Jsi to ty?

1.část

,,Vadim?'' Udiveně se ptala mamka na jméno kluka, který mě provázel mým kómatem. ,,Ehm...jo.'' Vypadlo ze mě a prsty jsem nejistě jezdila po stolu. ,,Lilly...No já nevím...Nechci ti kazit iluze, ale kolik kluků v naší republice nosí tohle jméno?'' Řekla mamka a nejspíš mě chtěla připravit na to, že Vadima už nenajdu. ,,No právě.Moc jich nebude a proto půjde snadno najít, ne?'' Řekla jsem optimisticky a podívala se s úsměvem na mamku, která stále nevěřila, že by mohl být kluk v česku, který by se jmenoval Vadim. ,,Lilly musím už jít...'' Nazouvala si boty mamka. ,,Kam? Vždyť jsme 'teď' přijeli.'' Udivovalo mě mamky přemisťování. ,,Prostě musím jít pryč!'' Odbyla mě zvýšeným hlasem a popadla klíče. ,,Dobře, tak ahoj.'' Rozloučila jsem se s ní a šla do mého pokoje.Sedla jsem si ke stolu s notebookem, a zapla youtube. Zapla jsem si písničky a přemýšlela co budu vůbec dělat. Po 5 minutách jsem si vzpomněla na Elišku a hned jsem jí volala.

,,Hmm?''Ozvalo se z telefonu. ,,Hele nezajdeme ven? Nebo někam do obchoďáku? Je mi to vlastně jedno, jen nechci sedět doma.'' Ptala jsem se. ,, Jasně však já za tebou pojedu přes celou Prahu.Ne... Ok, sraz na Čerňáku. ''Domluvila a zavěsila. ,,Jasně však já už se tady úplně vyznám.''Pronesla jsem ironicky do tichého pokoje a převlíkla jsem se. Vzala jsem telefon do ruky a vytočila Eliščino číslo. ,,Jo prosimtě, už pro tebe jedu.'' Uklidnila mě Eliška.

Seděla jsem v křesle. Sledovala jsem dění za oknem a jediné co mě rušilo bylo pomalé tikání hodin. Čekala jsem na Elišku. Stále jsem myslela na Vadima. Na to jak moc mi chybí a taky na to jak bych ctěla teď být s ním, i když ani neví, že existuju. Najednou zazvonil zvonek a před dveřmi stála Eliška. Rychle jsem se obula a vyšla ven. ,,Ahoj, za chvíli bude pršet. Takže, nepůjdeme do obchoďáku?'' Pozdravila mě Eliška. ,,Ahoj'' Pozdravila jsem jí a hned jak se ke mně obrátila zády jsem šla za ní. ,,Kam vůbec jdeme?'' Ptala jsem se, ale odpovědi jsem se nedočkala. Poslušně jsem šla dál, dokud se Eliška nezastavila. ,,Proč stojíme?'' Ptala jsem se a Eliška se na mě jen tajemně podívala. Usmála se. ,,Nevidíš? Musíme přejít.'' Odpověděla se smíchem a my rychle přešli.

Vešli jsme do velkého obchodního domu. ,,Tak co budeme dělat? Můžeme si jít něco nakoupit na sebe, potom se jít najíst, pak můžeme zajít do kina. Nebo klidně naopak, vlastně je mi to jedno.'' Plánovala dopředu Eliška a z kapsy vyndala telefon. ,,Mně je to jedno.'' Odpověděla jsem a Eliška se rozeběhla k nejbližšímu pbchodu s obuví. ,,Dobře, tak jdeme nakupovat.'' Vyrazila jsem za Eliškou a sledovala jsem jak si zkouší každý pár bot. ,,Ty nepozřebuješ boty?'' Otázala se mě s nadzvedlým obočím. ,,Ne nepotřebuju. Promiň, ale vážně tady nechci strávit hodinu.'' Odbyla jsem jí a posadila se na židli. ,,Fajn tak jdeme! Já stejně boty nepotřebuju.'' Řekla trochu naštvaně, popadla kabelku a šli jsme dál. ,,Ale oblečení není nikdy dost...Pojď.Támhle je HaM'' Znovu se natchla, chytla mě za ruku a šli jsme do butiku. ,,Hele jdu si dát kafe. Vážně mám oblečení dost.'' Informovala jsem jí a šla najít kavárnu. Slyšela jsem za sebou kroky. Eliščiny kroky. Věděla jsem že nikdy nenakupuje sama, ale já chtěla být sama. ,,Počkej! Dám si kafe s tebou, jsem úplně mimo. Večer jsem vůbec nespala.'' Volala na mě a zkoušela mě zastavit. Otočila jsem se na ní s výrazem jako 'Nech mě teď být, vážně chci být sama.' Eliška se usmála, povzdechla a otočila se čelem k NewYorkeru. Dívala jsem se jak odchází do obchodu a u 1. regálu se zastavila.

