Jsi to ty?

29. část

Když jsem se ráno probudila, nebyl tam. Rozhlédla jsem se po obývacím pokoji a marně doufala, že je v jiné části bytu. Mé tělo jsem podepřela lokty a podívala se směrem k televizi. Lokty na pohovce vystřídaly dlaně, které mi pomohly si sednout. Seděla jsem shrbeně a mnula si oči, tak, abych je zbavila ospalků, které se na nich přes noc vytvořily. ,,Vadime?'' Zavolala jsem přes celý byt, ale na zpět se nikdo neozval.

Začínalo mi to být divné, a tak jsem se rozhodla vstát z pod vyhřáté deky. Nijak jsem se nezabývala urovnáním a prostě jsem jí nechala zmuchlanou na pohovce. Otevřela jsem okno, které bylo jen kousek od gauče, a vykoukla z něj. Shlédla jsem celou špinavou ulici pod oknem, abych zkontrolovala jestli tam není. Nikde nebyl. Jediné co mě zaujalo byl vietnamský stánek, kde i přes to, že byla zima, měli vystavené ovoce. Ovoce se schovávalo pod černou plachtou tak, aby na něj nedopadla ani jedna sněhová vločka. Měli tam rudé jahody. ''Jak já bych si teď dala jahody.'' Mlsně jsem si oblízla rty a zavřela okno.

Od okna jsem pomalu odešla a měla v plánu pokračovat na chodbu a potom do ložnice, ale neudělala jsem tak. Vyrušilo mě totiž vrznutí vchodových dveří. Polekala jsem se, a proto skočila zpět na gauč, který se pode mnou jen zatřásl.

