Jsi to ty?

35. část - KONEC

  Nevěděla jsem, co právě dělám. Nevěděla jsem, proč je tady on a není tu ten, kdo tu má být. Ať už to zní a vypadá jakkoliv, nejsem ráda, že přišel. Měl se vrátit domů a nějaký čas mě měl nechat o samotě. Potřebuji se odreagovat a vše si srovnat v hlavě. Všechny nerovnosti, které mě teď trápí. Všechno, čeho se bojím.
Nechci, aby tu teď byl. Nechci, aby tu teď přede mnou stál a svíral mě v silných rukách, které se mu ještě trochu třesou. Nechci mít hlavu zabořenou do jeho ramenou a dělat, že je všechno v pořádku, a že se nic neděje. Pokouším se tak tvářit, i když vím, že se to v nejbližších minutách změní. Vybouchne, porve se a odejde bez toho, aby se se mnou rozloučil? A to možná naposledy?
Nedokážu přesně určit mé pocity vůči blízké budoucnosti. Mám strach, ale zároveň cítím úlevu. Je to zvláštní? Netuším... chci, aby se to dozvěděl, chci, aby věděl, že jsem nečekala na něj.
Líbá mě do vlasů a hladí po zádech, jako bych patřila jen jemu. Není to ani zdaleka pravda. Nepatřím mu. Nechci mu patřit. Nechci si vedle něj lehat v posteli a dělat, že mě nic netrápí jen proto, abych si to s ním mohla večer rozdat. Nebaví mě to. Abych byla přesnější, už mě to nebaví.
Žít v tom stereotypu, kdy se vrátí unavený ze studia, kde (mnohdy) do brzkého rána stříhá videa, otevře plechovku energetického nápoje a budí mě v posteli na ranní sex. Ne! Dost, dost, dost... prosím.
Panebože. Stále mě k sobě tiskne a nehodlá mě pustit. Nenávidím to. Vím, že sta tisíce holek by teď chtělo být na mém místě, ale... já to tak prostě neberu. Je to prostě obyčejný kluk, který na vás má minimum času. Snažil se mi dávat každičkou volnou sekundu, ale mně to prostě nestačí. Jsem náročná? Možná... možná taky ne. Možná jsem prostě obyčejná stíhačka, která s ním chce být každičkou sekundu - po zbytek jeho života.
,,Jsi děsně... studená.'' Šeptá mi do ucha a ruku ze zad chce posunout níž. Ne! Nesmím mu to dovolit. Nechci s ním do postele. Už ne. Pravou rukou zachytím jeho pravou ruku, která se snažila jet níž a níž.
Oddaluje ode mě obličej a s podivným výrazem mi kouká do smutné tváře. ,,Děje se něco?'' Nadzvedne obočí. V obličeji má výraz dítěte, kterému zkazíte Vánoce. Mám chuť zakývat hlavou a vše to na něj vyvalit, ale nemůžu. Nemůžu ho takhle zranit. Nemůžu mu říct tu nemilosrdnou pravdu, která ho položí na kolena. ,,Lilly?!'' Skoro na mě křičí a doufá, že ze mě něco, cokoliv, vypadne. Pouze smutně kroutím hlavou a opouštím jeho sevření.
Pocity se najednou mění. První střípek kamene upadá z mého srdce. Cítím se tak... volná. Je to zvláštní, ale v jeho náručí jsem se cítila jako v kleci. V kleci, která byla pod zámkem, který dokážete otevřít jedním jediným odporem, který pro mě byl dřív takový problém. Nedokázala jsem mu ustoupit. Nedokázala jsem mu říct ne.
,,Dobře... tak asi nic?'' Nechápavě kroutí hlavou a obličej mu začíná rudnout. Ne, že by se styděl, je to zlostí. Nechápu proč, nic špatného jsem neudělala. ,,To si děláš prdel?!'' Zvyšuje hlas. Křičí na mě. Cítím, jak mi slzí oči. ,,Tohle bych od tebe nečekal.'' Pokračuje se zvýšeným, naštvaným tónem hlasu. ,,Já... Ti to vysvětlím.'' Slyším za sebou cizí mužský hlas. Znám ho, a proto se otáčím. ,,Martine?'' Vyvaluji oči. ,,Jdi.'' Přikazuji mu klidně a ukazuji na dveře, ze kterých přišel. ,,Teď jsem přišel. Podle tý zprávy jsem myslel, že už s ním nejsi.'' Nechápe mě a stále nechce odejít. ,,Vypadni!'' Zvyšuji hlas a trvám na tom, aby odešel. Nechci, aby se tu někomu něco stalo. Přeci jenom... Vadim má o trochu větší sílu, než Martin, který by dostal přes hubu, i když za nic nemůže.
,,Ale... proč?!'' Sundavá si světle hnědý kabát a snaží se celou situaci brát klidně. ,,Neslyšel si co ti říkala?!'' Ptá se zlostně Vadim a stále se k němu přibližuje. ,,Dobře, dobře. Už padám.'' Narovnává před sebe ruce a snaží se ho uklidnit. Odchází pozadu a celou dobu na mě kouká. Kouká na mě do té doby, než zmizí za dřevěným trámem a nezmizím mu z pohledu. Teď už je jen slyšet ozvěna prásknutí bytovými dveřmi.
,,Tys čekala na něj!?'' Stále na mě křičí. Stále má ten nepříjemný tón hlasu. Stále mám pocit, že mě uhodí. Se zavřenýma očima a slzami stékajícími po mé tváři přikyvuji. Musím se posadit. Teď hned. Jsem tak slabá, tak zranitelná a při tom tak zákeřná. Která kráva by udělala to co teď já? Žádná. Sedám si na okraj postele a ruce pokládám na holá, kostnatá kolena. Všímám si mých kostnatých rukou a jizvy na mém pravém ukazováčku. Nikdy před tím jsem si jí nevšimla. Je... tak velká a viditelná. Vážně jsem si jí všimla až teď?
,,Takže... mi k tomu nic neřekneš?'' Pokládá hloupou otázku. Horší je, že je to otázka na místě, ať už zní, nebo nezní hloupě.
,,Co bych Ti k tomu měla jako říct?'' Snažím se znít sebevědomě a silně. Snažím se zastavovat ty vodopády slz, který se chtěj dostat ven. Ty, který v sobě skrývají tolik bolesti, citů a vzpomínek, na který bych nejraději zapomněla.

