Jsi to ty?

24.část

Ležela jsem v posteli. Sama. Pravou rukou jsem projela pravou polovinu postele, ale on tam nebyl. ,,Vadime?'' Projela jsem levou rukou ve svých dlouhých, hnědých vlasech. Rozhlédla jsem se po ložnici, která byla prosvícená slunečními paprsky. Dopadaly až na mou postel. Nebo bych snad měla říct na naší postel? Nevím. Jsem zmatená. To co se stalo včera, bylo děsně rychlé. Nelituji toho. Ale kdybych to věděla, naší schůzku zruším.

,,Ahoj.'' Dveře do pokoje se otevřely. Stál v nich Vadim. ,,Ahoj.'' Usmála jsem se na něj. ,,Vstal jsem dřív.'' Dal si ruku na zátylek a tvářil se zaraženě. ,,No a?'' Nechápala jsem a udělala mu místo vedle mě. Hned toho využil a posadil se na kraj postele. ,,Nic. Jen, že to u mě není obvyklé. Většinou vstávám kolem oběda... někdy i déle.'' Usmál se a chytl mě kolem ramen. ,,Takže to mám brát tak, že se ti tu špatně spí?'' Levou rukou jsem ho šťouchla do pravého boku. ,,Ne, ne, ne. To vůbec. Ale měli bychom na noc zatahovat žaluzie.'' Řekl, jako by tu chtěl zůstat i tuhle noc. ,,Tak mně to nedělá problém.'' Otočila jsem hlavu směrem k němu. ,,Co?'' Podíval se mi do očí. ,,No spát bez zatažených žaluzií.'' Usmála jsem se a on také. ,,Co je?'' Divila jsem se tomu, že směje tak dlouho. ,,Nic.'' Úsměv se mu stále držel na tváři. Tak moc se mi líbí. ,,Měli bychom se nasnídat.'' Navrhla jsem. Nechápavě se na mě podíval. ,,Spíš bychom měli jít na oběd.'' Usmál se a ukázal mi hodinky na jeho levém zápěstí. ,,Dobře. Tak zatím vymysli kam půjdeme.'' Políbila jsem ho na tvář a pomalu se zvedala z postele.

,,Proč něco neuvaříš?'' Zeptal se mě. Pochopila jsem to jako nepovedený vtip. Ukazováček jsem namířila na mě a usmála se. ,,Já, jo? To bychom se asi moc nenajedli.'' Odcházela jsem z ložnice do malé koupelny. Sundala jsem ze sebe veškeré oblečení. Spíš tedy spodní prádlo a obmotala se hnědým ručníkem. Vlasy si svázala do drdolu a vracela se zpět do ložnice, kde jsem měla připravené oblečení.

Vadim unaveně ležel na posteli a ani se nehnul. Ležel na peřině a tak mu šla vidět svalnatá záda. Hlavu měl zabořenou mezi polštáři a ruce podél těla. Nohy měl u sebe a chodidla natažená tak, že mu vyčuhovala z postele. ,,Teď tak můžeš zůstat.'' V hloubi duše jsem doufala, že hlavu nadzvedne a podívá se, až ručník shodím na zem. Jenomže tak neučinil. Jen líně ležel a občas vydal zvuk. ,,Jsi v pohodě?'' Ujišťovala jsem se. ,,Jo.'' Odpověděl. ,,Podáš mi prosím mobil?'' Nadzvedl pravou ruku vysoko nad záda. Popadla jsem jeho telefon na skříňce pod televizí a podala mu ho. ,,Díky.'' Poděkoval. Ze skříně jsem rychle vytáhla černé džíny a triko, které mělo vykrojená záda. Urychleně jsem se do toho oblékla a byla připravena vyrazit. Jenomže Vadim ještě ne. ,,Jsem připravená. Už jsi vymyslel kam zajdeme?'' Klekla jsem si na okraj postele. ,,Ty se nemaluješ?'' Zvedl se z předešlé polohy. ,,Měla bych?'' Položila jsem řečnickou otázku. Podíval se na mě a hned mi bylo jasné, že se musím vrátit do koupelny a trochu se upravit. ,,Už jdu prosím tě!'' Znechuceně jsem se zvedala z postele, ale obličej mi stále zdobil široký úsměv.

,,Je čas.'' Sáhla jsem do skříňky a našla spoustu produktů, které už léta dostávám od mamky k Vánocům. Věděla jsem jak se to používá, ale nechtěla jsem to používat. Neměla jsem to zapotřebí. Nikdy jsem neměla problémovou pleť, takže nebylo co schovávat. Na pár pih na obličeji jsem si zvykla. A proto všechny zkrášlující skončili ve skříni, kde na ně padal prach. Občas jsem do ruky vzala řasenku, ale jelikož mám dost husté řasy, tak ani tu moc nepotřebuji.

,,Už jsi?'' Volal na mě z kuchyně. Docela dvojsmyslná věta. Být perverzní, tak se tomu dokonce zasměji. Prováděla jsem poslední krok v tom, udělat ze mě ovci. Na rty jsem si mazala jednu z rudých rtěnek, kterou jsem dostala letošní Vánoce. ,,Už jdu!'' Otevřela jsem dveře a šla přímo za ním.

,,Vypadáš skvěle.'' Pokládal telefon na krémovou, kuchyňskou linku. Podívala jsem se mu do očí a cítila jak červenám. ,,Děkuji.'' Šla jsem do předsíně, kde jsem na věšáku měla černou parku s kožíškem. Vzala jsem ji na sebe a čekala na Vadima. ,,Musíš ještě něco vyřídit. Zatím jdi ven.'' Posílal mě ven z vlastního bytu a u ucha držel stříbrný telefon. ,,Dobře?'' Zmateně jsem otevírala dveře od bytu a následné je za sebou zabouchla. Být mou matkou, tak už poslouchám s kým si to vlastně volá, ale nejsem.