Chtěla jsem na něj zavolat... ale bála jsem se. Schovala jsem se pod deku a dělala, že spím. Hloupé? Ano. Ale v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo. Se zavřenými oči jsem poslouchala dění kolem sebe. Hlasité zabouchnutí dveří, otočení náhradním klíčem v zámku. Ten zvuk, který vydají bundy, když přes sebe přejedou. Tlumené kroky, které se stále přibližovaly. Ty kroky, které mířily do místnosti, ve které ležím.
Když jsem slyšela kroky v kuchyni, mráz mi přejel po zádech. Pomalu jsem otevřela oči a posadila se. V kuchyni jsem spatřila Vadima. Vadima, který se snažil vykouzlit snídani z toho, co koupil. ,,Ahoj.'' Usmála jsem se na něj. ,,Ah... ty už jsi vzhůru.'' Shýbl se a ze skříňky pod ním vytáhl dva talířky. ,,Nechceš pomoct?'' Zvedala jsem se z nízké pohovky v rohu obývacího pokoje. Nic neřekl a přikývl.
,,Myslel jsem, že to udělám sám. Že to udělám a ty budeš ještě spát.'' Usmál se na mě. ,,No jo... nepovedlo se.'' Sáhla jsem po jedné z jahod a očistila ji. ,,K tomu včerejšímu filmu... '' Odmlčel se. ,,Nebavil tě?'' Nadzvedla jsem obočí a čekala odpověď. ,,Ne... teda. Jo bavil mě. Ale nebylo to nic pro mě.'' Dal si ruku na zátylek a zčervenal. ,,Tak... dneska vybíráš ty.'' Usmála jsem se a ukazováčkem ho šťouchla do boku. ,,Dneska asi ne.'' Chytl mě za prst a přitáhl si mě k sobě. Tiskl mě k sobě a já nechápala. Chce dneska odejít? Nechá mě tu samotnou? ,,Proč?'' Nechápala jsem. ,,Dneska nebudeme koukat na film.'' Mrkl na mě a prstem ukázal na trhací kalendář, který pomocí dvou magnetů visel na lednici. ,,Aha...'' Uvědomila jsem si, že dnes na žádné sledování filmů nebude čas. Dnes bude čas na pití a oslavování příchodu nového roku. Roku dva tisíce sedmnáct.
,,A kde to přečkáme?'' Udělala jsem dva kroky zpět. ,,No... jsem někam pozvanej. Mohli bychom tam zajít.'' Řekl nejasně. ,,Kam?'' Byla jsem zvědavá, ale on mi nechtěl na otázku odpovědět. Pouze se na mě podíval, usmál se a začal krájet všechno ovoce. ,,Fajn... dobře. Tak tam tedy zajdeme. Ale... nebude jim vadit, že přijdu s tebou?'' ujišťovala jsem se. ,,Každá láhev na víc je dobrá.'' Zasmál se a vše shrnul do jedné skleněné mísy. ,,Taky pravda.'' Povznesla jsem se nad tím a obrátila se k šuplíku, ve kterém se schovávaly vidličky.
Seděli jsme vedle sebe u kuchyňské linky. Sledovala jsem dění za oknem, protože jsem k němu byla blíž. Nedokážu si představit snídani bez výhledu z okna. Jsem tak naučená od dětství. Pamatuji si to. Je to jedna z mála věcí, které si pamatuji. Mamka mě vždy posadila do žlutého jídelního stolku. Takového toho, který jsme měli všichni. Otočila ho směrem k oknu. Dělala to, protože jsem byla fascinovaná výhledem a tudíž bylo lehčí do mě dostat cokoliv. Naslouchala jsem její povely k otevření pusy pro letadélko, ale ani jednou jsem se na ní nepodívala. Sledovala jsem kapky stékající po čistém okně. Prohlížela jsem si kolem jedoucí auta. Měla jsem skvělé dětství i bez táty.
Samozřejmě to, že nemám otce jsem nejhůř nesla v pubertě, kdy jsem mamce dávala vše za vinu. Děsně často jsem se s ní hádala, i když mě vždy podržela. Krásných chvil bylo méně než těch špatných, kdy jsme na sebe křičeli. Jednou jsem dokonce utekla. Nechápu jak jsem to mohla udělat. Vím, že ten den jsme se pohádali kvůli kravině. Motalo se to kolem výběru střední školy. Když mi z pusy vylétlo ,,Chtěla bych být modní návrhářkou.'' mamka vybouchla. Představovala si mě jako zubařku, sestřičku nebo prostě doktorku. Dělala vše proto, abych tak skončila. Myslela to dobře, ale mně se tahle budoucnost vůbec nezamlouvala. Už v mých čtrnácti letech jsem si představovala mé studio, kde budu vymýšlet nové trendy a podobně.
Naštěstí pro mou matku, mě tam nevzali. Řekli nám, že nemají místo a že je to děsně mrzí. dva měsíce jsem z toho byla mimo. Tak moc jsem se na to připravovala, učila jsem se.
A teď? Teď dálkově studuji zubní laborantku. Ne, nebaví mě to. Ale nic jiného mi nezbylo. 
,,Hele... k tomu večeru. Moc se jich neděs. Jsou to docela kryplové.'' Připravoval mě, když dojedl. ,,Větší něž ty?'' Podávala jsem mu prázdný talíř. Zasmál se a  přikývl. ,,Jo. nějak tak.'' Otevřel zabudovanou myčku a schoval do ní dva talíře. 

,,Už budeš?'' Zavolal na mě z ložnice. Prohlížela jsem se v zrcadle. Mou výraznou, červenou rtěnku a povedené oční linky. Make- up nemám. Nepotřebuji nic zakrývat. ,,Pět minut.'' Informovala jsem ho a začala hledat řasenku. Otevřela jsem snad všechny šuplíky, které v koupelně jsou. Ale nikde jsem jí nemohla najít. Klekla jsem si na kolena a otevřela skříňku pod umyvadlem. ,,Kde je?!'' Vztekala jsem se. ,,Co?'' Přiblížil se jako duch. ,,Ta řasenka.'' Pomalu jsem si stoupla a dívala se mu do obličeje. ,,Vypadáš úžasně.'' Usmál se a pohladil mě po vlasech, i když věděl, jak to nesnáším. Otočila jsem se zpět do zrcadla a otřela o sebe namalované rty. Shlédla jsem na umyvadlo. ,,Jsem debil.'' Zasmála jsem se, když jsem uviděla zlatou řasenku na kraji bílého umyvadla. Uchopila ji do ruky, otevřela a párkrát přejela husté, dlouhé řasy. 
Naposledy se podívala do vyleštěného, koupelnového zrcadla, které visí nad umyvadlem. Prohlédla jsem si černé potrhané džíny a bílé tričko s flitry. ,,Už to je pět minut!'' Zavolal na mě, jako by se mu stýskalo. ,,Už jdu!'' Protočila jsem oči a otevřela dveře po pravé straně.  
Vadim stál na chodbě a nervózně chodil sem a tam. ,,Můžeme jít.'' Zhasínala jsem v koupelně a z věšáku osvobodila černou, koženou bundu. ,,Nebude ti zima?'' Pozastavil se. ,,Ne.'' Usmála jsem se a bundu si na sebe oblékla. ,,Dobře. Tak jdeme.'' Otevíral dveře a následovně mi je přidržel. ,,Po tobě.'' Usmál se a nechal mě projít. 

