Jsi to ty?

20. část

,,Děsně mě mrzí to, co se stalo u tebe v bytě.'' Pomáhal mi vstát ze židle. ,,Ale ne... to je v pohodě. Vlastně už jsem na to zapomněla.'' Brala jsem si kabát z věšáku, který stál přímo za mou židlí. On pouze zmlkl a zastrčil mou židli. Odcházeli jsme z kavárny a přečkali pár minut ticha.

Chytl mě za zápěstí a zastavil. Postavil se ke mně čelem a mírně pokrčil kolena. ,,Ne, není to v pohodě... prostě jsem to podělal. A hrozně mě to mrzí.'' Sjel po mém zápěstí k prstům, které lehce na konečkách lehce zmáčkl. Podívala jsem se mu do očí a usmála se. Musely mi jít vidět bílé zuby, které určitě dozdobovala rtěnka. Občas... tedy skoro vždy, se mi povede na zuby dostat rtěnku. ,,Říkám, že je to v pohodě.'' Uklidňovala jsem ho, ale on si pořád stál za svým. ,,Ale...'' Chtěl něco říct. ,,Kdyby to v pohodě nebylo, tak tady teď nestojíme. A už vůbec bychom se nedohadovali nad tím, jestli je to, nebo není v pohodě.'' Ještě víc jsem rozšířila svůj úsměv, a mou chladnou rukou ho pohladila po tvářích. Usmál se a rozsvítily se mu oči. Ruku schoval do kapsy u kabátu a pokračoval v chůzi. Rozešla jsem se za ním.

,,Vážně nechceš dovnitř ?'' Ptala jsem se, když jsem odemykala vchodové dveře. Chvíli zmlkl a zamyslel se nad tím. Po chvíli se usmál, mrkl a objal mě. ,,Promiň. Musím jet domů.'' Omluvil se zvláštním tónem, a mě bylo jasné, že lže. ,,Dobře.'' Vešla jsem do chodby a chvíli držela dveře otevřené. Čekala jsem, že si to rozmyslí a vejde dovnitř. Ale nic takového se nestalo. Prostě se otočil a odešel. ,,Fajn...'' Povzdechla jsem si a vycházela schody, které vedly k mému bytu.

Pomalu jsem odemkla dveře od mého bytu a vešla dovnitř. ,,Konečně doma!'' Odhodila jsem kabelku mezi ostatní tašky a zula si boty. Rozhlédla jsem se kolem sebe a všímala si každých maličkostí a nedokonalostí v malé, tmavé chodbě. ,,Budu tady muset vytřít.'' Zaúkolovala jsem se a na věšák pověsila černý kabát.

Z pravé kapsy u kalhot jsem vyndala telefon a všimla si zmeškaného hovoru od mamky. ,,Musela mi volat, když jsme byli v kavárně.'' Řekla jsem si a vytočila její číslo. ,,Ty se se mnou nebavíš? Nebo... proč voláš tak pozdě?!'' Spustila hned do telefonu. ,,Taky tě ráda slyším.'' Zasmála jsem se. ,,Kde jsi byla?'' Ptala se, aniž ba mě pozdravila. ,,Byla jsem s Eliškou na kávě.'' Trošku jsem zalhala a prsty začala namotávat hnědé, dlouhé vlasy. ,,Aha... no jen jsem ti chtěla říct, že v sobotu tě očekávám doma.'' Zvala mě na Vánoce domů. ,, Jo. Přijdu ráda.'' Potvrdila jsem mou účast a čekala, že mamka něco řekne. Ona jen zavěsila telefon a nechala mě si myslet, že je na mě naštvaná. 'Tak to ty dárky vážně budu muset koupit.' Pomyslela jsem si a hodila mobil mezi krémové polštáře na gauči.

Hodinu jsem chodila po bytě jen v krajkovém spodním prádle, a přemýšlela, co budu vůbec dělat. Nikam se mi jezdit nechtělo, kvůli dnešnímu cizinci, který ze mě nemohl spustit oči. Ale zároveň mi bylo jasné, že někam budu muset vyrazit. Nejen proto, že bych se doma nudila, ale také kvůli vánočním dárkům, které nemám, i když do Vánoc zbývá pár dnů.

Seděla jsem na kraji postele a pozorovala se v zrcadle, které viselo na pravé straně od postele. Mnula jsem si ruce, které jsem měla položené na klíně. Nevím proč jsem to dělala... nic se mi nedařilo. Neměla jsem pro to žádný důvod. Ale prostě jsem to dělala. 'Měla bych jet, nakoupit vánoční dárky.' Řekla jsem si a unaveně se zvedala z postele.

Ze skříně, která pokrývala stěnu před postelí jsem vytáhla černé potrhané džíny, a hned se do nich oblékla. Hned potom jsem našla světlé tričko, které mělo vykrojená ramena. Taktéž jsem se do něj oblékla a vyšla z ložnice.
Jelikož jsem zvyklá, že mám v kapse telefon, začala jsem hmatat po kapsách a hledala telefon. Nikde nebyl. Vrátila jsem se zpět do ložnice, kde jsem prohlédla celou postel společně s nočními stolky. Prohledala jsem i šatní skříň, komodu pod televizí a prostor pod postelí. Telefon nikde nebyl. ,,To ne, ne, ne!'' Začala jsem panikařit, už jen kvůli tomu, že nemám zrovna nejlevnější mobil. Neplatila jsem si ho sama, a na nový zrovna teď nemám.