Jsi to ty?

17.část

V: Stojím před dveřma, a už mě to nebaví... :D Nechceš mi odemknout? :)

Četla jsem zprávu a šla k oknu. Pomalu otevřela a vykoukla ven. Stál před vchodem. Na sobě měl tmavý kabát a kšiltovku. Usmála jsem se, když jsem viděla jak si různě poskakuje, nejspíš do rytmu hudby ve sluchátkách. Zavřela jsem okno a šla dolů otevřít.

Scházela jsem schody hlemýždím tempem, aby venku čekal co nejdéle. Po schodech jsem různě poskakovala a počítala je (Děláte to někdo taky?). Když jsem se objevila na posledních pár schodech, Vadim na mě umučeně zíral. Sáhla jsem do kapsy a vyndala klíč. Pomalu ho zasunula do zámku a ještě pomaleji odemykala. Vadim ztrápeně pozoroval každý pohyb, a když jsem odemkla rychle otevřel dveře. Na nic nečekal a objal mě. ,,Ahoj.'' Pozdravila jsem a udělala pár kroků směrem od Vadima. ,,Ahoj.'' Taky pozdravil a podivně se usmál. ,,Můžeš jít...'' Povolila jsem a podívala se na schodiště. ,,Pojď přede mnou.'' Mrkl na mě a já souhlasila. Vešla jsem do chodby a rozsvítila světlo. ,,Kam až?'' Zeptal se. ,,Až do posledního patra.'' Odpověděla jsem a pokračovala vesele nahoru. Slyšela jsem jak si povzdechl, ale hned na to se rozešel.

,,Už tam budeme?'' Zaslechla jsem o patro níž. ,,Už jen jedno poschodí.'' Zavolala jsem směrem vzad.

Stála jsem před dveřmi, které vedly do mého bytu. Ošoupala jsem si šedivé bačkory, které jsem si nazula kvůli Vadimovi. Nechtěla jsem jít po špinavé chodbě ve sněhových ponožkách. Odemkla jsem byt a vstoupila dovnitř. Bačkory jsem dala do nízkého botníku a čekala na Vadima, kterému chybělo už jen pár schodů. ,,To dáš! Už jenom kousek!'' Začala jsem ho povzbuzovat. Podíval se na mě pohledem ''Myslíš to vážně?''. Hned jsem přestala a čekala na chodbě. V tu chvíli přišel. Stál přede mnou a pod trikem se mu chvěl hrudník. Na nic jsem nečekala a naznačila, že může jít dál. Slušně se zastavil na rohožce a ošoupal tmavé boty, teprve potom vešel dovnitř.

Odložil si kabát, kšiltovku a šálu. ,,Teď kam?'' Usmál se, když vešel do chodby. ,,Pojď za mnou.'' Mávla jsem na něj a rozešla se do obývacího pokoje. ,,Můžeš se posadit.'' Ukázala jsem na pohovku a stoupla si za kuchyňskou linku. Přikývl a posadil se. ,,Dáš si něco k pití, nebo máš hlad?'' Ptala jsem se a připadala si hloupě. Vím, že na tom nic hloupého není. Ale já prostě nikdy doma nenabízela, vždy to za mě dělala mamka. Buď se přišla do pokoje zeptat, nebo rovnou s něčím přišla. ,,Ne, ale děkuju.'' Odmítl. Zavládlo ticho. Jediné co ho vyrušovalo bylo pomalé tikání hodin, které tu David nechal. Bílé vysoké hodiny, které tikaly pomalu kvůli nedostatku energie v bateriích. A jak to vím? Říkal mi to. Vysloveně mi nařizoval, abych zvedla zadek a jela někam koupit dvě tužkové baterie. Ale mně se nechtělo. Nenávidím tikání hodin. Nemůžu se u toho soustředit, natož někde usnout. ,,Nechceš si sednout?'' Usmál se a dvakrát pohladil místo vedle něj. Neodmítla jsem. Pomalu a nejistě jsem se k němu přemístila a posadila se vedle něj. Narovnala jsem se a přemýšlela jestli dát nohu přes nohu. Přeci jen sedím vedle kluka, ale na druhou stranu jsem u sebe doma. 'Jasný! Sedíš v divadle, nebo co? Posaď se pohodlně a nedělej ze sebe něco, co nejsi!' Zvýšila jsem na sebe hlas a na sedačce jsem si sedla do tureckého sedu. Vždy se mi tak sedělo nejlíp. ,,Ale kdybys něco chtěl-'' ,,Tak si řeknu. Neboj se.'' Přerušil mě a pohladil po tváři. Usmála jsem se a cítila jak červenám. Zasmál se a položil mi ruku na stehno. ,,Jak se ti tu líbí?'' Zeptala jsem se nervózně. Rukou po mém stehně začal jezdit výš a pak zpět. ,,Jo... je to tu hezký.'' Pochválil, a já začala sledovat jeho ruku. On se pouze víc usmál. Nevěděla jsem co dělat. Bylo to příjemně nepříjemné. Nevěděla jsem, jestli mu mám říct aby přestal, nebo aby pokračoval. Měla jsem smíšené pocity, ale vládla nervozita. Z pohovky jsem se zvedla. ,,Kam jdeš?'' Vykulil jeho krásné zelené oči. ,,Mám žízeň. Jdu si nalít víno.'' Odpověděla jsem. 'Ah...Lilly alkoholik.' Pošťuchovala jsem sama sebe a čekala, jestli bude chtít taky. Nic neříkal, jen mě pozoroval. Pomalu jsem došla k lednici a vytáhla červené víno. Pořád na mě zvláštně koukal. ,,Mám i pivo.'' Informovala jsem ho. ,,To si dám!'' Usmál se a zvedal se z pohovky. ,,Zůstaň sedět já-'' Chtěla jsem aby tam zůstal, ale nepovedlo se. Během chvilky přede mnou stál a držel mě za boky. Nadzvedla jsem obočí a sledovala ho. ,,Co to děláš?'' Zeptala jsem se a vyprostila se z jeho silného sevření. Odkašlal si ,,Promiň...'' Omlouval se, i když mi nic neudělal. Neodpověděla jsem mu. Jen jsem popadla dvě skleničky a víno. Vadim si pivo vzal sám a následoval mě do obývacího pokoje.