Jsi to ty?

23. část

,,Ještě jednou děkuji za všechny dárky mami.'' Zaměřila jsem se na sněhově bílý kožíšek, který měla přehozený přes černý rolák. Byl nádherný. Myslím si, že ho dostala od Davida. ,,Já taky děkuji.'' Zachrastila mi před obličejem náramkem s novým přívěškem sovy. Usmála jsem se na ní a objala jí. Rukama jsem jí hladila po zádech, a přejížděla po jemné vestičce. Pustila mě a naposledy políbila na tváři. ,,Promiň. Hned to otřu.'' Z kapsy u černých džín vytahovala červený kapesník, který na ní taktéž čekal pod stromečkem. Naslinila ho a otřela mi s ním tvář. Zrudla jsem a mrkla na ní. ,,Vážně nechceš na Silvestra přijet?'' Zkřížila tenké prsty na rukou a doufala, že si to na poslední chvíli rozmyslím. ,,Už něco mám. Promiň mami...'' Omluvila jsem se. Smutně pohlédla na své kostnaté ruce a rozpletla je od sebe. ,,Lilly! Už pojď!'' Troubil David, který mě opět vezl domů. ,,Tak ahoj mami. Miluju tě!'' Zahleděla jsem se jí do studánkových očí. ,,Já tebe taky.'' Párkrát zamrkala a tím vypustila na povrch pár slz. ,,Hned druhého za vámi přijedu.'' Uklidňovala jsem jí a otočila se k ní zády. ,,Lilly?'' Zastavila mě. Otočila jsem se k ní čelem a usmála se. Vypadala jako by chtěla říct něco důležitého. Vypadala jako by jí něco tížilo. ,,Až dorazíš domů, napiš mi.'' Poprosila mě a vzápětí zmizela za dveřmi.

,,Máš vše?'' Ptal se David, když jsem se poutala černým pásem. ,,Jo. Teda... řekla bych, že jo.'' Nebyla jsem si jistá, ale i přes to jsem se usmála. ,,Dobře.'' Sešlápl plyn a párkrát protočil bílý volant. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Všímala jsem si každičké drobnosti. Špatně oholeného strniště na Davidově tváři. Prasklinky na předním skle u auta. ,,Víš...'' Začal David. Obrátila jsem hlavu směrem k němu. ,,Ona by chtěla, abys byla v sobotu doma.'' Bedlivě sledoval zasněženou silnici, která mizela pod autem. ,,Tím ona myslíš Denisu?'' Zamračila jsem se. ,,No... možná.'' Lhal, ale moc mu to nešlo. Všimla jsem si, že při každém lhaní mu cuká pravý koutek u úst. ,,To nejde. Už něco mám.'' Gestikulovala jsem rukama. ,,Můžeš to zrušit.'' Snažil se mě přesvědčit. ,,To teda nemůžu!'' Ohrazovala jsem se. David zmlkl a bylo poznat, že nad něčím přemýšlí. ,,A nemohla bys jí pozvat?'' Udělal na mě psí oči, a já naznačila, ať kouká na cestu. ,,Za to co mi udělala? Ne, díky.'' Ihned jsem prosbu zamítla. ,,Zapřisáhnu se za ní.'' Vypnul rádio, které náš rozhovor dost vyrušovalo. Nahodila jsem na něj vražedný pohled, ale on byl neodbytný. ,,Slibuju, že jí řeknu jak se má chovat. A taky přísahám, že nebude dělat žádný problémy.'' Kdyby neřídil, klečí na kolenou a přemlouvá mě. Neměla jsem z toho největší radost, ale nakonec jsem souhlasila. Bude tam přeci Vadim, který na mě nedá dopustit. ,,Dobře. Ale přivezeš jí až v sobotu. Den předem jí tam nechci. Vím, že to zní hnusně, ale prostě nechci.'' Mařila jsem její plány předem. Bylo mi jasné, že by chtěla přijet den předem. Neví, že tam bude Vadim.

,,Tak se měj. V sobotu jí dovezu.'' Zavíral za mnou bílé dveře. Otevřel mi kufr, a já z něj vybrala všechny mé věci. Zavřela jsem kufr a z kapsy u černého kabátu vyndavala klíče. ,,Já vám otevřu.'' Přiřítil se zezadu neznámý stařík. ,,Děkuji moc.'' Čekala jsem, než otevře dveře. ,,Vy jste tady nová?'' Čistil zamlžené brýle. Vypadal jako dědeček z pohádky. Na hlavě měl šedivou bekovku, která zakrývala zbytek šedivých vlasů. Dlouhé vousy visely až k černé šále, které byla přehozena přes jeho úzký krk.Měl ji hozenou z venkovní strany šedivého kabátu, tak, že to nemělo žádný smysl. Hubené nohy obepínaly elegantní černé kalhoty, a nohy mu zdobily lesklé, černé mokasíny. ,,Dá se to tak říct.'' Usmála jsem se na něj. On se ale moc neusmíval. ,,Víte... jste mladá slečna a blíží se Silvestr. Chtěl bych vás poprosit, aby jste nedělala moc velký hluk.'' Na rozloučenou nadzvedl pokrývku hlavy a opřený o dřevěnou hůl odcházel. Pokrčila jsem ramena a přikývla.

Vycházela jsem schody do svého bytu, a již zmíněného staříka jsem potkala dvě patra pod mým bytem. ,,Asi vás zklamu.'' Opřela jsem se o černé zábradlí. ,,Proč pak?'' Podíval se na mě jeho modrýma očima. ,,Pozvala jsem pár přátel. Nemůžu zaručit, že z mého bytu neuslyšíte hluk.'' Vysvětlovala jsem a pomalu si rozepínala kabát. ,,Jsem rád, že to řeknete takhle narovinu. Chápu to. Jste mladá, chcete si užívat života. Udělám kompromis. Do jedné hodiny můžete dělat hluk jaký chcete, ale pak už to omezte. Bylo mi potěšením.'' Zacházel do svého na první pohled tmavého bytu. ,,Taky mě těšilo.'' Chvíli jsem postávala před jeho černými dveřmi, a potom odešla.