Jsi to ty?

12. část

,,Vadime?!'' Oslovila jsem ho po telefonu. Nepravidelné dýchání přestalo. Teď bylo v telefonu úplné ticho. Nikdo se neozýval. ,,Vadi...'' Nestihla jsem domluvit a přerušilo mě pípání. To pípání, které slyšíte, když vám někdo položí telefon. 'To si dělá prdel?' Zanadávala jsem si v hlavě a rozzlobeně odhodila telefon na polštář. ,,Můžu dál?'' Zaklepala na polootevřené dveře mamka. Věděla, že se něco děje. ,,Jo. Pojď.'' Povolila jsem jí přístup do mého pokoje. ,,Co se stalo?'' Přisedla si vedle mě na postel a pravou ruku mi přehodila přes rameno. Párkrát mě pohladila po zádech a usmála se na mě. ,,Nic...'' Zvedla jsem se z postele a zároveň vyprostila z jejího objetí. ,,No něco asi jo.'' Chytla mě za pravou ruku a otočila si mě k sobě. ,,Ne. Nic se nestalo... jsem jen unavená.'' Pokoušela jsem si něco vymyslet a zároveň se dostat z její ruky. ,,No dobře... pojď mi pomoct s večeří'' Zaúkolovala mě a pomalu odcházela z pokoje. Chvíli jsem smutně seděla na okraji mé dvoulůžkové postele, než jsem sáhla po telefonu.

Jsi v pohodě? :/  

Poslala jsem mu zprávu a čekala, že hned odepíše. Nestalo se tak. 
,,Pojď už!'' Křikla na mě matka a já jako poslušná dcera šla. Pomalu, unaveně a smutně jsem scházela schody. ,,Dělej!'' Okřikla mě, když si mě všimla jak se blížím ke dveřím šnečím tempem. ,,Proč tolik spěcháš? Stejně jsme zvyklé večeřet později.'' Nechápala jsem proč na mě křičí. Na můj poznatek jen protočila oči a ukázala na její zlaté hodinky. ,,No a?'' Stále jsem nechápala. ,,Když sis tak rozuměla s Deniskou, napadlo nás, že by mohli přijet i na večeři.'' Informovala mě mamka a já zrychlila. ,, Mohla jsi mi to říct dřív.'' Popadla jsem do ruky nůž a začala loupat předem připravenou zeleninu. ,,Mohla, ale nemusela.'' Začala klepat maso. 'Fůj... maso.'  Vždy, když jsem viděla syrové maso, hnusilo se mi. ,,Co tu jen tak stojíš? Vyndej z lednice ještě vejce.'' Ukázala na naší velkou, stříbrnou lednici. Vejce jsme vždy skladovali ve dveřích po sedmy, nevím proč, ale prostě to tak děláme. Vyndala jsem tři vejce a podávala jí je. ,,Tady.'' Pípla jsem a ona mi je ''vytrhla'' z ruky. ,,Můžeš připravit stůl. Už to zvládnu.'' Poslala mě připravit stůl. Nic zvláštního na stole nebylo. Prostě lžíce, příbory a malá vidlička. ,,Už to máš?'' Přišla mi zkontrolovat stůl a já jen stydlivě přikývla. ,,A ubrousky?'' Podávala mi čtyři zeleno bílé papírové ubrousky. ,,Promiň'' Omluvila jsem se jí, když jsem stůl připravila. ,,V Pohodě. Jdi se převléknout do něčeho v čem budeš vypadat slavnostněji.'' Chtěla mě poslat nahoru, abych se převlékla, ale já protestovala. ,,Je to jen ''rodinná'' večeře.'' Nechtěla jsem se jít převlíknout. ,,Prostě jdi.'' Ukázala na schody a přimhouřila oči. ,,Dobře.'' Vyběhla jsem schody a zamířila do mého pokoje. Ze skříně jsem vyndala červené šaty a sundala si legíny. Triko leželo na zemi hned vedle legín a já se oblékala do koktejlových šatů. ,,Lilly! Už jsou tady. Jdi jim otevřít.'' Znovu mi přidělila úkol. 'Vážně? Nejdřív mám jít nahoru a teď zase dolů?'  Měla jsem toho dnes už dost. ,,Dělej. Nenech je tam čekat. Je tam zima.'' Začínala být nervózní a naštvaná zároveň. 

