Jsi to ty?

6. část

Vzbudil mě Eliščin telefon. Telefon, který zvonil mou nejméně oblíbenou písní. Eliška měla na vyzvánění jednu z písniček od Taylor Swift. S Eliškou to že jí někdo shání ani nehnulo. Pomalu jsem se zvedla z pohovky a vzala Eliščin mobil do ruky. ,,Její máma? Asi má o ní strach...'' Pronesla jsem a srdce se mi málem zastavilo, když se Eliška jen obracela na druhý bok. Nevěděla jsem jestli ji probudit, ale rozhodla jsem se že ne.

Než jsem si opět lehla hlavou k Elišce, vypnula jsem televizi ve které právě běželi závěrečné titulky. Lehla jsem si a zkusila jsem usnout, ale nešlo to. Neustále jsem o něčem musela přemýšlet. Nejen o Vadimovi, ale taky o tom jestli je Eliščina matka v pořádku. Vím že mi do toho nic není, ale je to moje nejlepší kamarádka.

'Vážně chceš ještě spát?' Ptala jsem se sama sebe po 2 hodinách. 2 hodiny jen ležím a přemýšlím. Jednu výhodu to ale má. Krásný východ slunce... Vždy jsem něco takového chtěla vidět, ale byla jsem moc líná vstávat brzy. Podívala jsem se na stěnu vlevo od gauče, na které visely hodiny. Ukazovaly přesně 5:30. Odhodlala jsem se a vstala jsem z postele. Několika malátnými kroky jsem se přemístila do kuchyně a dala vařit vodu na kávu. Ze skříňky vedle digestoře jsem vyndala instantní kafe a 2 čajové lžičky jsem nasypala do předem připraveného hrnečku.

S hotovou kávou jsem se usadila do čela jídelního stolu a pomalu se probírala. Seděla jsem asi půl hodiny o samotě, ale pak se ke mně připojila Eliška. ,,Dobrý ráno'' Pozdravila jsem jí, ale místo pozdravu jsem se dočkala zívnutí. ,,Volala mi matka.'' Usedla s těmito slovy napravo ode mne, tudíž tam kde běžně sedí mamka. ,,A zavolala jsi zpět?'' Ptala jsem se a ona jen zavrtěla hlavou na zápornou odpověď. ,,Volala v noci...Teď bude ještě spát.'' Řekla a promnula si oči. Podívala se na mě a podivně se usmála. ,,A tobě nevolal Vadim?'' Pronesla provokativním tónem hlasu. ,,Ne, nevolal.'' odbyla jsem a usrkla z hrnku. Eliška se na mě nechápavě podívala a šla do obýváku. Myslela jsem že se urazila, ale hned se vrátila s mým telefonem v ruce. ,,Co to děláš?'' Dívala jsem se na ní vyděšeně. ,,Možná už by sis mohla dát nějaký ten zámek telefonu.'' Pronesla, když mi vlezla do kontaktů. ,,Ne...To neuděláš.'' Zrychlil se mi dech a nevěřícně jsem sledovala její prsty naklikávající Vadimův kontakt. ,,Oh...Vážně? Neudělám?'' Řekla a vytočila Váďovo číslo. Já se jen plácla do čela a cítila jsem, že v obličeji pomalu rudnu. ,,Já s ním mluvit nebudu.'' Šeptala jsem, když jsem slyšela pípání v telefonu. ,,Ale budeš.'' Narvala mi telefon do ruky a odešla zpět do obývacího pokoje. ,,Vždyť jsi ho vzbudila.'' Křičela jsem na ní do obýváku a 'vytípla' jsem hovor. ,,Cos to udělala?!!'' Přiběhla, když viděla, že mobil leží na stole. ,,Tys mě poslouchala ?'' Zeptala jsem se jí a přimhouřila jsem oči. ,,Neříkej že ty bys to neudělala...A nevadí, alespoň bude mít zmeškaný hovor...'' Řekla a podle tónu na sebe byla hrdá. Povzdechla jsem si a šla do pokoje, Eliška mě následovala. ,,Tak co budeme dělat?'' Ptala se ,,Ale nechci slyšet o žádným parku ani procházce.!'' Pokračovala a já ukázala ven. Na to, že byl tak krásný východ slunce teď by ven ani psa nevyhnal. ,,Takže až bude trošku později co zavolat panu dokonalému ?'' Provokovala mě a já nevěděla jak jí odpovědět, proto může být jasně, že jsem mlčela a jen na ní koukala. ,,Budu to brát jako ano!'' Řekla a já na ní jen vykulila moje zeleno hnědé oči. Zahýbala jsem hlavou na nesouhlas, ale ona to ignorovala. ,,Prostě jo! Dal ti jeho číslo? Dal! Tak nebuď baba Lilly a zavoláš mu!'' Rozkazovala mi a já se jen usmála. ,,Dobře zavolám, ale nevím jestli ho nebudu rušit.'' Byla jsem z toho nesvá, ale něco ve mně mě nutilo k vytočení jeho čísla. Nedokázala jsem to. Položila jsem telefon na stůl a zhluboka se nadechla. ,,Nikdy bych nevěřila, že jsi takový nervák.'' Provokativně pronesla a pohladila mě po vlasech. ,,Měla bys jít !'' Skoro jsem na Elišku zařvala a první slza se mi vezla po tváři. To co jsem vykřikla vyznělo tak zle. Zavřela jsem oči a jediné co jsem slyšela bylo bouchnutí vchodových dveří. Doma jsem zůstala sama. Bylo mi ještě víc do breku než před tím.

