Jsi to ty?

16.část

Sedím v autě za řidičem. Abych byla konkrétní, tak sedím v Davidovo autě, které je přeplněné věcmi, které si stěhuji k němu do bytu. Vlastně ke mně do bytu. Vůbec netuším jak to v mém budoucím bytě vypadá. A právě z toho mám nervy. Celkově jsem asi ten nejnervóznější člověk na planetě. Vše mě dokáže vyvést z míry. V ničem si nejsem jistá. Nikdy.

Teď mou cestu doprovází husí kůže a sluchátka v uších. V uších mi zní jedna z mých nejoblíbenějších písní od Twenty One Pilots. Bože jak já je miluji. Zavřela jsem oči a pohupovala hlavou do rytmu. Bylo mi jasné, že si toho dříve nebo později někdo všimne, ale ne tak brzy. Lehké poklepání na mém pravém koleni. Rychle jsem otevřela oči a srovnala hlavu. Koukala na mě Denisa s širokým úsměvem. Taktéž jsem se přihlouple usmála a vyndala jedno z fialových sluchátek. ,,Co to děláš?'' Zasmála se. Další hloupá otázka. Nenávidím hloupé otázky, popravdě radši blbě odpovím. ,,Poslouchám písničky.'' Odpověděla jsem a vrátila sluchátko do ucha. Se zavřenými oči jsem si užívala melodie, než sebou auto škublo. Vyděšeně jsem otevřela oči a opět na koleni ucítila poklepání. Uškubla jsem a podívala se zle směrem k Denise. ,,Jsme tady.'' Vystupovala z auta, já udělala totéž. Odpoutala jsem se, popadla kabelku a dvě krabice položené na sedačkách vedle mě. Otevřela jsem dveře a vystoupila.

Velmi vysoká budova s bílou fasádou. ,,Vypadá to tu jako...'' Zasekla jsem se, když jsem viděla kus posprejované dříve bílé fasády. 'Jop. Klidné místo, ale nic co by tě vyvedlo z míry, ne? Tohle je v Praze normální.' Povznesla jsem se a přešla silnici. ,,Budeš bydlet v posledním patře. Ale asi tě nepotěším, když ti řeknu, že tu není výtah.'' Informovala mě Denisa, když jsme postávali před budovou. ,,To nevadí. Stejně výtahy nemám ráda.'' Mávla jsem prázdnou rukou a tlačila Déňu očima k odemknutí. ,,Jo, promiň.'' Nadzvedla obočí a obrátila se ke mně zády. Odemykala tak pomalu! Krabice na mém pravém předloktí začínaly vážet tunu. ,,Pospěš si, prosím.'' Popoháněla jsem jí a ona hned odemkla. Otevřela dveře a podržela mi je. ,,Ty první.'' Ukázala do hnědé chodby. ,,Jako doma.'' Usmála jsem se a slyšela za sebou zasmání. ,,Takže úplně nahoru?!'' Povzdechla jsem si, když jsem se zespoda podívala nahoru. Poschodí byla nekonečná, ale přežít to musím. Ode dneška to budu chodit každý den. ,,Jojo!'' Zvolal udýchaně David, který pravděpodobně nesl všechny krabice. Pomalu jsem se vydala vstříc mramorovému schodišti.

,,No...fuj! Když si představím, že tohle budu šlapat každý den.'' Pronesla jsem, když jsem byla nahoře a konečně položila krabice. Chvíli jsem stála nahoře sama a opírala jsem se o zábradlí, než jsem slyšela výdechy. ,,Ještě...'' vydechla, ,,...že'' nedechla se, ,, tohle šlapu naposledy.'' opět vydechla a posadila se na schody. ,,Ty mě snad nepřijdeš navštívit?!'' Pronesla jsem a snažila se vypadat uraženě, ale moc dlouho to nevydrželo. ,,Deniso! Neseď a odemkni.'' Okřikl Déňu David, kterému díky krabicím nebyl vidět obličej. Vycházel poslední schody a byl na umření. ,,No jo... sorry.'' Zvedla se a odemkla dveře nalevo. Bílé dveře se zlatou klikou a rohoužkou s nápisem ''WELCOME''. Odemkla zlatým klíčem, ošoupala si boty a vstoupila dovnitř. V malé tmavé chodbičce se začala zouvat a pak vešla s prázdnýma rukama do bytu. Na nic jsem nečekala, popadla dvě krabice ze země a udělala to samé co Denisa. Stála jsem v chodbě, která byla kolem dokola natřená šedě, a na stěnách jí zdobilo pár černobílých fotek. Na fotkách nebyl David ani Denisa. Byla tam mně neznámá holčička. ,,Pojď. Nemusíš tam stát.'' Řekla nervózně a prsty jezdila po bílé, kožené sedačce. ,,Kdo je to?'' Odcházela jsem z chodby a stála v obývacím pokoji, který byl velký jako polovina mého bývalého pokoje. ,,To je jedno...'' Poplácala vedle sebe a naznačila, že si můžu sednout vedle ní. Pokrčila jsem ramena a posadila se. Seděli jsme v tichu a já se kochala černo bílým obývákem. Byl moderní a vše bylo položené jako na zátiší toho nejprestižnějšího obrazu. ,,Táta je perfekcionista. Vše musí mít své místo.'' Šťouchla mi do boku, když si všimla jak si vše prohlížím. ,,Všimla jsem si,'' Usmála jsem se na ní ,, ale stále mě zajímá, kdo je ta holčička na fotkách.'' Nedala jsem si pokoj. ,,Vážně to neřeš. Ty fotky si stejně bereme k vám, vlastně tedy k nám... nechceš tady provést?'' Odvětila a rukou zmáčkla přívěšek na zlatém náhrdelníku. Přikývla jsem a rychle se zvedla z pohovky, zatím co Denisa potřebovala pomoct. Natáhla ruku a já ji pomalu vytáhla. ,,Deniso ukaž jí to tady.'' Poručil opožděně David a pokládal krabice v kuchyni, která byla propojena s obývacím pokojem.