Jsi to ty?

13.část

,,Nekoukejte na sebe tak zamilovaně... Pojďte někam. Vážně mrznu.'' Hnala nás Denisa z Náplavky. 'Zamilovaně? Vážně na něj koukám zamilovaně? Počkat... On na mě kouká zamilovaně!?' Vřískala jsem v hlavě nadšením, div, že jsem neskákala radostí. ,,Nekoukáme na sebe zamilovaně!'' Bránil se Vadim a zatvářil se vážně. To mu ale dlouho nevydrželo, a hned se zasmál. ,,No... dobře.'' Ustoupila Denča a tváře jí začaly rudnout. Nevím zda to bylo zimou, nebo tím, že se jí Vadim líbil. ,,A co vůbec chcete dělat takhle večer v Praze?'' Zeptala se a já s Vadimem jsme se na sebe podívali. ,,Nevím... Jít se někam projít?'' Navrhl a Déňa se na to konto hned zamračila. ,,Projít?! v téhle zimě? Takhle večer?!'' Nesouhlasila s Vadimem. ,,Navrhuji se vrátit domů... Lilly?'' Chytla mě za ruku a chtěla mě odtáhnout z Náplavky. ,,Mně se domů nechce.'' Zastavila jsem se a vytrhla se z jejího sevření. Přimhouřila oči, zamračila se a zakroutila hlavou. ,,Ale mně jo. Je mi zima. A jestli se nechce tobě, tak mi řekni jakou tramvají se dostanu k vám domů.'' Poručila si a já ji s radostí poradila. ,,Patnáctkou.'' Odpověděla jsem a chytla Vadima za zápěstí. Nadzvedla jsem si jeho ruku výš, a podívala se na jeho hodinky. ,,Jede ti to za patnáct minut. To stihneš.'' Pokračovala jsem a pustila Vadimovu ruku. ,,Fajn!'' Křikla a šla směrem z Náplavky. Bylo poznat, že se asi naštvala, ale nemám jí to za zlé.

Teď tu stojíme sami. Kolem nás jen černočerná tma, kterou ruší osvětlení. Jen on, já a trapné ticho. 'Tak sakra něco řekni!' Řvala jsem sama na sebe. ,,Ehm... No, já...'' Začala jsem, ale nevěděla jsem co říct. Stál přede mnou a já mu zírala na hrudník. 'Jsem vážně tak malá? Nebo on tak vysoký? Vážně teď vypadám tak trapně, jak si myslím?' Kladla jsem si otázky a byla čím dál tím víc nervózní. 'Ale proč? není to rande.' Nechápala jsem a nervozitou se mi začaly třást ruce. ,,Vážně ti je taková zima?'' Zeptal se a uzavřel mé třesoucí se ruce do jeho dlaní. Usmála jsem se. Nervozita byla pryč. ,,Dala bych si kafe.'' Pronesla jsem a on jen víc stiskl mé malé ruce. Věděla jsem, že je to kravina, a že žádná kavárna nemůže mít v deset otevřeno. ,,Tak jdeme. Na Starák to máme půl hodiny.'' Pustil jednu mou ruku a druhou stále držel. ,,Víš že už je něco po desátý?'' Zeptala jsem se ho. On jen přikývl a vedl mě. ,,Starbucks má do jedenácti.'' Mrkl a usmál se.

