Jsi to ty?

21. část

,,Ještě jednou děkuju.'' Seděl v křesle a lokty se opíral o stehna. Podívala jsem se směrem k němu a usmála se. Úsměv mi opětoval, posadil se rovně a zrak přemístil na televizi. ,,Za co?'' Zeptala jsem se po pár minutách. Hlavu natočil ke mně a nehodil nechápavý pohled. Nadzvedla jsem obočí a nechtěně o sebe cinkla skleničkami, které jsem držela v ruce. On se zasmál a já se na něj uraženě podívala. Otočil oči v sloup, zvedl se a šel do malé kuchyně za mnou.
,,Vezmu je tam.'' Nabídl se a bral mi skleničky na víno z rukou. Jeho studenými prsty pomalu přejížděl přes ty mé a díval se mi při tom do očí. Když je držel v rukou sladce se usmál a odcházel zpět do obývacího pokoje, kde už bylo nachystané červené víno. Chvíli jsem postávala v kuchyni a opírala se o linku. Sledovala jsem všechny možné spotřebiče a myslela na to, jak na tom budu další den špatně. Po červeném víně mě vždy bolí hlava. Nejspíš to mám po mamce. Odhodlala jsem se odejít z kuchyně za Vadimem.
,,Co si pustíme?'' Naléval víno, ale nedával pozor a sklenici přelil. Bleskurychle jsem zareagovala a hodila po něm šedivou utěrku, která ležela na topení. ,,Díky.'' Poděkoval a červený alkohol pomalu stíral ze stolu. ,,Ještě že se to nedostalo na koberec...'' Oddechla jsem si, protože na světlém koberci bych tuhle sivou barvu vážně neschovala. ,,Tak bych ti koupil novej, no...'' Usmál se na mě a utěrku položil na topení vedle křesla. ,,Ale co kdybych už jiný nechtěla?'' Usmála jsem se na něj a dala ruce v bok. ,,Tak by to bylo v prdeli. Pro mě teda ne... a vůbec, kdybych ti ho chtěl koupit já, bylo by ti jedno jestli je růžovej nebo proužkovanej!'' Řekl sebevědomě a usmál se. ,,Proč myslíš?'' Nadzvedla jsem obočí a ruce jsem spustila podél těla. ,,Protože jsem to já!'' Řekl egoisticky a zasmál se.
Přestal se smát, prohlédl si mě od hlavy k patě a mrkl na mě. Nechápavě jsem se na něj podívala, nadzvedla jsem obočí a jak je u mě obvyklé jsem se na konec usmála. ,,Proč si nesedneš?'' Zeptal se mě a naznačil, že si můžu sednout vedle něj. Neváhala jsem a hned jsem byla na sedačce. ,,Už tě napadlo na co budeme koukat?!'' Zeptal se a šťouchl mě do boku.  
,,Nech toho!'' Smála jsem se nahlas. ,,Už jsem ti říkala, že to nemám ráda?'' Pokusila jsem se o vážný pohled nasměrovaný přímo k Vadimovi. Nepovedlo se. Už jen to, že seděl vedle mě, mě dokázalo rozesmát. ,,Ne, neříkala.'' Pokračoval. ,,Tak teď už to víš!'' Podívala jsem se mu do očí a chvíli se nehýbala. Hleděli jsme si hluboko do očí a ani se nehnuli. ,,Nechceš si pustit ten-'' Nedokončila jsem větu a jedním jeho pohybem jsem byla pod ním. ,,Už víš co budeš dělat o Silvestru?'' Zeptala jsem se s mírně nervózním hlasem. ,,Ne, proč?'' Ptal se a asi mu bylo jasné, na co se ho chci zeptat. ,,No, že chci pozvat pár lidí sem... a chtěla bych abys přišel taky.'' Řekla jsem trochu zasekaně a čekala jeho odpověď. ,,Ještě uvidím. Dobře?'' Řekl a rukou mi začal jezdit po stehně. ,,Dobře.'' pohladila jsem ho po tváři a přikývla. ,,Co je?'' Zasmál se. ,,Nic. Jen, že mě to dole nebaví.'' Řekla jsem zcela upřímně a on ze mě hned slezl. Podíval se na mě, usmál se a opět si lehl na gauč. Bylo roztomilé jak si mě prohlížel. Bylo roztomilé jak jeho dlouhé nohy vyčnívaly z pohovky. Bylo roztomilé jak se snažil. ,,Teď můžeš být nahoře Ty!'' Řekl trochu perverzně, ale znovu to zachránil konečným zasmáním. 