Jsi to ty?

11. část

,,Vážně už jsou tři?'' Podívala jsem se na telefon, přes který jsem s Vadimem volala. ,,Jo.'' Odpověděl a do telefonu se uchechtl. ,,Asi už bych měla jít spát...'' Pomalu jsem náš hovor ukončovala. ,,Nechoď...prosím.'' Prosil mě. ,,Vážně musím. Zítra vstávám brzy.'' Plácla jsem, i když to nebyla pravda. ,,A proč?'' Pokoušel se náš hovor roztahovat. ,,Prostě musím...'' Odmlčela jsem se a vymýšlela výmluvu. ,,Zítra přijede babička.'' Vymyslela jsem si a už chtěla končit. ,,Hm...dobře.'' Z jeho hlasu bylo poznat, že mi nevěří. Ale prošlo mi to. ,,Tak dobrou.'' Rozloučila jsem se a z jeho strany slyšela povzdech. ,,Tak teda dobrou...'' Rozloučil se nešťastně a zavěsil. Telefon jsem si přiložila na ústa a zavřela oči. ,,Promiň.'' Zašeptala jsem a položila mobil k mému levému boku.

,,Vstávej.'' Cítila jsem něčí ruku na mém levém rameni. ,,Co je? Kolik je hodin?'' Ptala jsem se a promnula si oči. Přede mnou stála moje matka. Naštvaná, uspěchaná a nervózní. Poklepávala si nohou a ruce měla v bok. ,,Vidíš kolik je hodin?!'' Řvala a cpala mi digitální hodinky do obličeje. ,,Jedenáct.'' Odpověděla jsem jí a levou rukou odstrčila hodinky. ,,Vstávej!'' Tahala mě z postele a odešla z pokoje. ,,Co jí zase je?'' Ptala jsem se a unaveně vstávala z postele. ,,Pospěš si!'' Křičela na mě matka ze spodního patra. ,,Jo!'' Křikla jsem na ní zpět a oblékla si legíny. Přemístila jsem se do koupelny před zrcadlo a podívala se na sebe. ,,Něco tomu chybí.'' Prohlédla jsem si hrudník a poprsí, které zakrývala pouze podprsenka. ,,Jasně...tričko. Jak bych mohla zapomenout.'' Řekla jsem a párkrát poklepala ukazováčkem na spánku. Došla jsem ke skříni a vytáhla fialové tričko.

,,Pohni si!'' Řvala máma po domě. Já na to jen zakroutila hlavou a šla dolů. Schody jsem scházela provokativně pomalu. Na předposlední schodu jsem se zastavila a čekala. ,,Lillyano! Nechtěj abych si pro tebe došla!'' Vykřikla slova na které jsem čekala, a já se tomu jen ďábelsky usmála. Poslední schod jsem seskočila (Tak jak to mám ve zvyku.) a zamířila do kuchyně. ,,Tak mě tady máš!'' Přišla jsem do kuchyně s úsměvem. ,,Vysmátá jak pampeliška. Co to máš na sobě? Jedeme na hřbitov.'' Zaskočila mě a já se jen smutně podívala na mé nohy. ,,Dnes by babičce bylo sedmdesát-dva.'' Informovala mě a ukázala na schody do prvního patra. 'To se ti vážně povedlo.' Měla jsem výčitky. Schody jsem se snažila vyjít rychle, ale nešlo to. Šla jsem prostě normálně. Nevyběhla jsem je.

Došla jsem do svého pokoje a ze skříně vyndala černé koktejlové šaty s krajkou. Pomalu se do nich převlíkla, a z neformálního drdolu jsem si udělala cop na stranu. ,,Lilly?! Čekám v autě.'' Zavolala na mě matka a zabouchla dveře. Ze skříně jsem vyndala i černé boty na klínku, které jsem měla na sobě snad jen jednou. Obula se, sešla schody a z věšáku sundala černý kabát. 'Podobá se tomu, který na sobě měl Martin.' Pomyslila jsem si a hodila si ho přes ramena. Dveře jsem otevřela dokořán, rozhlédla jsem se a zahlédla naše auto. Zabouchla jsem dveře a vydala se k autu.

