohla otevřít dveře. Vstoupím dovnitř, sundám si boty a sednu si na gauč vedle Kuby. Znovu vytáhnu mobil a vytočím Tomovo číslo. Kuba bez jakékoli změny utrousí: "To je zbytečný."
"Co?" otočím se na něj.
"Ráno jsem mu zkoušel volat a odpoledne jsem dokonce šel k němu domů. Nebyl tam. Nikdo tam nebyl. Zvonil jsem tam skoro půl hodiny. Sousedka mi řekla, že někam zmizeli. Ptal jsem se, jestli se vrátí. Řekla, že neví."
Tahle informace mě tak zraní, že se zmůžu jen na: "Aha." Potom se seberu a jdu brečet do mého pokoje.
V neděli odpoledne přijeli rodiče. Tomáš telefon pořád nezvedá a já pořád brečím. Lucka přišla, aby mě trochu rozptýlila, ale dopadlo to tak, že teď brečíme u mě v pokoji obě.
V pondělí ráno se ve mě probudí trocha naděje. Když si beru batoh s učením, přihodím do něj ještě Tomovi tenisky. Z domu odejdu bez snídaně, dokonce ani nečekám na Lucku, protože se chci při cestě do školy ještě někde zastavit.
Dám kolo do stojanu před panelákem, kde Tom bydlí. Nebo bydlel? Ne, bydlí! Vyběhnu do prvního patra a zazvoním na jejich zvonek. Žádná odezva. Skepse mě zase popadne a potichu začnu vzlykat. Otřu si slzy a vyjdu ven. Najednou před domem zastaví černá dodávka.
Dělám, že sem patřím, vezmu kolo a vedu ho směrem na silnici. Z dodávky začnou vybíhat muži v montérkách. Kdyby dodávka nebyla černá řekla bych, že to jsou stěhováci. Zajdou do domu a začnou odtamtud vynášet nábytek. Zakroutím hlavou a vyjedu ke škole.
Sedím v už dávno v lavici když přijde Lucka.
"Proč si neřekla, že pojedeš sama?" spustí, jen co dosedne.
"Promiň," zamumlám, zatím co si kreslím.
"Ach jo," povzdechne si Lucka, "doufám, že se co nejdřív vrátí, jinak se mi uzoufáš k smrti."
ČTEŠ
Já se vrátím..
عاطفيةTom je normální sedmnáctiletý kluk. Tedy pokud je normální, že jste v sedmnácti ještě v deváté třídě a za rok vystřídáte několik škol, ač se učíte výborně. Zatímco Aďa je normální patnáctiletá holka. Tedy pokud dokážete zůstat normální, když má váš...