,,Proč vůbec tolik spěcháme?'' Nechápala jsem a podívala se na hodinky na mém levém zápěstí. ,,Máme tam být v osm.'' Chytl mě za pravou ruku a do levé mi dal láhev alkoholu. ,,To jsi mohl říct dřív.'' Zmáčkla jsem mu ruku a podívala se na něj. ,,Měl. Ale to už je jedno.'' Usmál se a zrychlil krok. ,,Nemůžeš trochu zpomalit?'' Ztěžka jsem polkla. ,,Máš mnohem delší nohy než já!'' Ztěžovala jsem si, ale on mě ignoroval a šel stejným tempem dál. ,,Musíme stihnout tramvaj.'' Zdůraznil. ,,Jede nám to za minutu.'' Popoháněl mě. 
Tramvaj jsme stihli. Byla plná lidí. Proto na nás nezbylo nic jiného, než čtyři zastávky stát. Bylo to nepříjemné. Všichni na nás koukali a já proto měla větší potřebu se k Vadimovi mačkat. Nemám ráda, když je na jednom místě tolik lidí. Je to děsně nepříjemné. ,,Nelíbí se mi to.'' Zabořila jsem hlavu pod jeho paži. On jí kolem mě obmotal a silně mě držel. ,,Neboj se.'' Sklonil ke mně hlavu. Zavřela jsem oči a přečkala to. Musela jsem, protože nic jiného nezbývalo. 
Když ohlásili stanici ''Opatov'', Vadim mě pustil a opustili jsme přeplněnou tramvaj. 
,,Vím, že se asi ptám dost brzy, ale ke komu to vlastně jdeme?'' Kontrolovala jsem jestli mám vše. ,,Uvidíš!'' Zasmál se a chytl mou ledovou ruku.  
Přišli jsme před oranžovo žlutý panelový dům. ,,Sem?'' Nadzvedla jsem obočí. Vadim neodpověděl a šel přímo ke vchodu. Bez hledání zazvonil na jeden z dvanácti zvonků a čekal, až se dveře otevřou. ,,Asi sem chodíš často, co?'' Usmála jsem se. ,,Já? Ne...'' Odpověděl ironicky a stoupl si před vchodové dveře. Ty se během okamžiku otevřely a my vešli dovnitř. 

Čekali jsme před hnědými dveřmi. Nerozsvítili jsme, takže jsem stále netušila, ke komu jdeme. Za dveřmi jsem slyšela různé křiky, hudbu a v neposlední řadě smích. ,,Už jdu.'' Ozvalo se zpoza dveří hlubokým hlasem. Byla jsem čím dál tím víc nervózní. Dveře se pomalu otevřeli a ve dveřích se objevil asi dva metry vysoký kluk. Vlasy měl schované pod kšiltovkou a na sobě měl černou mikinu. Zaměřila jsem na jeho obličej, který mu zdobil široký úsměv. Měl široký nos. Hluboko posazené zelené oči. Pod pravým okem měl nenápadnou pihu. ,,Čau Vadime!'' Vyletěl ze dveří. Chvíli se bavili, až se přišel pozdravit se mnou. ,,Vláďo tohle je Lilly.'' Představil nás. ,,Kámo, docela čičina.'' Obrátil se na něj s úsměvem a Vadim se taky usmál. Už jen z prvního setkání jsem věděla, že s tímhle klukem nuda nebude. ,,Ahoj.'' Pousmála jsem se a podala mu ruku. Místo toho aby jí uchopil, plácl si se mnou. ,,Pojďte dál!'' Pustil nás do jeho bytu. 

---------------------------
Další kapitola je tady! :) 

Doufám, že Vaše vysvědčení dopadlo skvěle. :)