,,Ahoj!'' Pozdravila jsem je s úsměvem od ucha k uchu. ,,Ahoj.'' Pozdravili oba najednou. ,,Pojďte dál.'' Pozvala jsem je dál. ,,Máme se zout ?'' Ptali se a já jen přikývla. ,,Pojďte ke stolu.'' Křikla na nás mamka a já na ně mávla. ,,Pojďte za mnou. A nelekejte se... mamka je nesvá.'' Upozornila jsem je a vedla je za sebou ke stolu. 
Posadili jsme se ke stolu a vládlo trapné ticho. Seděla jsem vedle Déni, které seděla naproti mému tátovi a ten seděl vedle mamky. ,,Tak...mámo podej víno.'' Pro změnu někdo zaúkoloval mamku. ,,Jaké ?'' Zeptala se mamka. ,,Jo...tohle.'' Podával jí víno z jeho brašny. ,,Díky.'' Převzala od něj víno a otevřela ho. ,,Kdo si dá?'' Ptala se a nalila sobě a Davidovi. ,,Já. A Lilly určitě taky.'' Odpověděla za mě Denča. ,,Já asi ne. Dám si vodu.'' Nechtěla jsem víno. ,,Tak si jí běž nalít.'' Podívala se na mě mamka a já se zvedla. Vzala jsem do ruky mobil a šla se skleničkou do kuchyně. Zapnula jsem mobil a na zamykací obrazovce měla jednu zprávu. 'před pěti minutami?' Divila jsem se a rychle se chystala přečíst zprávy. 

Vlastně ne.

Přečetla jsem si zprávu a měla ještě víc zkažený den. Chvíli jsem přemýšlela co mu odpovědět, ale přerušil mě jeho druhou zprávou.

Potřebuju tě vidět. Nechtěla by ses někde sejít?  

Ptal se, ale já nevěděla co napsat. Hrozně ráda bych šla, ale máme tu návštěvu a nechci jen tak odejít při večeři. 

Vážně mě tak moc potřebuješ vidět?  

Zeptala jsem se ho a doufala, že mi odpoví něco ve stylu : Jestli nemáš čas počká to, ale byl bych rád kdyby jo. 

Jo, potřebuju. 

Odepsal a já věděla, že to prostě nepůjde. Hrozně ráda bych šla, ale matka už má takhle špatnou náladu a nechci vědět co by se stalo, kdybych jí poprosila o uvolnění od ''rodinné'' večeře.

Teď zrovna nemůžu, ale okolo desátý bych mohla. Teď máme večeři s mamky přítelem a jeho dcerou. Asi aby jsme se sblížili, nebo co...

Odpověděla jsem a vracela se ke stolu s prázdnou sklenicí. ,,Kde máš vodu?'' Zeptala se mě mamka a propichovala mě pohledem. ,,Ehm... rozhodla jsem se pro víno.'' Vymyslela jsem si. ,,Mohla bych Tě poprosit o sklenku vína?'' Poprosila jsem a usmála se na Davida. ,,Jo. Jasný.'' Nalila mi skleničku a podala mi jí. Bílé víno ve sklenici jsem si prohlížela, jakoby to byl jed. Ale i přes to jsem se napila.
,,Mami?'' Oslovila jsem ji, když jsme skoro všichni měli dojedeno. Odkašlala si. ,,Ano?'' Upřela na mě oči a zadívala se zle. 'Co jí žere?' ,,Jen jsem se chtěla zeptat... jestli bych mohla po jídle zajet s Eliškou na Václavák.'' Opět jsem jí lhala, ale nějak mě to netížilo. ,,Takhle v noci?'' Divila se. ,,No... ale neboj, budu dávat pozor. Pepřák s sebou mám.'' Pokoušela jsem se jí uklidnit, ale stále se jí to nelíbilo. ,,A Denisa tady bude dělat jako co?'' Vyjela na mě. ,,Ale dobře... když jí vezmeš s sebou, budeš moct jít.'' Svolila pod jedinou podmínkou, která je zrovna dnes překážka. Ne že bych Denču neměla ráda, ale nechtěla jsem aby jsme byli tři. Bude divný, když budu mít doprovod, ale nějak to zvládnu. ,,Dobře. Déňo? Jdeme.'' Chytla jsem jí za levou ruku a vytáhla ji ze židle. ,,A co se takhle převléct? Přeci nepůjdete v šatech.'' Oba ''rodiče'' nahodili zlý pohled, ale já se jen usmála. ,,Půjdeme v tom co máme. Eliška už čeká.'' Šli jsme se obout a nechali jsme je tam. ,,Páni! Pěkný boty.'' Pochválila mou obuv. ,,Ty jsme měla i dnes na obědě.'' Usmála jsem se a rychle obula druhou botu na podpatku. ,,Aha...promiň.'' Omluvila se za nevšímavost, ale mě to nevadilo. ,,V pohodě. Na.'' Hodila jsem po ní šedý kabát a sobě sundala černý kabát. ,,Páni! Pěkn...'' Zmlkla, když jsem se na ní usmála. ,,Tys ho měla dneska, že?'' Uvědomila si. ,,Jo.'' Usmála jsem se na ní a odemykala vchodové dveře. ,,Ahoj!'' Pozdravili jsme obě najednou a vydali se vstříc noční Prahou.