,,Kde jsi?'' Zeptala se naštvaně mamka. ,,Celou noc?!'' Odpověděla jsem jí písní, ona se jen podívala a ani se neusmála. Byla bez humoru. ,,Promiň.'' Omluvila jsem se a v autě zavládlo trapné ticho. Nehrálo ani rádio. 'Skvěle jsi to podělala! Můžeš na sebe být hrdá. Nejdřív lžeš Vadimovi a pak...' Proběhlo mi hlavou a já se podívala na mamku. Brečela. 'A pak rozpláčeš mamku.' Vyčítala jsem si to. Po tváři se mi spouštěla slza. Tu následovaly další. ,,Promiň. Je mi to líto.'' Skoro jsem zašeptala a z kabelky vytahovala kapesníky. Než jsem je ve svém bordelu v kabelce našla (Jo, mám tam ohromný bordel, ale to asi každá.) mamka parkovala. Beze slov vystoupila a otevřela kufr. Utřela jsem si slzy, podívala jsem se do zrcátka, odpoutala se a vystoupila z auta. ,,Pomůžu ti.'' Nabídla jsem se a zavřela kufr. ,,Dík.'' Poděkovala mamka a podávala mi kytici růží.

,,Chybíš nám tu babi.'' Zapalovala jsem svíčku na jejím hrobě. ,,Rakovina je svině.'' Pronesla mamka, když pokládala dva bílé andělíčky. ,,Jo, to je.'' Souhlasila jsem a narovnala jsem se. ,,Pomodlila jsi se?'' Zeptala se mě mamka a nutila mě znovu lhát. ,,Ehm... Ano.'' Zalhala jsem a za zády zkřížila prsty. 'Promiň babi.' Omluvila jsem se v duchu babičce za lhaní a pousmála se. ,,Pojedeme.'' Řekla mamka a odcházela od hrobu. ,,Kéž bys tady byla.'' Přála jsem si, aby tu s námi teď byla. Přála jsem si abych jí mohla říct vše. ,,Ahoj.'' Rozloučila jsem se a spěchala za matkou. ,,Pojedeme na oběd do restaurace. Nechce se mi vařit.'' Řekla, ale bylo znát, že to není jen tak. ,,Dobře.'' Souhlasila jsem a chytla jí za ruku. Ona mě hned pustila. Mrzelo mě to, ale prostě už nejsem ta malá holka se dvěma culíky. Posadili se do auta.

Nasedli jsme do auta a obě se připoutali. Mamka seděla jako přikovaná a ani klíčky do zapalování nedala. Jen poklepávala nohou. 'Asi to máme v rodině.' Řekla jsem si, když jsem pozorovala její tenkou nožičku. ,,Víš Lilly...no. Na obědě nebudeme jen my dvě.'' Jezdila kostnatou rukou po volantu. ,,Jo. V pohodě. Doktůrek?'' Zeptala jsem se. Bylo mi zkrátka jedno kdo tam bude. ,,Ne. S ním už dlouho nejsem.'' Odpověděla. ,,Dlouho?'' Položila jsem další otázku. ,,Měsíc. Myslím, že tenhle se ti bude líbit mnohem víc.'' Odpověděla a začala o novém partnerovi. ,,Jmenuje se David. Je to zubař a má dceru asi ve tvém věku. Potkali jsme se před dvěma týdny. A-''. ,,Krevní skupinu mi říct nechceš?'' Přerušila jsem jí a ona se jen zasmála. ,,Jo. Zní to dobře, ale nebude tam jeho dcera?'' Ptala jsem se. ,,Promiň.'' Odpověděla a mně hned bylo jasné, že bude. Mamka nastartovala a odjela z hřbitovního parkoviště. ,,Skvělý! Naprosto úžasný.'' Stěžovala jsem si celou cestu. Mamka mě přerušila zastavením u jedné z vyhlášených restaurací v Praze. ,,Klid. Možná bude fajn.'' Pokusila se mě uklidnit. 'Možná.' Zopakovala jsem v hlavě a protočila oči. Moje matka vylezla z auto s telefonem u ucha. Zabouchla za sebou dveře a začala mluvit. Neslyšela jsem co. Možná to mě vytáhlo z auta. ,,No Davide jsme tady. Kde jste vy? '' Křičela do telefonu jako důchodkyně, a když mě zpozorovala zamkla auto. ,,Vevnitř?'' Opět zavolala do telefonu jako hluchá a vcházela do restaurace. Šla jsem hned za ní. Zamával na nás muž. Byl podobný tomu z mého ''Snění''. Světlé vlasy, strniště a hubený obličej. Pod sakem schovával modrou košili a motýlka. ,,Jo! Už tě vidím.'' Zařvala do telefonu, položila mu to a rozeběhla se ke stolu. Pomalu a znepokojeně jsem šla za nimi. Silnější slečna v modrých šatech mě znepokojovala. Měla černé vlasy s modrým ombré. Došla jsem ke stolu a jediné místo které zbylo, bylo vedle ní. Pomalu jsem odsunula dřevěnou židli a posadila se. ,,Ahoj! Jsem Denisa.'' Představila se mi s širokým, upřímným úsměvem. ,,Ahoj! Já jsem Lilly.'' Pozdravila jsem jí a byla jsem mile překvapená.