Posadila jsem se ke stolu úplně v rohu, čekala jsem až ke mně někdo přijde. Blížila se ke mně drobná blondýnka. ,,Co si dáte?'' Zeptala se mě pisklavým hlasem a podivně se usmála. ,,Cappuccino'' Odpověděla jsem hned a sklopila pohled na mé ruce. Co teď asi dělá Vadim? Proběhlo mi hlavou. ,,Tady to máte'' Přinesl mi kávu prozměnu blonďatý kluk s brýlemi. ,,Děkuji'' Poděkovala jsem a usmála jsem se na něj. On mi úsměv oplatil. Pomalu jsem usrkla. 2 hodiny jsem seděla v kavárně s jedinou myšlenkou. Myslela jsem na Vadima. Zkoušela jsem vymslet jak se k nměu dostanu. V tu chvíli mě napadlo, že Eliška mluví o akcích. Rychle jsem dopila zaplatila a zavolala Elišce. ,,Kde jsi?'' Zamumlala jsem do telefonu a čekala odpověď. ,,Ne-nebudeš věřit koho jsem potkala!!'' Pištěla mi od telefonu Eliška. ,,Jo...Dobře kde jsi?'' Ptala jsem se znovu trochu naštvaně. ,,U bubble tea 2.patro.'' Zdělovala mi její polohu a po telefonu bylo slyšet jak piští.

Rychlím krokem jsem došla k eskalátorům a jela do 2.patra. Nebylo těžké najít bubble tea, přeci jenom u stánku s předraženým čajem stálo dosně lidí a mezi nimi i Eliška s klukem, který mi dnes donesl kafe. ,,Lilly!! Lilly tohle je Horác, Horáci tohle je Lilly!'' Představila nás a já se na něj opět usmála. ,,Jo my už jsme se viděli'' Řekl Horác a podal mi ruku. ,,Hele tak si jdi někam sednout Lilly, my půjdeme koupit bubble tea. Jakej chceš?'' Chtěla být s Horim sama a poslala mě zabrat místo. ,,Nechci žádnej.'' Odpověděla jsem záporně a šla si sednout. Seděla jsem tam chvíli sama a pak si ke mně oba přisedli. ,,Hele volala mi mamka, už musim jít domů. Tak si to tu užijte. Třeba někdy jindy.'' Lhala jsem jim a zvedala se ze židle. ,,A ty trafíš??'' Zeptala se provokativně Eliška. ,,Jo mamka pro mě přijede...'' Uzemnila jsem jí a popadla kabelku. ,,Dobře, já pojedu pak s Horácem pojedu do Kladna, za Vadimem. Mám ho od tebe pozdravovat?'' Zastavila jsem se. 'Za Vadimem? Cože ?' Nechápala jsem. ,,Za Vadimem? Ne...Nemám čas.'' Pokračovala jsem před obchoďák.

Ano možná jsem právě promarnila možnost se s ním setkat, ale přeci to musí jít i jinak, ne? S telefonem v ruce jsem stála venku a v kontaktech hledala mámino číslo. Vytočila jsem mamku. ,, Mami? Už jsi doma?'' Ptala jsem se mamky a doufala, že pro mě zajede. ,,Jo, už pro tebe jedu...A kde vůbec jsi?'' Mamka mi vyšla vstříc. No jo, kde vůbec jsem. Obrátila jsem se a na vchodu bylo tučně napsáno 'VÍTÁ VÁS CENTRUM ČERNÝ MOST'. ,,Jsem na Černém mostě v obchoďáku.'' Nasměrovala jsem jí, ona se do telefonu jen zasmála a zavěsila. Čekala jsem na ní. Kolem mě prošlo spousta divných lidí. Měla jsem pocit, že každý člověk co kolem mě prošel sledoval každý můj pohyb. Přímo přede mnou zastavilo naše tmavé auto a já nasedla. ,,Ahoj zlato!'' Pozdravila mě mamka a sešlápla plyn.