Objednali jsme si kávu. ,,Vaše jméno?'' Zeptala se unaveně slečna za pokladnou a sledovala mě. ,,Lilly.'' Odpověděla jsem jí potichu a ona mi podepsala kelímek. ,,A tvoje?'' Pousmála se na Vadima a skousla si ret. ,,Patrik.'' Odpověděl a zadržoval smích. 'Patrik? Něco mi snad uniklo?' Opět jsem nechápala jeho chování, ale nevadilo mi to. Bavil mě. Podala nám podepsané kelímky a mrkla. Pochybuji že mrkla na mě. Vadim mě chytl za ruku. Byli jsme kousek od Starbucksu a já se ho musela zeptat. ,,Patrik?'' podívala jsem se na něj a lehce se zasmála. ,,Jo.'' Usmál se a podíval se na mě. ,,Prostřední jméno, přezdívka ? Nebo co?'' Stále jsem nechápala. ,,To nestojí za řeč.'' Zasmál se a upil z kelímku. ,,Co hodláš dělat teď?'' Zeptala jsem se ho. ,,Nevím. Procházet se?'' Navrhl. Někdo na nás začal křičet. Blonďák, vysoký a byl mi dost povědomý. ,,To ne...'' Zašeptala jsem tak aby to Vadim neslyšel. ,,Kámo! Hej!'' Hulákal směrem k nám. ,,Pojď pryč, prosím.'' Prosila jsem ho, ale on si nedal říct a s úsměvem čekal. ,,Ty víš kdo to je?'' Ptala jsem se. ,,No jasně. To je Martin.'' Odpověděl a já byla v koncích. Došel k nám a zadíval se na mě. Pochopil co se děje. ,,Ahoj Vadime!'' Pozdravil se s ním tak jak to kluci dělají a podíval se na mě. 'Praskne to! Už se se mnou nebude bavit!' Panikařila jsem, ale navenek jsem zůstávala klidná. Moje oči, ale začaly slzet. ,,Kdo je tohle?'' Zeptal se Martin jako by mě neznal a usmál se. ,,Díky...'' Zašeptala jsem s výdechem a usmála se na Martina. ,,Tohle je Lilly. Moje kamarádka.'' Představil mě a já Martinovi podala ruku, jako bychom se neznali. ,,Hele rád jsem vás viděl, ale spěchám domů. Budu tam sám. Jen já, pizza a film.'' Loučil se a zároveň naznačoval abychom šli s ním. ,,Nechcete se přidat?'' Navrhl a Vadim bez optání přikývl. ,,Tak jo. Mám to odtud kousek, ale to už víš, takže nevím proč to tady jako říkám.'' Řekl podivným tónem hlasu a spokojeně kráčel před námi.

