Jsi to ty?

33. část

Vzbudila mě bolest hlavy. Pomalu jsem otevřela oči a všude kolem viděla polonahé lidi. Leželi opravdu všude. Na zemi, na pohovce vedle mě, v pelechu pro Vodopáda, jeden dokonce na konferenčním stolku přede mnou. Všude to smrdělo cigaretami a alkoholem, kterého jsme museli vypít opravdu hodně - nepamatuji si.

Všichni ze sebe vydávali zvuky, jakoby měli brzy umřít. Těžce vydechovali a bylo jim jedno, jestli leží v popelu od cigaret, nebo v louži od vylitého alkoholu. Hlavu jsem natočila doleva. Ležela tam Teri a hlavu měla zabořenou v Jonášových kolenech. Jonáš se zakloněnou hlavou dozadu se ani nehnul. ''Žije vůbec?!'' Napadlo mě, když jsem si všimla, že se mu nehýbá hrudník. Ale jestli ještě žije, tak ho bude pořádně bolet za krkem. Pohled jsem přemístila před sebe. Na malé, úzké televizi byla spousta barevných konfet a jedna růžová podprsenka. Lekla jsem se, když jsem jí tam viděla. Přesně v téhle podprsence jsem sem přišla. Sklopila jsem hlavu a podívala se pod tričko a mohla si oddychnout. Nebyla má.

Očima jsem přejela po celé místnosti, než jsem před sebou viděla Vadima. Spal s otevřenou pusou, ze které byl ještě teď cítit tvrdý alkohol. Matně si pamatuji, že něco pil s Petrem. Nedokážu si ale vzpomenout, co do sebe lili.

Jediný, koho jsem tady postrádala, byl Vláďa a jeho pes. Nikde tady nebyl. ''Možná je vzhůru.'' Pomyslela jsem si a chtěla ho najít. Nemohla jsem se ale zvednout, tak, abych nikoho nevzbudila. Vadim přese mě měl pravou ruku a Teri nohy. Nechápu, jak jsme se na ten gauč mohli vejít čtyři. Ztrápeně jsem potichu seděla na svém místě a pozorovala spící lidi, který za pár chvil navštíví teta kocovina. Všichni spali, jako zabití. Kolem bylo ticho a jediné, co mi zbylo, bylo čekat až se někdo probudí, a při nejhorším se půjde vyzvracet. Byla jsem opravdu zoufalá, a tak jsem začala počítat všechny prázdné láhve.

Z počítání mě vyrušilo otevření dveří, kroky a šepot. Ve vchodu do obývacího pokoje se zničehonic objevil Vláďa s červeným mobilem v ruce. Držel ho přímo před obličejem a šepotem si s někým povídal. ''Že by FaceTime s nějakou holkou?'' napadlo mě. V tom si mé znuděné, unavené osoby všiml, rozloučil se s někým v telefonu a schoval telefon do kapsy. ,,Dobrý ráno.'' Pozdravil mě se vřelým úsměvem a ihned se ke mně hrnul, aby mi mohl pomoct vstát. ,,Děkuju.'' Usmála jsem se na něj a chytla ho za nataženou ruku, kterou mi podával. ,,Jak ses vůbec vyspala?'' Zajímal se. ,,Promiň, že neodpovím na otázku, ale... kde jsi spal ty?'' Zeptala jsem se poměrně hloupě a rozhlížela se po přeplněné místnosti s alkoholovým odérem. ,,U sebe v pokoji?'' Odpověděl a pravou rukou nadzvedl kšiltovku, bez které bych si ho nedokázala představit. Neuvědomovala jsem si to, ale na tu šedomodrou kšiltovku jsem stále koukala. ,,Neboj. Nechodím s ní do sprchy.'' Zasmál se a zamával mi rukou před obličejem. Zčervenala jsem a sklopila hlavu, nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. ,,Promiň.'' Omluvila jsem se, když jsem si byla na sto procent jistá, že nemám červené tváře, a narovnala jsem hlavu. ,,V pohodě, baby!'' Zasmál se a vypadalo to, že chce ještě něco říct. Ale zmlkl a podíval se za mě. 
Ohlédla jsem se za sebe jeho směrem a věděla jsem na koho kouká. Kontroloval Vadima. Jestli spí a nekouká na nás. ,,Hele... nemáš hlad?'' Zeptal se starostlivě a kladnou odpověď bral jako samozřejmost. 
Bez jakékoliv odpovědi už stál v chodbě a obouval se do bílých bot. ,,Dobře...'' Pohodila jsem rameny a vydala se za ním. Překračovala jsem pár lidí, kteří leželi jako zabití. Nebyla jsem si jistá jestli vůbec žijí, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Chtěla jsem odtamtud vypadnout. Neohlížela jsem se po Vadimovi a prostě jsem šla. Z věšáku, který byl oběšen několik kabáty a bundami, jsem sundala mou bundu, která byla skoro na vrcholu. Rychle jsem se obula a prošla skrz dveře, které mi Vláďa podržel. ,,Co je?!'' Podivil se Vláďa a nadzvedl obočí. ,,Nic... jen, že na to nejsem moc zvyklá.'' Zasmála jsem se a lehkým kývnutím mu poděkovala. ,,V pohodě.'' Usmál se a dveře za námi zavřel. 
,,Kam vůbec chceš jít?'' Zeptala jsem se. ,,Myslela jsem, že se nasnídáme. Fakt mám hlad.'' Pokračovala jsem a chytla se za břicho. ,,No... na snídani?'' Uchechtl se a zpomalil, aby mohl jít vedle mě. ,,Ne, nejsem pomalá. To ty máš moc dlouhý nohy. Ty uděláš krok a já mezitím tak tři.'' Namítla jsem, ještě než se zeptal. ,,Čteš mi myšlenky, nebo co?'' Zděšeně se na mě podíval. ,,Ne, jen se mě na to ptá dost vysokých lidí.'' Vysvětlila jsem a on si jen hraně vydechl, jakoby se mu ulevilo. Najednou zrychli. ,,Nechceš zpomalit?'' Volala jsem na něj, když byl o dost vepředu. ,,Nechceš přidat?'' Provokoval mě a otočil se na mě čelem. 

