Jsi to ty?

28. část

Pohodlně usedl do světlé sedačky a čekal co se bude dít. Prsty pomalu přejížděl po všech polštářcích a podivně se usmíval. ,,Začínám z tebe mít strach.'' Otočila jsem se k němu zády a ze skříňky se skleničkami jsem dvě vyndala. Zasmál se. ,,Nechceš pomoct?'' Pomalu se zvedal. ,,Řekla bych, že přenést dvě skleničky dokážu. Nebo ne?'' Obě jsem vzala do levé ruky a hrnula se k ledničce. Pravou rukou jsem ledničku otevřela a hledala schovaný pomerančový džus. Očima jsem přejela všechny skleněné police v lednici, ale džus nikde. ,,Není ve dveřích?'' Uslyšela jsem šepot přímo u mého pravého ucha. I když jsem věděla, že je to Vadim, lekla jsem se tak, že jsem upustila sklenice, které jsem přidržovala třemi prsty.

Otočila jsem se k němu čelem a zadívala se na jeho rty. Měl zvláštní tvar pusy. Spodní ret měl plný a ten horní byl přesný opak. Vypadalo to, jakoby horní ret stále držel v zubech, a nechal koukat jen kousek. Bylo to vtipně roztomilé. Pusa se mu roztáhla a na povrch vypluly jeho bílé zuby. Opět jsem před sebou viděla jeho zářivý úsměv. ,,Takže už i skleničky ti dělají problém, jo?'' Pošťuchoval mě. ,,Stejně je to tvoje chyba. Děsně jsem se tě lekla.'' Svedla jsem to na něj a zatvářil se uraženě. On se zasmál. Pomalu se ke mně přibližoval o políbil mě na pravou tvář. Úsměv rychle nahradil uražený výraz.

,,Předem říkám, že budu brečet.'' Hlavu jsem položila do jeho klína a on mě přikryl dekou. Sklonil ke mně hlavu a usmál se. Úsměv jsem mu opětovala a čekala co se bude dít. Zahleděla jsem se do jeho modrozelených očí a oblízla si rty. Jeho pravou rukou mě pohladil po vlasech a potom jí přemístil na záda, kde mě hladil dokud jsem nevzala do ruky ovladač, kterým jsem zapnula film. 
,,Jak že se to jmenuje?'' Ptal se a trochu se nadzvedl. ,,Já si klidně sednu, jestli se ti nesedí dobře.'' Pomalu jsem zvedala hlavu z jeho klína. Levou rukou zatlačil na mé rameno tak, abych znovu ulehla. ,,To je v pohodě. Ale... jak se to jmenuje?'' Ptal se znovu. ,,Než jsem tě poznala.'' Odpověděla jsem a čekala na jeho reakci. Překvapivě se usmál a dál mě hladil po zádech. Čekala jsem otrávenou rekci, kterou by mi naznačil, že to mám ihned vypnout. Přeci jenom, kdo by koukal na přeslazený, romantický film, u kterého je stejně předvídatelný konec, ne? Věřila jsem tomu, že už v polovině filmu usne, ale nestalo se tak. Papírovými kapesníky utíral slzy kutálející se po mé tváři. Hladil mě po tváři, aby slzy zastavil. Ale nešlo to. Nikdy bych nevěřila, že mě takový film dostane na kolena. Ten konec byl děsně nespravedlivý. Na tohle nemá právo nikdo, nikdy a nikde. Ať už je to nejvíc sladký film s nejvíc předvídatelným koncem, nebo film plný drsných chlapů, kde vás konec opravdu překvapí. 
,,Ty pořád brečíš?'' Zasmál se, když film skončil a já se posadila vedle něj. Koukal se na mé opuchlé oči a natáhl ke mně ruku. Zlehka přejel těsně pod mými oči a přemístil se ke koutkům, které nadzvedl tak, aby to vypadalo, že se usmívám. ,,Ale... vždyť tohle! Bože. To není fér. Jasně... je to jenom film, ale chápeš to? Jak... jak to mohl udělat?'' Svraštila jsem obočí. ,,Musel.'' Usmál se. ,,Ale nemusel!'' protestovala jsem. Nic neřekl. Pouze se zasmál a políbil mě. ,,Ty bys mi to dokázal udělat?'' Ztěžka jsem polkla a čekala na odpověď. Nadzvedl obočí a zadíval se na mě tajemně. ,,Tak?'' Byla jsem napjat. ,,Vím, že čekáš, že řeknu, že ne. Ale asi bych to udělal, kdybych na tom byl jako on.'' Pokrčil rameny. Smutně jsem se podívala na jeho třesoucí se ruce. Po chvíli jsem to pochopila. Pochopila jsem i to, proč to udělal Will Traynor v tom děsně smutném filmu, který budu mít na paměti dlouho. ,,Jsi skvělej.'' Zvedla jsem hlavu a usmála se na něj. ,,Žádná novinka!'' Řekl egoisticky a zasmál se. Na to jsem se zasmála taky a naklonila jsem k němu hlavu tak, aby mě mohl políbit. Ztěžka polkl a políbil mě.  ,,Miluju tě.'' Pronesla jsem do polibku a kousla ho do plného spodního rtu. Ano. Použila jsem ta dvě slova, kterými se v poslední době tolik plýtvá. Div, že to v dnešní době neřekneme někomu, koho vůbec neznáme. Prostě jedete tramvají a první člověk, kterého vidíte zastavíte a řeknete mu je. Lidi už ani neví jaké to je někoho opravdu milovat. Je to smutné, ale pro dnešní dobu typické.

