Jsi to ty?

27. část

,,Kdo to byl?'' Ozval se Martinův hlas za mými zády. Otočila jsem se k němu čelem a nahodila vystrašený výraz. Bála jsem se, že celý rozhovor poslouchal. Zčervenala jsem a podívala se na moje nohy. Nikdy jsem neměla hubené nohy. A nikdy jsem je neměla dlouhé jako TOP modelka. Nijak mi to ale nevadilo. Nikdy mi nepřišlo, že by v tom byla chyba. Naučila jsem se s nimi žít. Vím, že když mi bylo třináct, tak jsem nenáviděla celé mé tělo, asi jako většina mých tehdejších vrstevníků. Až od patnácti jsem si začala zvykat a vše na mém těle jsem začala milovat. Mé boky, hýždě, břicho a dokonce ruce. Tak by to měl dělat každý. Naučit se žít s tím, co má.

,,Neboj. Neposlouchal jsem. Vlastně jsem nám byl pro kafe.'' Usmál se na mě a mně se ulevilo. ,,Tady. Dej si.'' Natáhl ke mně ruku, ve které držel kelímek horké kávy. Ihned jsem si ho vzala a zahřála si o něj zmrzlé ruce. Upila jsem a usmála se. On se na mě jen zamilovaně koukal a když viděl, že se usmívám, oči se mu rozzářily. ,,Je výborná!'' Vychutnávala jsem si každičký doušek. Nebyla to káva od Starbucksu. Byla to obyčejná káva od nějakého stánku poblíž. Popravdě? Stánků s kávou je tu tolik, že ani nevím, ze kterého to je. Samozřejmě nechybí ani pobočka Starbucks u které bylo několik náctiletých slečen, které si předraženou kávu kupovaly jen proto, aby ji vyfotili na Instagram a přidaly tam tisíce hashtagů pro úspěch. ,,To jsem rád.'' Usmál se ještě víc a usrkl černou kávu. ,,Hele... vím, že to bude znít blbě, ale nutně potřebuju vidět jeden film. Nechci na něj jít sama.'' Položila jsem kelímek na lavičku, která se krčila pod námi. ,,Hele... dneska to asi nepůjde.'' Zašklebil se. ,,Ale kdybychom šli k tobě, tak by to možná šlo.'' Nadzvedl jedno obočí a doufal, že budu souhlasit. Nic takového. ,,Ne. Myslela jsem. že na to půjdeme do kina, ale když nemáš čas, tak ne. Zajdu na to někdy s...'' Zasekla jsem se, protože jsem si vzpomněla na Vadima. ,,S někým jiným.'' Dokončila jsem a opět popadla poloprázdný kelímek s kávou. ,,Fajn. Tak... já už budu muset.'' Zamračil se a skousl si ret. Doufal, že ho nakonec k sobě vezmu. Ale ne... takovou chybu už znovu neudělám. Co jako čekal? Že půjdeme ke mně a hned se spolu vyspíme? Ne!

,,Tak teda ahoj.'' Řekl a v hlase mu stále zněla naděje toho, že ho vezmu s sebou. ,,Ahoj!'' Rozloučila jsem se a otočila se k němu zády. Věděla jsem, že se nesmím otočit. Kdybych se otočila, viděla bych jak smutně postává na stejném místě. A vím, že z lítosti bych ho vzala domů. Znám se. A on na to dost spoléhal.

Kašlala jsem na to a bez jakékoliv lítosti či rozmýšlení jsem Palladium opustila. Nepotřebuji si přidělovat další problémy. Zrovna teď, když to vypadá, že by se to mohlo vrátit zpět do starých kolejí. K ránům, ve kterých jsem se probouzela v jeho objetí. Tlačil mě ke své hrudi a líbal krk. Tohle mi chybí. Po tomhle se člověk nechce už nikdy probouzet sám. Nikdy. 
Bohužel to skončilo dřív, než to začalo. Mrzí mě to, ale můžu si za to sama. Kdybych tu noc nepila a nebyla hloupá (To hloupá mi nejspíš stále zůstalo.) nikdy by se to nestalo. Martin by nikdy nedoufal v to, že se to stane znovu. A Vadim? Vadim by tady teď byl se mnou. A kdyby ne tady, tak bychom koukali na ten děsně přeslazený film, u kterého se stejně oba rozbrečíme. A kdyby ne on, tak já určitě. 

Když jsem dorazila k našemu domu, byla jsem připravená lovit klíče po kapsách. A jako vždy by se klíč ukrýval v kapse, kterou bych prohlédla naposledy. Nic z toho se ale nedělo. Prosklené vchodové dveře mi otevřel starý pán, který mě dnes ráno zastihl na schodech. 