'Proč ne?' Posadila jsem se na jeho silná stehna a ruce položila na břicho. Trochu se zatřásl a potom se sladce usmál. ,,Víš co?'' Spustil. ,,Co?'' Nevěděla jsem. ,,Na toho Silvestra se mnou počítej.'' Udělal mi radost a za ruce si mě přitáhl k sobě. Objala jsem ho, a v tu chvíli mi bylo pravdu jedno, jestli to vypadá jako bychom spolu něco měli. ,,To jsem ráda.'' Zašeptala jsem mu do ucha. ,,Mám tě rád.'' Řekl a prsty mi něžně jezdil po zádech. ,,Já tebe.'' Ještě víc jsem ho stiskla v objetí a nasávala jeho dokonalou vůni. 'Uvědomuješ si vůbec, jak to teď vypadá?! Sakra Lillyano, prober se!'  Řvala jsem sama na sebe. Ta kouzelná chvíle skončila, když jsem si uvědomila, jak to vypadá. A když jsem si uvědomila to, že jsme ''jen'' kamarádi. Odtáhla jsem se od něj a zvedla se. Smutně podíval a posadil se. Oba jsme mlčeli. Právě probíhalo trapně ticho. To trapně ticho, při kterém byste se nejraději propadli. A že ho s Vadimem nezažíváme poprvé. 

,,Děkuji, žes přišel.'' Otevírala jsem mu hlavní dveře. ,,Já děkuju, žes mě pustila dovnitř.'' Vděčně se usmál a pomalu odcházel.Z chodby už jsem spokojeně odcházela, než jsem si vzpomněla na to, jestli i po tom co se stalo bude chtít přijít. Vykoukla jsem ze dveří a ještě na něj zavolala. ,,Ten Silvestr platí, že?'' Vykukovala jsem ze dveří a čekala až se otočí. a odpoví. Místo toho jen v dálce zakýval hlavou a šel dál. 'Dobře...'  Nechápala jsem co se stalo. V kapse mi začal zvonit telefon, který aniž bych se podívala kdo mi volá, jsem ho zvedla. ,,Ahoj miláčku.'' Pozdravila mamka do telefonu podivným tónem hlasu. ,,Mami ty jsi opilá?'' Neobtěžovala jsem se pozdravit. ,,Ne... David je tam za chvíli pro tebe.'' Položila mi telefon. ,,Cože?'' Divila jsem se. Neváhala jsem a rychle běžela nahoru zabalit pár věcí na víkend. 'Nebuď blbá... zavolej Davidovi. Možná tě mamka Prankuje!'  (Pojistky DOWN! :D) Zasmála jsem se a vzala do ruky mobil, kterým jsem hned prozvonila Davida. Chvíli mě provázelo pípání v telefonu, které David přerušil svým nervózním hlasem. ,,Hm? Co je?!'' Skoro řval do telefonu. ,,Jen, že mi volala mamka.'' Pronesla jsem a odemykala dveře od mého malinkého bytu. ,,Jo. Však už pro tebe jedu!'' Řekl docela zle a já zavěsila telefon. 
Rychle jsem si pobalila věci do malého černého kufru, který jsem používala vždy, když jsem někam jela. Vím, že jsem ho měla i v nemocnici. Možná jsem podobný měla ve svém ''snu'', vždy, když jsem někam jela. Možná taky ne. Popravdě už si to moc nepamatuji. Byla jsem tak moc zaujatá Vadimem, že vše ostatní pro mě byla maličkost. Kéž by vše bylo tak jednoduché jako v mém snění... 
Mám sbaleno. Sedím na kraji postele... ostatně jako vždy, když na něco čekám. Koukám do visícího zrcadla a pravou rukou přidržuji černý kufr. Čekám na zazvonění mého telefonu, který odpočívá v levé kapse mých světlých džín. Rychle jsem se zvedla z postele a právě chodím po bytě a kontroluji, jestli jsem si sbalila vše, co budu přes víkend potřebovat. V hlavě se mi honí, ale taky pár zajímavých myšlenek. Ať už se týkají mého pokoje, nebo toho jestli přijedu a moje mamka bude pod parou. Od té doby co bydlím sama přemýšlím nad tím, nad čím jsem nikdy, ale opravdu nikdy v životě nepřemýšlela. Mamku jsem vždy viděla jako ženu, která nevypije víc jak dvě skleničky vína denně. Možná jsem se spletla. Dříve by mě nikdy nenapadlo přemýšlet jestli se vrátím domů a budu mít kde spát. Jestli budu mít ve vlastním domově soukromí. Nikdy mě to nenapadlo. V kapse mi zvoní telefon, který ihned přestává. ,,David je tady.'' Opouštěla jsem byt a zamykala dveře. 