Třeba to, jak jsem si jako malá roztrhla koleno. Jezdila jsem před babiččiným domem v Úholičkách, kde byl ten nejvíc rozmlácený chodník, který jsem kdy viděla. Ani vlastně nevím, jestli to vůbec chodníkem můžu nazvat. Měla jsem na sobě bílo modré šaty, které mi zůstaly po prababičce. A mé dětské nožičky zakrývaly bílé sváteční silonky, které jsem měla přísný zákaz zničit.
Jezdila jsem čím dál rychleji. Jezdila jsem před otevřeným babiččiným oknem, které vedlo do její nádherné steré kuchyně a tak krásně z ní voněla čerstvě upečená bublanina. Aby tam nebylo vidět, byly zataženy červeno bílé záclony, které se tak rychle odhrnuly, když jsem najela na kámen a přes celou ulici se rozvinul zvuk tupého dopadu, který doprovázelo křupnutí a samozřejmě můj dětský pláč.
Ne, nebolelo mě to. Bylo mi líto těch sněhových silonek, které jsem směla nosit jen na vyjímečné situace. Už nebyly sněhově bílé. Skrz ně, na pravém koleni, se prolínala rudá, lesklá krev. Snažila jsem se na ní dívat, ale přes moře slz to nebylo takřka možné.
Pamatuju si tu bolest, když mi na to babička lila desinfekci, která byla v růžové lahvičce, která mi tak moc připomínala mého plyšového zajíčka, kterého mi doma nechal táta. Před tím, než se vypařil.
Toho králíčka mě zbavily dvě malé slečny, které chodily do stejné školky jako já. Byly o rok starší, než já. Byly mnohem větší než já, a já z nich měla strach. A proto jsem udělala vše, co po mně chtěly. Huga (Tak se ten růžový zajíček jmenoval) si zamanuly hned první den, co jsem ho přinesla do školky. Chtěly mi ho vzít při odpoledním spánku... nespala jsem, nikdy jsem tam nespala. Samozřejmě se jim ho nepovedlo vzít - na poprvé.
Pamatuji si, jak mi tekly slzy, když ho vzaly a při přetahování ho roztrhly tak, že už se nedal sešít.