,,Jdete přesně včas!'' Přidržel mi dveře, které držel za stříbrný rám. ''Přesně včas?'' Zaznělo mi v hlavě. Bylo to podivné. Znělo to, jako by na mě čekal. Jako by mě vyhlížel. Neměl u sebe nic, co by šel vyhodit do popelnice, která stála za rohem bytovky. Proto mi to bylo ještě divnější. ,,Děkuji.'' Slušně jsem poděkovala a věnovala mu vděčný úsměv. ,,Pro vás vše.'' Řekl a poklonil se. Na to jsem se rozhodla z chodby odejít. Neohlížela jsem se a schody co nejrychleji vyběhla. Asi už jsem vážně paranoidní. Nejdříve chlápek z tramvaje a teď mám pocit, že mě chce znásilnit snad sedmdesátiletý muž o holi. Sama sobě jsem se zasmála a na chvíli se opřela o zábradlí. Sledovala jsem mramorové schody a dívala se o schodiště níž. Když jsem v patře starého pána zahlédla, rozhodla jsem se odejít. ,,Počkejte. Počkejte!'' Máchal holí nad hlavou a křičel. Strnula jsem. I přes třesoucí se kolena jsem se otočila, abych viděla dědečka, od kterého mě dělilo jen sedm schodů. ,,Nechcete se stavit? Třeba na kávu nebo tak...'' Oblízl si rty a podivně se usmál. ,,Omlouvám se, ale docela spěchám.'' Omlouvala jsem se, ale jeho to očividně dost naštvalo. Dřevěnou holí praštil o zem a obličej mu zalila rudá barva. ,,Chci abyste přišla teď hned!'' Ječel na mě tak, že to museli slyšet všichni sousedé. ,,Nemůžu.'' Skousla jsem ret a pokračovala v cestě do bytu. ,,Tohle tě bude mrzet!'' Slyšela jsem za sebou různé výhružky a sprosté nadávky. Přesně v tuhle chvíli jsem si uvědomila, jak by bylo skvělé, kdyby tady byl Vadim. Ruku by mi dal kolem ramen a přitiskl si mě k sobě, tak abych nemusela mít z ničeho strach. Tak, aby si na mě nikdo nic nedovolil. Chybí mi. 
Prohrabala jsem všechny kapsy, ale nemohla jsem najít klíče. Nevěděla jsem co dělat. Posadila jsem se na studené schody a kolena přitáhla k hrudi. Hlavu jsem si zabořila mezi kolena a přemýšlela. V tu chvíli jsem se cítila nesvá. Hlavu jsem měla v oblacích a hnala se mi za jedinou myšlenkou. Za Vadimem. Za tím, jak by mi teď mohl pomoct. Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem to udělat. 
Nohy jsem položila o dva schody níž a prsty přejela ve vlasech. Gelové nehty masírovaly pokožku na hlavě a způsobily husí kůži na mých zádech.  Zavřela jsem oči a přemýšlela, že zavolám mamce. Nechtěla jsem ale kazit její dovolenou. Proto zbýval poslední člověk. Vadim. Vzala jsem do ruky telefon a vytočila jeho číslo. ,,Zvedni to.'' Pronesla jsem do tiché chodby, ze které se vrátila má ozvěna. ,,Lilly?!'' Oslovil mě. ,,Vadime! Já... já potřebuju pomoct. Nemůžu se dostat domů a klíče... nejspíš jsem tratila klíče.'' Mluvila jsem děsně rychle a čekala, že to zavěsí. ,,Jak ses teda dostala dovnitř?'' Nechápal. Myslel si, že to byl jen další způsob jak ho dostat zpátky. ,,Otevřel mi chlap, který tady bydlí.'' Vysvětlila jsem. ,,Dobře. Za chvíli tam jsem.'' Uklidnil mě a zavěsil telefon. 
Unaveně jsem seděla na studených schodech a hlavu měla opřenou o sloupek, který je součástí kovového zábradlí. Únavou se mi zavíraly oči, ale věděla jsem, že musím počkat. Hlavu jsem měla zcela prázdnou a proto by bylo tak jednoduché usnout. Neměla jsem žádné starosti. A to, že jsem ztratila klíče mě netrápilo. Byla jsem šťastná, že ho znovu uvidím. I kdyby se netvářil šťastně, bude tu. Pomůže mi. 
Mobil položený na podlaze vedle mě se díky vibracím začal kroutit. Podívala jsem se kdo mi volá. Byl to Vadim. Popadla jsem do ruky telefon a šla mu otevřít.  Schody jsem scházela co nejtišeji, aby mě starý muž neslyšel. Kolem jeho dveří jsem se proplížila a potom už to bylo v pořádku. Schody jsem mohla seběhnout jak rychle jsem chtěla a hluk jsem u toho mohla dělat taky. 