Vadimův pohled 

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Seděl jsem na Vláďovo potrhané sedačce a vedle mě ležela Teri s Jonášem. Obrátil jsem hlavu na druhou stranu s domněním, že tam bude Lilly. Nebyla tam. Očima jsem přejel po celé místnosti, ale nikde nebyla. Když jsem na malé televizi před sebou uviděl podprsenku, kterou měla včera na sobě naštval jsem se. Potichu ale rychle jsem vstal z gauče a ihned vyrazil do Vláďova pokoje. Bál jsem se nejhoršího. Bál jsem se, že jí tam uvidím... s ním. 
Stál jsem před polo prosklenými dveřmi a nutil se k otevření. Ale... měl jsem strach. Uvidím ji nahou vedle něj? Přijdu, když budou v tom nejlepším? Nebo tam nebude... což se taky může stát. 
Tlačil jsem stříbrnou kliku dolů a vydechl. Naposledy mrkl a vešel do pokoje. Rozhlédl se kolem. Nic kromě Vodopáda a bordelu všude kolem tam nebylo. Všude se válely prázdné láhve od pití a špinavá trička, které se mu nejspíš nechtěla prát. Žaluzie byly zatažené a okna byla zavřená. Nedalo se tam dýchat. Lilly by v tomhle nevydržela, takže spolu nic mít nemohli. Doufám. V hlavě mi pobíhalo tolik otázek, na které jsem nedokázal odpovědět. 
Z předešlé noci si pamatuji vše. Vím, že jsem s žádnou jinou slečnou nic neměl, takže se naštvat a odejít nemohla. Myslím. ,,Co jí takhle zavolat?'' Uslyšel jsem za sebou Jonášův hlas. ,,Dobrej nápad.'' Přikývl jsem hlavou a po kapsách začal hledat telefon. ,,No to ne! Do prdele!'' Začínal jsem mít strach, protože jsem ho nemohl nikde najít. ,,Nehledáš tohle?'' Zasmál se Jonáš a ze zadní kapsy u kalhot vytáhl můj stříbrný mobil v černém obalu. ,,Demente.'' Zanadával jsem mu, ale zároveň jsem byl hrozně vděčný, že mi poradil. ,,Taky Tě miluju.'' Odešel z místa. Teď jsem byl ve Vláďovo pokoji jen já, Vodopád a jeho intergalaktický bordel. 
Posadil jsem se na kraj postele, odkud jsem shodil dvě trička, a vytočil Lillyino číslo. Aniž bych to nějak ovlivňoval, klepal jsem pravou nohou a nešlo to zastavit. V telefonu se ozíval ten děsně otravný zvuk v podobě pípání a já byl čím dál tím víc naštvaný. Neměl jsem proč. Mohla se jít jenom projít. ''Až moc žárlíš Vadime.''  řekl jsem si. Jo, uvědomoval jsem si to, ale chtěl jsem mít jistotu, že je v pohodě. 
,,Zvedni to, zvedni to!'' Zvýšil jsem hlas, který se ke mně vracel díky ozvěně v místnosti. ,,Ano?'' Ozvalo se z telefonu Lillyiným hlasem. ,,Ty už jsi doma?'' Zeptal jsem se, abych věděl, jestli odtud odejít. ,,Ne, šla jsem s Vláďou na snídani, ale už se vracíme.'' Odpověděla na mou otázku. ,,Tak... já budu čekat před bytem a hned asi půjdeme, jo?'' Navrhl jsem. ,,Ehm... dobře.'' Řekla ne moc šťastně a bez rozloučení zavěsila telefon.

---------------------------------------------------

Po dlouhé době tu máme další část. :)
Omlouvám se, že tak dlouho nebyla, ale nemám moc času.
Doufám, že se Vám část líbila. :) Pokud ano, můžete pro ní hlasovat a sdílet jí s přáteli. :)♥