,,Jsi tu se mnou?!'' Šťouchá mi do ramene a já se vrátím zpět do reality. Do reality, kde nemám krásné růžové tváře... kde nemám dva copánky s mašličkami. Tam, kde jsou se vším starosti.
Nepřítomně přikyvuji a čekám, co se bude dít dál. Odejde teď, nebo se se mnou rozloučí a odejde až potom? Nebo zůstaneme kamarádi? Nebo to jen tak zahodí a nechá to plavat? To ne... byl by hloupý. Proč by to vůbec dělal?
Proč jsem to vůbec dělala já? Stálo mi to za to? Objevit se v téhle situaci... ptám se sama sebe. Jediné odpovědi, na které přicházím, jsou čas a svoboda. Kdyby měl víc času a kdybychom dokázali jen tak odjet a o nic se nestarat.
Mrzí mě to, ale vím, že už to nejde vrátit zpět. Nic, co se právě stalo už nevezmu zpět. Nic, co Vadim slyšel a viděl už nejde vrátit. Nic co Martin četl a viděl už nejde změnit. Nemůžu to vrátit, i kdybych moc chtěla, nejde to. Dívám se mu do očí, ve kterých je neustálá zlost. Nejen zlost. Vidím v nich i zklamání. Jasně... kdo by ze mě nebyl zklamaný. Vždycky vše podělám. Zvykla jsem si. Většinou to ale byly kraviny, které člověka moc nemrzely, ale tohle... bolí to. Tak moc to bolí.
Mám náladu zůstat ležet v posteli a ani se nehnout. Ležet v posteli pod nejjemnější dekou, kterou tu mám a poslouchat playlisty smutných písniček, kterých je Spotify plno. Přemýšlím, co by se dalo změnit, zlepšit, ale momentálně mě nic nenapadá. Nenapadá mě ani jedna dobrá omluva, která by tohle všechno zamazala a nechala ho na tohle všechno zapomenout. Nechala ho zapomenout na to, že jeden u jeho dobrých kamarádů, kterému věřil měl klátit jeho holku tak, aby se o tom nikdy nedozvěděl. Jo... přesně na tohle mě nic nenapadá.
Jediné na co se teď zmůžu je jen sedět na posteli s uslzenýma očima a s psím pohledem k jeho osobě. Ne, tohle nesmím dělat. Ať už udělám cokoliv, tak to nepomůže. Odejde, nechá mě tu a už se nikdy neozve. Chápu ho a pohledem naznačuji, že může odejít.

