Now and here! (1D)

42.You'll suffer!

Ruce mě bolely. Klouby jsem měla sedřené do krve, ale hněv, který pulzoval mými žilami mě nechtěl nechat přestat. Spíš naopak. Mlátila jsem do ní jak do boxovacího pytle asi 2 minuty, ale najednou jsem se zasekla v pohybu.  Nehýbala se.
"Ale notak! Tak lehce nechcípneš!" protočila jdem oči,vylezla z místnosti a mířila si to přímo do kuchyně.
" Hotová?" zeptal se Liam,který seděl u stolu se všema ostatníma až na Luka a Harryho.
" Potřebuju kýbl s vodou." řekla jsem bez zájmu.
Stoupla jsem si ke dřezu a začala napouštet černý kýbl. Snažila jsem se ignorovat jejich zvědavě pohledy, protože teď ji musím probrat. Nemám čas jim něco říkat. Vypla jsem vodu, popadla kýbl a svižně se vydala zpět.

"Ale,ale.  Kdopak se nám to vzbudil." uchechtla jsem se, když jsem viděla,jak otevřela oči plné strachu. Začala kašlat a zmateně se rozhlížet.
Musela jsem na ni vylít  dva kýble než se probrala.
"Tak lehce ti to neprojde." zasmála jsem se. Přešla jsem ke stolu, kde jsem měla nachystané vrhací nože. Letmo jsem se na ni podívala, abych zjistila, jak se tváří. Byl to přesně twn pohled, který jsem chtěla vidět v jejich očích. Strach,zoufalství, panika tyto všechny emoce se střídaly, jak na horské dráze. Cítila jsem se spokojeně. Jakoby její bolest vyrovnala tu mou. Jakoby ji ze mě vytáhla.
" Tak, kde začneme?" zamyslela jsem se nahlas.
" Raylance." vydechla.  Nikdo mi takto neříkal. Nikdo mi neříkal celým jménem.
"Zavři hubu" okřikla jsem ji.
"Pusť mě a už mě nikdy neuvidíš." zaprosila zoufale.
" Měla sis rozmyslet, co děláš." prskla jsem na ni.
"Budeš trpět.  Víc než si dokážeš představit." zamrmlala jsem skrz zaťaté zuby.
Nadechla jsem se a hodila první nůž, který se jí zaryl do ramena. Vykřikla nacož jsem se musela pousmát.  Jo, přesně tohle je ono. Došla jsem k ní, vytrhla nůž z rány a přejela jím po černých legínách.
" Kdo spí v legínách?!" nadzvedla jsem posměšně obočí.
"Já" prskla nepříjemně. Takže teď si bude hrát na drsňačku?  Tak uvidíme, jak dlouho jí to vydrží.
Vzala jsem jiný nůž. Má na čepeli menší vroubky, takže víc poškodí kůži.
První jsem zlehka přejela přes její paži, tak aby cítila, jak studená a ostrá ta čepel je. Úšklebek najednou zmizel. Nedivím se.  Sama jsem se jednou dostala do situace, kde mě mučili podobným nožem. Fakt není o co stát.
" Tohle si kurva užiju. " zavrčela jsem.
" Ne.. Prosím... " začala žadonit. Ale to už bylo pozdě. Chytla jsem nůž pevněji a sekla tak, aby to udělalo asi 5cm ránu na její tváři. Sykla bolestí,hlava se jí natočila do práva a potom jí ukápla další slza.
Lehce jsem zvedla koutek rtů do drobného úsměvu. Bude trpět. To je to, co celou dobu chci a taky dostanu.
Začala jsem jí čmárat po kůži, jak propiskou do sešitu. S tím rozdílem,že sešit tak nekřičí. Krev skapávala na podlahu. Desítky ran po celém těle. Ou a bude to daleko horší. Chtěla jsem pokračovat, ale jaksi omdlela.
" No nic." povzdechla jsem si nahlas,protočila oči,otočila se na patě a vyšla z místnosti, kde bylo tolik krve, že ani na zabíjačce jí tak moc nenajdete.
" Už jsem myslel, že z tama nevylezeš." uchechtl se Kyle,kterého jsem potkala v obýváku s pizzou na klíně.
" Omdlela." řekla jsem chladně.
" Ray, dávej bacha. Nechceš být přece jako ona ne? " Chtěla jsem odejít, ale toto mě zastavilo.
"Co?" nadzvedla jsem nechápavě obočí,které jsem stáhla k sobě.
"Vím, že jste ztratili Nialle a ona je ta,která za to může, ale nechovej se tak jako ona. Pomsta je jedna věc, ale krutost je něco jiného." celou dobu se mi vpíjel do očí.
Stála jsem tam, jako přikovaná. Mrazilo mě z jeho slov. A proč?  Protože měl kurva pravdu. Začala jsem se chovat jako ona. Ale ta touha po tom, aby trpěla byla tak silná. Doslova jsem se cítila, jak vzteklý pes, který má před sebou svou oběť.
Nakonec jsem přikývla, jakože rozumím a odešla. Otevřela jsem dveře a vklouzla dovnitř.
Svezla jsem se po dveřích. Dech se mi zadrhával v plicích.  Jakobych se topila. Slzy si draly cestu po mých tvářích a já jim nechala volný průběh. Po několika minutách jsem se zvedla,utřela si tváře a odešla do koupelny. Opláchla jsem si obličej. Koukla na sebe do zrcadla a znovu cítila tu bolest, která si našla každý kousek mého těla. Doslova mě to žralo zaživa.
Někdo zaklepal. Prudce jsem se otočila za zvukem kloubků bubnujících o dřevěné dveře.
" Jo? " křikla jsem. Rychle si znovu otrela tváře ve snaze vypadat normálně.
" Co tady dě... " nedořekla jsem ani tu podělanou otázku, protože se jeho rty přilepily na ty mé. Není to tak dlouhá doba, co bych mu zapletla ruky do vlasů a skočila s ním do postele, ale teď už to tak není.
" Ne.." zamumlala jsem a odtrhla se od něj.
" Ray...prosím...posral jsem to, ale už to nidky neudělám. Dej mi ještě šanci." chytl mě za ruku. Jeho zelené kukadla mě hypnotizovaly a popravdě bylo těžké neuhnout pohledem.
" Harry..." vydechla a ucukla svou rukou.
"Ztratil si mou důvěru. Možná ti někdy odpustím, ale nikdy už s tebou nebudu. Nemohla bych se nebát, že se to stane znovu. Vždy budeš moje první láska,ale nebudeš ta poslední." sklopila jsem zrak a jemně ho od sebe odstrčila.
"Ale.." chtěl protestovat, jako předtím, ale přerušila jsem ho.
" Žádné ale! Respektuj to prosím." ze začátku jsem začala ostře,jenže můj hlas mě na konci zradil.
Koukla jsem se, jak smutně stojí předemnou. Jedná moje část ho chtěla obejmout, ale ta druhá zabít na místě. Myslím, že toto je slušný kompromis.
" Odejdi prosím" šeptla jsem a jemně zvedla ruku směrem ke dveřím.
" Mrzí mě to." zamumlal při odchodu, a i když jsem ho dobře slyšela,nebyla jsem schopná odpovědět.
Zavřela jsem dveře, rozešla se k posteli a spadla do ní na andílka. Tak, jak když se valite ve sněhu. Vydechla jsem všechen vzduch z plic. Slyšela jsem ten otravný hlas v mé hlavě, který mi říkal ať tu neležím a něco dělám. Jenže jsem unavená. Moc unavená.