Po jedné hodině mých depresí jsem vzala do ruky telefon. Roztřesenými prsty jsem najela na Vadimův kontakt a vytočila ho. Začalo to vyzvánět a já si odkašlala. Byla jsem tak nervózní. ,,Tkačenko, prosím?'' Ozvalo se jeho hlasem z telefonu. ,,Vadime? Tady Lilly...Na CineTube jsi mi dal tvoje číslo. Nevadí, že volám?'' Upřesnila jsem mu, kdo mu vlastně volá a on se hned rozpovídal. Mluvili jsme o všem, ale přišlo téma i na Elišku. ,,Já se o ní nechci bavit.'' Odmítla jsem toto téma a on nechápal. ,,Je mrtvá?'' Zeptal se a já se usmála. ,,Ne není mrtvá, jen jsme se pohádali.'' Upřesnila jsem a my si dál povídali.

,,Hele...Už budu muset končit. '' Pomalu jsem ukončovala náš hovor, ale Vadim nechtěl. ,,Proč?! Povídej si se mnou ještě chvíli!'' Přikazoval mi. ,,Ale proč? Musím trochu poklidit dům, moje matka se může každou chvílí vrátit.'' Vyvlíkla jsem se z našeho dvou hodinového hovoru. ,,Máš příjemný hlas.'' Řekl podivným tónem hlasu. ,,Vážně? Ale j-já už vážně musím jít tak se měj hezky...Večer ti zavolám.'' Rychle jsem zavěsila a začala skládat nádobí do myčky.

Po všech těch ''zábavných'' věcech jako je utírání prachu, vysávání a vytírání jsem se dostala do pokoje. Byla jsem tam sama a ta samota se mi přestávala líbit. Vzala jsem tedy do ruky telefon a zavolala mamce. ,,Zlatíčko teď jedu z Brna. Budu tam tak za dvě až tři hodinky. Ahoj!'' Nestihla jsem ji ani pozdravit a už zavěsila. ,,Dobře tak co budu dělat?'' Podívala jsem se na budík na mém nočním stolku. Přesně šest hodin odpoledne. 'Mohla by ses jít projít! Nemusíš celý den být zavřená doma.' Říkala jsem si pro sebe, ale byla jsem moc líná vyjít ven. Znuděná jsem se válela po posteli, když mi začal brnět telefon. Natáhla jsem se pro něj a nikdy jsem si nemyslela, že budu tak šťastná, když uvidím Vadimovo číslo. ,,Vadime!'' Skoro jsem zakřičela do jeho telefonu a čekala co z něj vypadne. ,,Ahoj Lilly.'' Pozdravil mě a já byla šťastná, že slyším jeho hlas.

Povídali jsme si tak dlouho. Najednou jsem uslyšela ránu. Ránu vchodových dveří. ,,Vadime? Vadime! Někdo dole bouchl dveřmi.'' Šeptala jsem.