Jsi to ty?

10. část

I přes má slova jsem sledovala můj mobil, který ležel po mém levém boku. Měla jsem ho tam vždycky. Když jsem spala, koukala na filmy a nebo prostě seděla. Vždy byl po mém levém boku. ,,Nekoukej tak na ten mobil a zavolej mu!'' Vykřikla Eliška. ,,Ne.'' Odmítla jsem a podívala jsem se na ní. Ona jen párkrát zakroutila hlavou, protočila oči a pustila film. ,,Co to je?'' Zeptala jsem se, když notebook pokládala mezi nás dvě. ,,Zhasni a zemřeš.'' Odpověděla a dala mi najevo, že chce abych byla zticha. 'Tak promiň.' Zaznělo mi v hlavě.

Na posteli jsme seděli jako přikované a bedlivě sledovali horor. Od začátku až do konce filmu jsem koukala přes prsty.

,,Nemám ráda horory, ale musím uznat, že tohle byla pecka.'' Pronesla jsem, když jsme dokoukali film. ,,Bylo to divný. Vůbec se mi to nelíbilo.'' Eliška měla jako vždy opačný názor. ,,A nechceš skočit pro nějaký pití?'' Zeptala se mě. ,,Tak pojď se mnou.'' Mávla jsem na ní ve dveřích rukou a ona se hned zvedla. Všude kudy jsme po domě prošli Eliška rozsvítila světlo. ,,Nechci nic říkat, ale netvrdila jsi, že ten film byl divnej?'' Rýpla jsem si, i když i já jsem ve tmě měla zvláštní pocit. ,,Taky že byl.'' Ukončila naší debatu o světle a filmu a poslušně mě následovala.

,,Vodu, čaj nebo džus?'' Zeptala jsem se jí, i když mi odpověď byla jasná. ,,Cokoliv kromě vody. Budu ráda za džus.'' Odpověděla jako vždy a já jí džus nalila do sklenice. V tu chvíli jsem slyšela kroky z obývacího pokoje. ,,Holky?'' Ozval se mámin hlas. ,,Jo.'' Ujistila jsem ji, že jsme to my. ,,Co si dáte k večeři?'' Zeptala se mile. ,,Vlastně-'' ,,Fajn máte to v lednici.'' Nenechala mě domluvit a ztratila se ve tmavém obýváku. ,,Díky.'' Poděkovali jsme s Eliškou a podívali se do ledničky. V ledničce se nám naskytl pohled na máminu 'specialitu'. Rozmačkané sardinky, konzervované houby a rajčata. To vše pomačkané dohromady v modré mističce. ,,Fuj.'' Zašklebila se Eliška a já se na ní ukřivděně podívala. Ale měla pravdu. Opravdu neznám horší pomazánku. ,,My si někam zajdeme.'' Zavolala jsem směrem do obývacího pokoje. ,,Tak to tedy ne! Máte tu připravené jídlo. Nebudete zbytečně utrácet.'' Zatrhla nám moje matka, když jsme byli připraveny k odchodu. ,,Tak si něco uděláme.'' Zkoušela jsem všechny možnosti. Jen aby jsme nemuseli sníst něco co se tváří jako pomazánka na chlebu. ,,Ale...no tak dobře.'' Po máminých slovech se nám ulevilo, ale stále jsme měli trochu hlad. ,,Vyndej těstoviny.'' Zavelela Eliška a já přesně věděla co chce dělat. Její legendární těstovinový salát. Není to žádný zázrak, ale mnohem lepší než to, co číhá v lednici. Ze skříňky vedle dřezu jsem vyndala těstoviny a očekávala další rozkazy. ,,A teď to nejdůležitější...'' Napínala mě Eliška. Zkusila se hluboce, dramaticky nadechnout, ale plány jí překazil kuřácký kašel. ,,Nemáš kouřit.'' Řekla jsem jí a ona jen vyplázla jazyk. ,,Skoč nám pro gumičky.'' Řekla a otevřela balíček s těstovinami. Jak řekla tak jsem udělala. Bleskově jsem vyběhla schody a v pokoji popadla dvě gumičky. Vrátila jsem se dolů a Eliška už krájela rajčata, která zbyla a netrpěla v pomazánce.