Vešla jsem do chodby a viděla ho. Stál zády opřený o sklo vedle dveří. Rychle jsem sešla dva schody před plošinou hned za dveřmi a lehce zaklepala na sklo. Lekl se a otočil se. Zamávala jsem mu a usmála se. ,,Ahoj.'' Pozdravil s úsměvem. ,,Ahoj!'' Hrnula jsem se do objetí, do kterého mě přímo nutil. Měl rozevřenou náruč a přistoupil ke mně blíž. ,,Tak ráda tě vidím.'' Nasála jsem jeho vůni a tiskla ho k sobě, jako bych ho neviděla rok. Pravou rukou přejížděl po mých zádech a levou po zapínání podprsenky. ,,Zase máte návštěvu?'' Ozval se za námi nepříjemný hlas starce. ,,Co vám je do toho?'' Opustila jsem Vadimovo objetí a postavila se muži čelem. ,,Do desíti musí být pryč.'' Zamračil se. Byl tak zahořklý, tak chladný. Nebyl takový, jako když jsme se poznali. Byl to úplně jiný člověk. A to bohužel k tomu horšímu. ,,Proč by měl?'' Zasmála jsem se. Jeho chování bylo vážně k smíchu. 
,,Jeho si vůbec nevšímej... je... zvláštní.'' Usmála jsem se a sledovala, jak se snaží dostat do bytu. ,,To je na tobě asi to nejlepší.'' Zasmál se. ,,Co? To že ztrácím věci? Jo... v tom jsem nepřekonatelná.'' Zasmála jsem se. ,,Ne... to ne. Teda možná v tom nepřekonatelná jsi, ale to jsem nemyslel.'' Otočil se na mě se širokým úsměvem. ,,Myslela jsem to, jak i přes to, že tě někdo naštve, nejsi na něj zlá. Prostě... nedokážeš nikomu ublížit.'' Stoupl si rovně a pokrčil ramena. Cítila jsem jak se mi tváře prolívají červení a chlad mi jde po zádech. Promnula jsem si rty a oblízla je jazykem. On přikývl a mně bylo jasné co se bude dít. Dvěma rychlými kroky se ke mně přemístil a chytl mě za zadek. Nadzvedl mě a já obmotala nohy o kolo jeho těla. Opřel mě o zeď a začal mě líbat. V hlavě mi běhala spousta myšlenek. Od té jestli to dělám správně, až po tu jestli je dobré, že se tohle stalo. Nevyčítám si to. Očividně jsem to nechtěla jen já. Chtěli jsme to oba. 
Pustil mě na zem a sladce se usmál. ,,Já... já nevím co říct.'' Koukala jsem mu hluboko do očí a slzy štěstí držela na krajíčku. ,,Nic neříkej.'' Políbil mě ještě jednou. Ustoupila jsem od něj a smutně se podívala na zamčené dveře. ,,Nějak se tam dostaneme.'' Mrkl na mě a pokračoval v dobývaní. ,,To doufám...'' Povzdechla jsem si a představovala si, co by se mohlo dít, až se do bytu dostaneme. Zůstane? Skončíme spolu nazí pod jednou dekou? Pustíme si film, o který jsem prosila i Martina? 
,,Nemáš náhradní klíč?'' Otočil se na mě. Byl bezradný. Nebyl způsob jak dveře odemknout. ''Náhradní klíč.'' Proběhlo mi v hlavě ještě jednou. Vzpomněla jsem si na Davida. Když jsem je vyprovázela říkal něco o náhradním klíči pod květináčem na černém botníku, který vůbec nevyužívám. Hlavu jsem otočila doprava, kde stál botník a zaměřila se na bílo modrý květináč. Byli na něm namalovaní motýli a květiny. Uchopila jsem ho do ruky a nadzvedla. V tu chvíli jsem se cítila děsně trapně. Pod květináčem, který nejspíš zdobila Denisa se schovával stříbrný klíč. ,,Já se strašně omlouvám. Ale vůbec mě to nenapadlo.'' Omlouvala jsem se a květináč položila těsně vedle klíče. Vadim stříbrný předmět popadl a rychle ním otevřel dveře. ,,To je v pohodě.'' Zasmál se a začal si zouvat černé, vysoké boty. Hned, když byl vyzutý, vešel ke mně do bytu a pověsil jeho kabát mezi ty mé. ,,Jdeš?'' Usmál se, když stál ve směšně malé, tmavé chodbě a čekal na mě. Sledovala jsem ho a nejistě přikývla. V bílých ponožkách jsem přešla chodbu ke mně do bytu a bundu hodila přes tu jeho. Stále stál na stejném místě a tak zabíral prostor v chodbičce, která i bez něj byla vážně dost malá. ,,Jdeš?'' Udělal mi místo na východ a já ho vedla za sebou.  

---------------------------------
Další část v neděli/ úterý :)