Jsi to ty?

26. část

Opírala jsem se o své lokty a sledovala zvonící telefon. Nevěděla jsem jestli ho mám, nebo nemám zvednout. Díky uslzeným očím jsem ani nepřečetla, kdo volá. Bála jsem se, že, když to zvednu ozve se z druhé strany hlas, který chci teď nejméně slyšet. Hlas Elišky. Popravdě? Nechce se mi ani poslouchat hlas mé vlastní matky. Nechci poslouchat jak jí hrozně mrzí, že mě tu nechali samotnou. Nechci poslouchat, že si o sobě myslí, jak jako rodič selhala. Nepotřebuji to poslouchat. Nepotřebuji další věci, které by mě ještě víc srazily na kolena. Nemám o to zájem. Přicházela část písničky, která utne pokus se mi dovolat. Nenechala jsem to jen tak a hovor na poslední chvíli přijala.

,,To je Lilly? Je tam někde Eliška?!'' Ozvalo se z telefonu a mně bylo jasné, že je to Dominik. ,,Naštěstí tady není. A až jí najdeš, tak jí vyřiď, že už jí nikdy nechci vidět!'' Ukončila jsem náš hovor a zavěsila. Telefon jsem si pár minut prohlížela. Zaměřila jsem se hlavně na tapetu, kterou jsem si stále nezměnila. Je skvělé na ní koukat a dělat, že se nic nestalo. Dělat, že je vše při starém. Aspoň na chvíli zastavit slzy a usmát se. Z prohlížení mě vyrušil další hovor. Přimhouřila jsem oči, abych mohla přečíst kdo mi volá. Byla to Eliška. Rozhodla jsem se tedy přijmout hovor a byla jsem připravená naslouchat.

,,Lilly?! Bože... jsi v pohodě? Neudělala sis nic?'' Starala se po telefonu. ,,Nevím jak ti to vysvětlit. Přestaň mi volat! Už to nebude jako dřív.'' Pokoušela jsem se jí odbýt. ,,Tím to myslíš tebe a Vadima? Nebo tebe a mě?'' Ať jsem se snažila jakkoliv, nedokázala jsem přijít na odpověď. Bylo to obousměrné. V jeden okamžik jsem přišla o nejlepší kamarádku a o přítele. To je přesně ten moment, kdy vidíte, jak se vám život rozpadá před očima. ,,Tím myslím mě a Vadima. Ještě to můžu dát dohromady. Věřím tomu! Ale s tebou už neprohodím ani slovo.'' Se zlostí v hlase jsem odpověděla. ,,Jsi vážně tak blbá?! Byl to jenom jeden ze stovky kluků, který můžeš mít! Bože! Prober se. S tvou postavou a obličejem můžeš mít každou noc jinýho kluka.'' Křičela na mě. ,,Jo. Jenomže já nejsem jako ty! Nepotřebuju v sobě mít každou noc někoho jinýho. A ani o nikoho jinýho nestojím. On byl neobyčejný.'' Vysvětlovala jsem a čekala na její odpověď, která už nepřišla. Eliška zavěsila telefon. ,,To je jediný co umí. Nenávidím jí!'' Hodila jsem telefon na polštář a odešla do obývacího pokoje, kde se to stalo.

Důkladně jsem celý obývací pokoj prohlídla a zastavila se u rozlité láhve Jacka Danielse. Klekla jsem si před louži a do ruky vzala skleněnou láhev. Na hrdle láhve byla prasklina. Jako bych v ruce držela mou duši. Láhev vypadala, že každou chvíli praskne. Jediné co by jí dokázalo zachránit je zalepení vteřinovým lepidlem. Podobně je to i s mým srdcem. Ne, že by potřebovalo zalepit vteřinovým lepidlem. Chtělo by to někoho, kdo by se pro mě stal vteřinovým lepidlem. Někoho kdo slepí hlubokou trhlinu.

Asi to bude znít šíleně, ale jediný kdo mě napadá, je Martin. Ano. Kluk, který hraje velkou roli v tom, co se stalo. Kluk, který vám dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Kluk, který mi asi jako jediný pomůže.

Ihned jsem vzala zpět do ruky můj mobil a najela na Facebook. Najela na Martinův profil. Hned na první pohled mě zaujala jeho úvodní fotka, kde seděl na zídce, ze které koukal na slavný Golden Gate Bridge. (Mimochodem jedno z míst, kam bych se ráda podívala.) Rozklikla jsem ikonu zpráv a rozhodla se mu napsat.

L: Ahoj. :)

Shodou okolností se právě připojil a hned si mou zprávu zobrazil. Chvíli jsem čekala, než odepíše, ale moc dlouho to netrvalo.

M: Ahoj! :))

L: Máš dneska čas? :)

M: Jo. Vlastně jsem se Tě chtěl zeptat, jestli bys někam nezašla... :)