,,Ale povedlo se to.'' Pronesla Eliška s plnou pusou. ,,S plnou pusou se nemluví.'' Napomenula jsem jí, tak jako mamka vždycky mě. ,,Tak promiň.'' Omluvila se (opět s plnou pusou) a polkla. Jen jsem se pousmála a vzala telefon do levé ruky. Prohlédla jsem zamykací obrazovku a nic tam nebylo. Nic co bych chtěla. Pouhopouhá upozornění z Facebooku. Žádná zpráva nebo zmeškaný hovor od Vadima. Zklamaně jsem položila mobil před talíř a těstoviny se zeleninou do sebe naházela. Eliška se nestačila divit. ,,Zavolej mu. Hned!'' Rozkazovala mi, ale já ji ignorovala. Nechtěla jsem mu volat, když nejsem sama. Mám na to jiné chvíle. Chvíle kdy jsem sama doma. Chvíle kdy by se mě mohl zeptat kde bydlím a jestli se může stavit. Ten moment kdy by se zeptal jestli jsem sama doma. ,,Vnímáš mě?'' Zamávala mi lžící před obličejem a vyrušila mě z přemýšlení. ,,Ne, promiň.'' Párkrát jsem zatřepala hlavou a zamrkala. ,,Tak vnímej.'' Řekla arogantně a hodila lžičku do prázdného talíře. Položila se na židli a ukázala na talíř. Nechápavě jsem se na ní podívala. ,,Můžeš to odnést.'' Zvedala se ze židle. ,,Fajn...'' Vzala jsem oba talíře i s lžícemi a dala je do myčky. Eliška už mezitím odešla do mého pokoje. 'Vážně skvělá kamarádka. Hned zítra ráno musí vypadnout.' Mluvil ve mně rozzuřený hlas, když jsem se vracela do pokoje. Otevřela jsem dveře a první co jsem viděla byla Eliška v posteli s mým notebookem. ,,Ah...Ty už jsi zpátky.'' Zvedala se z postele, div mi neshodila počítač na zem. ,,Jo, jdu do sprchy.'' Popadla jsem věci a zabouchla za sebou dveře do koupelny. Svlékla ze sebe všechno oblečení a pustila sprchu. Teplé pramínky spouštějící se po mém těle, až k mým nohám.

,,Konečně.'' Prohlásila Eliška provokativně, když jsem se vrátila z koupelny. ,,Víš co? Běž si zakouřit.'' Naznačila jsem jí, že už na ní nemám náladu. ,,Fajn.'' Naštvaně popadla cigarety a odešla z pokoje. Hned co jsem byla sama, cítila jsem se lépe. Nikdo kolem mě neměl přihlouplé řeči o tom co dělám a nedělám dobře. ,,Kéž by už byl zítřek.'' Přála jsem si a vzala do ruky telefon. Palcem jsem zmáčkla home button a tím rozsvítila zamykací obrazovku. ,,Cože ?'' Nechápala jsem, když jsem uviděla zprávu od Vadima. ,,To není možný.'' Přiložila jsem dlaň na má ústa a odemkla telefon. Hned jsem přešla na zprávy, abych si přečetla, co mi Vadim napsal, když jsem si užívala sprchu.

''Promiň, ale dneska jsem vážně neměl čas. Můžeme si to vynahradit někdy jindy. Co takhle příští pátek někam zajít? ''

''Já to pochopila. Ale Eliška z toho byla trochu mimo. Jasně, moc ráda. :)''

Odpověděla jsem mu a zamkla mobil. Cítila jsem, že jsem po celém obličeji rudá. Ne, že bych se styděla, ale když jsem šťastná červenám. Eliščina kulhavá chůze šla slyšet ke mně do pokoje. A mně bylo jasné, že se co nejdříve musím hodit do klidu. Poznala by, že se něco stalo. Už sahala po klice. Seděla jsem v tureckém sedu a snažila jsem se vypadat, že se nic nestalo. ,,Dokouříno ?'' Zeptala jsem se, ale ona neodpovídala. Pouze vzala svou kabelku a naházela do ní její věci. ,,Co to děláš?'' Nepochopila jsem jí. ,,Pochopila jsem, že si musíme dát pauzu.'' Hodila do kabelky poslední kus oblečení. Tedy lososové tílko a chystala se k odchodu. ,,Přeci nechceš takhle večer jít sama.'' Vymlouvala jsem jí, protože jsem o ní měla strach. Ano, pořád na ní nemám náladu, ale nepřeji jí znásilnění. ,,Přijede pro mě táta. Už je na cestě. Zítra mi nevolej a ani nepiš.'' Ukončila náš rozhovor a zmizela mi z pokoje. Jediné co bylo slyšet bylo rozzuřené dupání po schodech směrem dolů. Následovalo hlasité bouchnutí vchodových dveří a nastartování jejich červeného SUV.

'Možná je i dobře, že odjela.' Problesklo mi hlavou a s výčitky si lehla a přikryla se dekou. Další půl hodinu jsem se převalovala v posteli, ale usnout jsem prostě nemohla. Po tmě jsem nahmatala můj mobil a rozsvítila ho. 'Půl jedný?' Divila jsem se. 'Co takhle...Ne! Už určitě bude spát.' Chtěla jsem zavolat Vadimovi, ale byl to hloupý nápad. Proto jsem poslala jen zprávu.

''Spíš?:/'' Napsala jsem a dlouho na odpověď nečekala.

''Ne. :)'' Odpověděl a já opět červenala.

''Můžu zavolat?'' Otázala jsem se nesměle. 

---------------------------
Ta dá! :) 
Doufám, že se líbí. :) Mám vás ráda ♥.

Pokud máte někdo SnapChat můžete mě začít 'sledovat' - kacul69