,,Asi budu spát tady co?'' Zůstal sedět na gauči, když jsem se zvedala a byla připravena odejít do ložnice. ,,Nemusíš.'' Klekla jsem si na kraj světlé pohovky. ,,Bude to tak lepší.'' Usmál se a pod hlavu si nacpal tři dekorativní polštářky. ,,Dobře...'' Postavila jsem se a dala mu hnědou deku na přikrytí. ,,Děkuju.'' Chtěl jí vzít do rukou, ale já mu to nedovolila. ,,Já sama.'' Pomalu jsem ho přikrývala od nohou až po krk. 
Zmateně jsem z obývacího pokoje odcházela a zhasla všechna světla, která svítila v obývacím pokoji. Naposledy jsem se podívala směrem k sedačce a doufala, že si to ještě rozmyslí. Myslela jsem si, že vstane a půjde za mnou. Nestalo se tak. Jen ležel na zádech s telefonem v ruce. ,,Dobrou...'' Odešla jsem z místnosti a šla si lehnout do postele. Sama.
Hodinu jsem se převalovala v posteli. Prohlížela jsem si vzor na povlečení, házela si s polštáři a prohlížela se v zrcadle. Nic nepomohlo. Nemohla jsem jen tak sama usnout. Nemohla jsem sama ležet v posteli, když jsem věděla, že vedle leží sám. 
Vstala jsem z postele a tichými krůčky došla k vchodu do kuchyně, která je propojena s obývacím pokojem, kde leží Vadim. Nakoukla jsem a stále viděla světlo, které vycházelo z jeho mobilu. Po špičkách jsem vešla do kuchyně a následovně přešla k pohovce, na které ležel Vadim. ,,Nemůžu spát...'' Pramínek vlasů jsem zavěsila za pravé ucho a podívala se na něj. Usmál se na mě a nadzvedl deku na místě vedle něj. Stále jsem nejistě stála a on přikývl. Rychle jsem si k němu lehla a pravou nohu přehodila přes jeho nohy. Pravou rukou jsem ho objímala přes břicho a tiskla si ho k sobě. ,,Jsem rád, že jsi přišla.'' Položil telefon na bílý, dřevěný stolek za našimi hlavami. Obě ruce měl prázdné a tak mě jednou hladil po zádech. ,,Já taky.'' Políbila jsem ho na hrudi. ,,A teď?'' Řekl velmi potichu. Myslím, že jsem myslela na to samé jako on. Stydlivost mi to ale nedovolila říct. 
Pravou rukou mě nadzvedl a já se obkročmo posadila na jeho stehna. ,,Teď? Teď se půjde spát.'' Zasmála jsem se a nehty přejela po jeho břiše. ,,Ne...'' Ruce přesunul na mé pozadí a silně mě držel. ,,Jo!'' Zkoušela jsem se ze sevření dostat, ale nešlo to. ,,Vadime. Já... dneska prostě ne.'' Lehla jsem si na něj a poslouchala jeho srdce. ,,Dobře no.'' Z hýždí ruce přesunul na má záda. Různě přes ně přejížděl prsty, dlaněmi a nehty. ,,Vážně ne?'' Pošeptal mi do ucha. ,,Ne... tenhle týden to prostě nepůjde.'' Políbila jsem ho na hrudi. Srdce se mu v tu chvíli děsně zrychlilo a on mě ze sebe pustil. ,,No jo... já s tím nic neudělám.'' Nadzvedla jsem ramena a ulehla vedle něj. ,,To je v pohodě...'' Políbil mě do vlasů a objal mě. 

----------------------------------------
Další část ve středu! :)) 
Budu ráda za každý hlas! :) 
Jsem vděčná za každého stálého a nového čtenáře. :) 

Doufám, že vám vysvědčení dopadne dobře! :)