Dívá se na mě, a přes to tu zůstává. I přes to si ke mně sedá a bere mě kolem ramen. Opřu hlavu na stranu jeho hrudi. Protestuje a já to respektuji, a proto hlavu dávám pryč. ,,Kdybych teď odešel a nechal tě tu s tím, že už se mi nikdy nesmíš ozvat, bylo by to těžký pro oba.'' Řekl s klidným hlasem. Bylo slyšet, že brečí. Byly slyšet časté nádechy a dlouhé, třesoucí se výdechy. ,,Proto se chci rozejít v dobrým.'' Navrhuje mi a přejíždí rukou po mém pravém rameni. ,,Souhlasím.'' Stále nad tím přemýšlím, ale vím, že takhle to bude nejlepší. ,,Takže...'' spouští mi ruku z ramen a dává obě do klína. ,,Kdybys něco potřebovala, zavolej mi, nebo mi napiš.'' Mrká na mě jedním okem a pomalu se zvedá z postele.
,,Vadime?'' Zastavuji ho. ,,Ano?'' Stojí ke mně otočený zády. ,,Můžu tě ještě naposledy políbit?'' Ptám se a ztěžka, nervózně polykám. Pomalu se otáčí a udělá ke mně pár letmých kroků. Nastavuji mu své rty a zavírám oči, ale místo polibku na rty se dočkávám polibku na čelo. Naposledy mě hladí po tváři a odchází z ložnice, ve které se toho tolik stalo. Naše milování, blbnutí v posteli, koukání na různé filmy, snídaně do postele... to všechno mi bude chybět.
Sama sedám v tureckém sedu doprostřed postele a rukou přejíždím po dece, pod kterou spal. Pod kterou jsem v noci lezla, když jsem měla zlý sen. Slyším slabé bouchnutí dveřmi a pak jen pomalé, unavené kroky po schodech dolů. Po schodech, na kterých jsme se honili, dávali si závody. Schody na kterých jsme seděli a líbali se.
Třu o sebe rty a poslepu hledám telefon. Držím ho v ruce a hledám Vadimův kontakt, abych mu mohla napsat zprávu.

Vadimův pohled

Odcházím. V téhle bytovce už tak často nebudu. Po téhle chodbě už nebudu chodit s tím, že se podívám do schránky, jestli nám nepřišlo něco domů. Bude mi to chybět. Otevírám vchodové dveře, natahuji kapuci přes hlavu a jsem připraven odejít. Ruce vkládám do kapes, abych je mohl alespoň trochu zahřát, v tom mi zabrní telefon. Vytáhnu jej z kapsy a odemykám. Zpráva od Lilly.

L: Potřebuju obejmout. :(♥

Telefon jsem zandal zpět do kapsy, aniž bych odpověděl. Teď není vhodná doba se tam vracet. Oba si to potřebujeme urovnat v hlavě, a až potom se vídat. Vycházím z plastového přístřešku, který je postaven nad hlavním vchodem a v dešti procházím ulicí, která se na nějaký čas stala mou nejnavštěvovanější. Cítím na sobě něčí pohled. Naposledy se tedy ohlédnu a zadívám se do vchodových dveří, kde stojí Lilly v mé červené mikině, která jí byla tak velká. Naposledy mi zamávala. I přes zataženou oblohu a silný déšť byly vidět její krokodýlí slzy, které se stále snažila držet, tak, aby vypadala silně a hrdě. ,,Pořád je to moje hrdinka.'' Zašeptal jsem a naposledy se na ní usmál, tak, aby přestala plakat. Nikdy jsem neměl rád, když plakala. Proto jsem se jí vždy snažil rozesmát.



----------------------------------------------------------

Tak jo... Máme tu konec. Asi nejtěžší část pro mě na psaní. K téhle knížce už mám nějaký citový vztah a páni... bylo to těžší než jsem si myslela. Tenhle konec byl dokonce těžší, než u Jmenoval se Vadim.
Jo... vůbec nevím co dál napsat. Asi to, že Vám hrozně děkuji za to, že jste tuhle ''knížku'' dočetli, i když jsem nevydávala moc pravidelně... ale Vy jste to přes to vydrželi. :) Děkuji, protože bez Vás a bez vaší podpory, bych tohle asi nepsala. Jsem hrozně ráda, že jsem na WattPadu dokázala zaujmout tolik lidí. :)
Vážně Vám moc děkuji ♥


Další knížka? :)

Četli byste ode mě spíš další FanFikci, nebo tak trochu dobrodružnou TeenFikci? :) Váš názor mě opravdu zajímá a pomůže mi k další knížce, tak mi to prosím napište do komentářů! :)