Scházím nekonečné schodiště a pro změnu přemýšlím nad Vadimem. Kdyby se mezi námi odpoledne něco stala, choval by se jinak? Stane se něco o Silvestru, kde bude několik mých kamarádů? Bude chtít riskovat? Čím víc se blížím k východu z budovy, tím víc na sobě pociťuji Davidovu negativitu. Proč? Je den před Vánoci. Všichni mají být šťastní a pozitivní. 
David si mě všiml a začal troubit na klakson jeho mohutného auta. Je to náznak k tomu, abych si pospíšila. A podle toho taky konám. Rozbíhám se k autu a kufr bezvládně vláčím za sebou. Rychle otevírám kufr od auta a házím tam mé věci. Před tím než zavřu dveře od kufru si všímám předvánočního nákupu. Alkohol, zelenina, ovoce a samozřejmě několik dárků na poslední chvíli. ,,Co tam děláš tak dlouho?!'' Natočil si zrcátko na mě. ,,Promiň.'' Nic jsem si z jeho nálady nedělala a kufr konečně zavřela. Obešla jsem auto a otevřela dveře u spolujezdce. Posadila jsem se do vysokého auta, zavřela dveře a připoutala se. ,,No to je dost.'' Řekl zhnuseně a nastartovala auto. Vím, že s ním po celou cestu nebude do řeči, a tak vytahuji sluchátka a telefon. ,,Co to děláš? Ty si se mnou nechceš povídat?'' Zeptal se docela uraženě a bedlivě pozoroval cestu před námi. ,,Promiň...'' Vracím sluchátka nazpět. ,,Tak co? Budeš na Silvestr doma nebo na bytě?'' Ptá se mě a krátce se na mě podíval. ,,No...'' Nevím jak začít a tak začínám pokašlávat. ,,Je mi to jasný.'' Začal David. ,,Nevíš jak se zeptat, jestli můžeš na Silvestr zůstat u mámy. Já ti to dovoluju.'' Vůbec mě nepochopil. ,,Ne, ne, ne. Právě, že na Silvestr asi zůstanu na bytě. Víš... pozvu pár kamarádů a uděláme klidnej večer.'' Zkazila jsem iluze o bezchybné rodince, která jediný alkohol co vypije bude Bohemka o půlnoci. Neříkám, že by mi to vadilo. Ale z tohohle stereotypu už chci nějakou dobu vykolejit. ,,Oh... já Tě chápu. Koneckonců na to máš právo. Když už bydlíš sama, tak proč ne... Ale moc to tam neponičte.'' Řekl mírně zklamaným hlasem a pomalu zastavoval před naším domem. Sedím, koukám před sebe a nevím co mu na to říct. Nakonec ze mě vypadne pár slov ,,Myslíš, že se bude mamka zlobit?'' tížilo mě svědomí. ,,Neměla by... tedy, jsem si na sto procent jist, že se zlobit nebude. A i kdyby, tak je to žena, která Tě poslala bydlet samotnou. A teď dělá rumové kuličky, takže dnes jí je opravdu vše jedno. Prostě se neboj.'' Povzbudil mě a něžně poplácal po zádech. ,,A běž už. Kufr Ti vezmu.'' Mrkl na mě a já teď vystupuji.

Vytahuji svazek klíčů od mého bytu, na kterém mám i klíč od domova. Po jednom zkouším každý klíč, kterým už jsem zkusila odemknout, ale nepovedlo se. Nakonec se dveře otevřely sami. Ve dveřích stojí moje povedená máti v podezřelé náladě. Vůbec jí to nemám za zlé. Každý se čas od času může hodit do téhle nálady. Kdyby to dělala každý den, brala bych to jinak. Jen je prostě nezvyk koukat na opilou matku. ,,Ahoj mami!'' Pozdravila jsem jí s křečovitým úsměvem. ,,Lillýku! Ahoj.'' Ve dveřích mě objala a pustila dál. Zavřela za mnou dveře a odběhla do kuchyně. Zouvám si boty a mezi stovky kabátů, bund, parek zavěšuji i můj tmavý kabát. Přímo zamnou se otevírají dveře, ve kterých stojí David. ,,Ten kufr Ti dám nahoru.'' Mrkl na mě a začal se zouvat. ,,Díky.'' Usmála jsem se a šla za mamkou do kuchyně.