,,Upřímně?'' Začala Denisa, když jsme jedli. ,,Hm?'' Vydala jsem ze sebe, když jsem nabírala rizoto. ,,Měla jsem z tebe hrozný strach! Bála jsem se, že budeš nějaká namyšlená... S prominutím pipina, ale je to úplně jinak. Sice by jsi mohla trochu přibrat, ale líbíš se mi!" Rozpovídala se a z jejích pár vět bylo poznat, že na tom byla stejně jako já. ,,Já se taky hrozně bála.'' Pronesla jsem, když jsem spolkla sousto. ,,To mi spadl kámen ze srdce! Jestli my dvě budeme jednou ségry bude to super!'' Opět mluvila. ,,Ty asi ráda mluvíš co?'' Pípla jsem a ona přikývla. ,,Asi jediná věc, krom váhy tedy, ve který se odlišujeme.'' Pronesla a nabrala z talíře poslední kousek steaku. Usmála jsem se a moje matka s Davidem též. ,,Vážně jíš tak dlouho?'' Zeptala se udiveně. ,,Jo.'' Odpověděla jsem upřímně a ona vyvalila oči. ,,No. To nevadí. Každý je jiný.'' Pronesla. Upřímně? Milejšího člověka jsem nepoznala.

David mávl rukou na číšníka a on hned přišel. ,,Zaplatíme.''. ,,Dobře. Budou to dva tisíce čtyři sta šedesát-tři.'' Řekl sumu, kterou jsme právě projedli. Já se jen podívala na mamku, která z toho byla stejně vedle jako já. ,,Dohromady? Nebo zvlášť?'' Ptal se číšník a David nenechal mamku nic říct. ,,Dohromady.'' Dal mu peníze a my odešli.

,,Jak se jmenuješ na Facebooku?'' Zeptala se Denisa. ,,Lillyana Nováková.'' Odpověděla jsem. ,,Dneska ode mě čekej žádost.'' Dloubla do mého boku loktem a mrkla. ,,Dobře.'' Usmála jsem se. ,,Tak za týden!'' Zavolal na mamku David a nasedl do jejich bílého auta značky BMW. Přes okénko se podíval na mamku, která mu poslala vzdušný polibek. Nasedli jsme do auta a jeli domů. Po ''dlouhé'' době jsem vzala do ruky můj telefon a čekalo mě tam pár zmeškaných hovorů. ,,Vadim!'' Vykřikla jsem radostí. Neuvědomila jsem si, že vedle mě sedí mamka. ,,Cože ?'' Zírala na mě a smála se. ,,Ehm... Nic.'' Zmlkla jsem a cítila jsem jak mi rudnou tváře.

,,Tak mu zavolej!'' Křikla na mě mamka a pousmála se. ,,Tady? Teď?'' Divila jsem se. ,,Jo. Tedy ne. Tady máš klíče. A jdi už, musíš si zavolat!'' Poslala mě mamka domů, když parkovala před náš dům. 'Skvělá matka.' Prolítlo mi v hlavě a já odemkla vchodové dveře. Rychle zula boty na klínku a na věšák hodila kabát.  Bez bot, pantoflí nebo bačkor jsem bleskurychle vyběhla schody a vzala do ruky telefon.
Vytočila jsem Vadimovo číslo a čekala, až to zvedne. Po třetím pípnutí to zvedl, ale bylo tam ticho. Jediné co bylo slyšet bylo nepravidelné dýchání. Jakoby někdo lapal po dechu. Ten někdo byl Vadim.
,,Vadime?!!?'' Vystrašeně jsem ho oslovila do telefonu.

---------------------
Ta dá ! :)
Doufám, že se vám nová část líbí. :) Můžete dát vědět do komentářů, nebo mě podpořit hlasováním. :) 
Já už teď razím na CineTube. :) Pokud vás zajímá jak to bude probíhat, můžete mě sledovat na SnapChatu- kacul69