Pár minut jsme šli, a zastavili jsme se u vysokého, žlutého bytového domu. ,,Kde mám sakra...'' Začal si poklepávat po kapsách a něco hledal. ,,Ah... Tady jsou!'' Vytáhl klíče ze zadní kapsy roztrhaných, černých džín. Odemkl a jako první vešel dovnitř. Já vešla hned za Martinem a Vadim zamnou. ,,Zavři jo.'' Křikl na něj, když přivolával výtah. Zběsile mačkal výtahové tlačítko, i když bylo slyšet, že výtah přijel dolů. ,,Běžně to takhle mačkáš?'' Optala jsem se ho. On jen souhlasně třikrát zaťukal na tlačítko. Dveře od výtahu se otevřely a Martin už byl vevnitř. Stoupl si do rohu a prohlídl se v zrcadle. Já se tomu musela zasmát. ,,Zmáčkni prosím tě sedmičku.'' Poručil Vadimovi, když se výtah zavřel. Jak Martin řekl Vadim udělal. Ve výtahu opět zavládlo trapné ticho. Ticho přerušilo až konečné pípnutí. ,,Jsme tu!'' Prohlásil Martin a hnal se z výtahu. Já i Vadim jsme ho následovali. Bleskurychle otevřel dveře od jeho bytu, a v jeho bytové chodbičce se začal zouvat. My to po něm zopakovali a šli dovnitř. Vadim už věděl kam jít a proto mě zavedl do obývacího pokoje. ,,Budete tady i spát, nebo?'' Zeptal se Martin a Vadim tentokrát čekal i na mou odpověď. ,,Musím zavolat mámě.'' Pronesla jsem a cítila se trapně. Tihle kluci jsou stejně staří a na nic se nikoho ptát nemusí. Martin dokonce bydlí sám. ,,Proč? Prosím tě...'' Nechápal Martin a já se na jakékoli informování matce vykašlala. ,,Tak asi tady budeme spát, no.'' Odpověděla jsem na Martinovu otázku a on se usmál. ,,S tou pizzou jsme kecal. Objednáme si jí teď.'' Řekl a vzal do ruky Iphone. ,,Vy si zatím vymyslete film.'' Zaúkoloval nás, když držel mobil u ucha. Martin odešel na chodbu a my s Vadimem opět byli sami. ,,Nenecháme i ten film na něj?'' Navrhl Vadim a já jen s úsměvem přikývla. Vadim se rozvalil na pohovce a chytl mě za zápěstí. ,,Co to děláš?'' Zeptala jsem se a zadívala se do jeho zelených očí. Tahal mě směrem k němu, jako bych byla hadrová panenka. ,,Nechceš se posadit blíž ke mně?'' Zeptal se tajemně se zvláštním přízvukem. ,,No...'' Nejdříve jsem nechtěla povolit, ale potom jsem se usmála. 'Žiješ jen jednou.' Připomněla jsem si nejpoužívanější větu mé matky. Po čtyřech jsem došla až k opěradlu u šedohnědé pohovky a posadila se do tureckého sedu. ,,Vážně?'' Zasmál se Vadim. ,,Tak budu muset sám.'' Pronesl a já nechápala co tím myslí. ,,Co?'' Nechápala jsem a najednou se jeho ruce ocitli na mých bocích. Položil mě vedle a otočil mě na bok. Ležela jsem k němu otočená zády. ,,Co to děláš?'' Ptala jsem se a opět se posadila. ,,Vlastně nic.'' Odpověděl trochu zklamaně a posadil se taky. ,,Pizza je tu za půl hodiny. Vybrali jste film?'' Informoval nás a zároveň se ptal. ,,Ne...Film bych si nepouštěl. Nemáš tu něco k pití?'' Zeptal se. ,,Jako co myslíš?'' Řekl jakoby nechápal, ale bylo mu jasné, že Vadim myslí alkohol. ,,Zahrál bych si nikdy jsem.'' Navrhl a podíval se na mě s ďábelským úsměvem. ,,Souhlasíš? Lilly.'' Zeptal se provokativně. ,,Asi jo...'' Souhlasila jsem, i když se mi to moc nelíbilo. ,,Vodku bych tady někde měl mít.'' Řekl Martin, když se skláněl k mrazáku v kuchyni, která byla spojena s obývacím pokojem. ,,No jasně! Tady je.'' Prohlásil vítězně a zvedl láhev vychlazené vodky nad hlavu. Vadim se zvedl a vzal vodku od Martina z ruky. Vrátil se ke mně a položil jí na stůl přímo přede mě. ,,Asi i panáky co?'' Zeptal se Martin. Vadim jen přikývl a v tu chvíli Martin nesl tři panáky na stůl. 'Zapomněla jsi co se stalo, když jsi pila naposled a byl u toho Martin, co? Máš u sebe aspoň ochranu? No jasně, že máš. Vadim bude rád.' Mluvilo moje svědomí a mě začalo docházet jakou blbost dělám. 'Až se to dozví mamka. Asi nebude moc ráda, co ?' Pokračovalo mé svědomí. ,,Tak můžeme začít?'' Ptal se nedočkavě Martin a Vadim se usmál. ,,Tak jo, já začnu. Nikdy jsem nesáhl opačnému pohlaví na zadek.'' Řekl a rovnou se napil. Martin se napil hned po něm. Oba upřeli pohled na mě, ale já se nenapila. ,,Fajn. Teď já. Nikdy jsem neběhal nahý po bytě.'' Položil otázku Martin a my všichni se napili. Vadim se na mě podíval a uculil se. Já jen nadzvedla obočí. ,,Teď teda já... Nikdy jsem neřekl sprostě slovo před učitelem nebo učitelkou.'' Řekla jsem a čekala než Martin dolije vodku. Opět jsme se všichni napili.

Takhle to pokračovalo do dvou do rána. Kdy jsme vypili ve třech jednu vodku a dvě láhve nějakého dalšího alkoholu, který tam Martin měl. ,,Hele....A asi by jste si měli roztáhnout ten gauč. Já jdu spát. Dobrou!'' Odcházel Martin a já jen přikývla s vážně šťastným výrazem. Vadim pomalu roztáhl gauč. Na roztažený gauč skočil a lehl si na záda. ,,Vážně budeš spát v tomhle?'' Divila jsem se a stála jsem nad ním jako moje matka. ,,Jo...sorry.'' Vstal sundal si mikinu, kalhoty a na zemi skončilo i triko a ponožky. ,,Teď ty.'' Zůstal stát. ,,Tak mi můžeš pomoct.'' Navrhla jsem, a otočila jsem se k němu zády, a dala vlasy na stranu. Cítila jsem jeho ruce na zapínání šatů. Pomalu začal rozepínat zip, když ho rozepnul sundal ze mě šaty a hodil je k jeho oblečení. Stála jsem před ním ve spodním prádle a srdce mi bilo o sto šest. Měla jsem horké, rudé tváře a čekala kdo z nás udělá první krok.