,,Tak jaká byla cesta?'' Zeptala se, jako bych za sebou měla cestu kolem světa. ,,Jo, v pohodě.'' Odpověděla jsem jí. ,,Nechceš s něčím pomoct?'' Nabídla jsem se. ,,Ne ne... i když. Umíš uvařit kafe?'' Optala se hloupě a začala se smát. ,,Jasně, že umíš!'' Řekla se smíchem. 'Tak tohle jen rum nebude...'  Řekla jsem si a stále se snažila vypadat pozitivně. ,,Tak se jdi převlíknout, a jdi za Deniskou do pokoje.'' Posílá mě nahoru. ,,Dobře.'' Odcházím z kuchyně a jdu do mého bývalého pokoje. 
Slušně klepu na dveře a čekám na odezvu. Nic. Klepu tedy ještě jednou, hlasitěji a stále čekám. Stále nic. Pomalu otevírám dveře a vcházím dovnitř. V pokoji je tma, ticho a chladno. ,,Déňo?'' Hledám Denisu. Všimla jsem si světla pod dveřmi do koupelny. 
Opět klepu na dveře a pomalu vcházím dovnitř. Všímám si změny v koupelně. Všude kolem je hnědá barva, kterou doplňuje krémová. Můj fialový hrníček na kartáčky nahradil kovový válec. Teplé žluté světlo se změnilo na studené bílé, a všechny koberečky jsou pryč. Místo toho před sprchou je špinavý ručník. Očima přejedu celou místnost a zastavím se u vany. Ten pohled je dechberoucí. Roztřásla se mi z toho kolena a naskočila husí kůže. Prázdná vana, ve které sedí smutná Denisa. Oči má plné slz. V ruce drží nůžky, které jí zbavily dlouhých, hustých, havraních vlasů. ,,Deniso!'' Přiběhla jsem k ní a klekla si k vaně. ,,Proč? Proč jsi to udělala?!'' Nechápala jsem její změnu. ,,Když já nevím. Já prostě chtěla změnu, ale teď? Teď to vypadá hrozně.'' Vzlykala a mě jí je děsně líto. ,,Já... občas jsem stříhala kamarádku. Můžu ti to nějak zarovnat.'' Navrhla jsem. ,,Myslíš?'' Promnula si oči a prsty měla černé od vrstev řasenky. ,,Určitě to nějak půjde.'' Pohladila jsem jí po zádech. 
,,Víš... chtěla bych to nějak takhle.'' Ukazuje mi fotku v telefonu. Na obrázku byla slečna se světlými vlasy a úzkým obličejem. Vlasy měla po stranách vyholené a nahoře poměrně dlouhé. ,,Vážně to tak chceš?'' Ptala jsem se. ,,Jo!'' Začala jsem tedy stříhat. Jak nůžkami tak strojkem. Déňa mi o sobě hodně prozradila, ale to, že po mě jede jsem vědět nemusela. Ale to z jakého důvodu to udělala mi neřekla. Pochybuji, že jen kvůli změně. Musí v tom být něco většího.
,,Máš hotovo.'' Oprašuji jí ramena a odcházím z koupelny. ,,Lilly?'' Zastaví mě, když stojím mezi dveřmi. ,,Ano?'' Zůstávám k ní otočena zády. Na zádech se mi dělá husí kůže. Cítím, jak se ke mně přibližuje. Cítím jak mi sahá na zadek a následně chytá za zápěstí. Otáčí si mě k sobě čelem a přitlačuje mě ke zdi. ,,Co to sakra děláš?!'' Zakřičím s hrůzou v očích. Nemůžu se nijak bránit. Spojila naše rty a zkouší to protáhnout. Podařilo se mi vyprostit ruku a odstrčit ji od sebe. ,,Co to děláš?!'' Křičím naštvaně. ,,Já tě miluju.'' Říká zcela vážně a kleká na zem. ,,Já nejsem na holky, jasný?!  Pochop, že mi dvě spolu nikdy nebudeme.'' Naštvaně odcházím z koupelny a slyším pláč a povzdechy.
----------------------------------------------------
Máme tu další část!! :)
Doufám, že se vám líbí. :) - Můžete mi to dát vědět hlasem/ komentářem/ sdílením. :)
Vážím si každého nové, nebo stálého čtenáře. ♥
  
Přísahám, že další část bude Vánoční! :D
Užijte si víkend! :)