Tak kde se sejdeme ? :) 

Napsala jsem mu a dlouho nečekala na odpověď.

Náplavka? :) 

Odpověděl a mně i Denise to znělo jako dobrý plán. 

Dobře. Za jak dlouho tam tak budeš?

Napsala jsem mu, než jsme vlezli do tramvaje.

Už tu sedím dlouho. A je tu docela zima. :D 

Odpověděl a já tam chtěla být co nejdřív. ,,Hele a jak že se ta tvoje kamarádka jmenuje?'' Zeptala se Denisa, která měla zimou zabarvené tváře do červena. ,,Kamarád a jmenuje se Vadim.'' Odpověděla jsem jí a ona vyvalila oči. ,,Ne...ne...ne! Otáčíme to!'' Začala panikařit. ,, Za prvý. Jsme v tramvaji, a tu neotočíš. Za druhý. Uklidni se, a za třetí. Proč?'' Nechápala jsem její chování. ,,Já s kluky nevycházím moc dobře.'' Pronesla a smutně se podívala na špinavou tramvajovou zem. ,,On je jinej. Nemusíš se bát.'' Uklidňovala jsem jí. Tramvaj zastavila. ,,Vystupujeme.'' Informovala jsem jí a čekala než  se zvedne. ,,Vážně se nemusíš bát.'' Říkala jsem za chůze a pevně stiskla její studenou ruku. ,,Nepřijde ti blbý jít na Náplavku, když je taková zima ?'' Zastavila se, když jsme byli u začátku Náplavky. ,,Můj nápad to nebyl.'' Odsekla jsem a pokračovala v cestě. ,,Počkej na mě!'' Volala na mě a za mnou jsem slyšela její kroky. ,,Přijde ti normální mi takhle utíkat?'' Zasmála se a já vzala do ruky telefon. Vytočila jsme Vadimovo číslo a přiložila stříbrný telefon do ruky.
,,Vadime?'' Oslovila jsem ho. ,,Kde? Kde jseš?'' Ptala jsem se, ale hned jsem zavěsila. Zvedla jsem ruku a zasmála se. Rozběhla jsem se k němu a Déňu nechala pozadu. ,,Ahoj!'' Pozdravila jsem ho s úsměvem od ucha k uchu. ,,Ahoj.'' Pozdravil mě a stiskl mě v objetí. Odtáhla jsem se od něj a nechápavě se na něj podívala. On se jen usmál a jeho zrak se upřel na Denisu. ,,Kdo to je?'' Nechápal a opět se podíval na mě. ,,Ah. Moje... budoucí nevlastní ségra.'' Odpověděla jsem a on se zděšeně podíval. ,,Aha...'' Znovu mě objal a chytl mě za ruku. Déňa přišla a dívala se na něj jakoby ho znala. 'Aha... YouTube.'  Vzpomněla jsem si a usmála se. ,,Vadime to je Denisa. Deniso to je Vadim.'' Představila jsme je. Podali si ruce a bylo mezi nimi cítit napětí. ,,Tak jdeme někam jinam? Je mi tu zima.'' Pronesla otráveně a zamračila se. 

-------------------ta dá! ♥-----------------------

Doufám že se vám ta část líbila. :) 
Můžete mě podpořit hlasováním nebo zanechat komentář. 
Mám vás ráda ♥ !