Jedině On

Rain

Stojím u okna. Počasí venku dokonale vystihuje moje pocity. Slzy se mi kutálí po tváři a já to nedokážu zastavit. Zase se utápím v myšlenkách na staré časy. Zase přemýšlím nad největší chybou mého života..

Byla jsem beznadějně zamilovaná.
Bylo mi 14 a James byl moje první láska. Pamatuju si na ten den jako by to bylo včera. Na moje čtrnácté narozeniny jsem chodila po chodbách školy a hledala Jamese. S úsměvem jsem vyšla ze vchodu školy a rozhlédla se kolem.

Když jsem ho uviděla, nemohla jsem tomu uvěřit. Byl opřený o strom a líbal se s nějakou holku. Neviděla jsem jí do obličeje, byla ke mně zády. Okamžitě jsem se rozběhla směrem k domovu. Vodopád slz se mi hrnul z očí, skoro jsem neviděla na cestu. Když jsem doběhla domů, plácla jsem sebou na postel a brečela a brečela. Vzala jsem mobil a napsala Jamesovi.

You: Ty debile! Jak si mohl? Já tě milovala!!

James_is_best: Vážně sis myslela, že jsi jediná? Ty chudinko ubohá. Byla jsi jenom úlet, kterého se nedalo zbavit. Pořád jsi za mnou všude lezla a vnucovala se mi. Ale teď je konec, rozumíš?! Konec, už mi nepiš!!!

Byla jsem úplně zničená. Bezmyšlenkovitě jsem běžela do koupelny a popadla žiletku. Ten den jsem se poprvé pořezala. Bolelo to, strašně moc, ale nic nemohlo překrýt tu bolest, kterou jsem cítila uvnitř.

Ten den jsem taky definitivně přestala věřit klukům. Můj pláč zesílil. Musela jsem na to přestat myslet. Naštvaně jsem praštila pěstí do stolu. Už kvůli němu zase brečim jak malá holka. Lucko, vzpamatuj se! Využil mě, ublížil mi. Ale je to idiot a už je to za mnou. Ale důvěru ke klukům mi to vrátit nedokáže.. Trochu jsem se uklidnila a plácla sebou na postel. Chvíli jsem si četla příběhy na wattpadu, odepsala kamarádce a šla si lehnout.

Ráno mi bylo o něco líp než včera. Sakra, zase do školy. Zabručela jsem a promnula si oči. Každý den se sklopenou hlavou snášet urážky a nadávky. Koho by to nelákalo, že? Ne, nejsem oblíbená. Ale netrápí mě to. Nemám potřebu na sebe každý den plácat tunu makeupu a chodit v úzkých růžových šatičkách a stejnobarevných botách s podpatky až do nebe. Vstala jsem, dobelhala do koupelny, trochu se zkulturnila, oblékla jsem se do bílého svetru, černých legín a bílých tenisek a bez snídaně vyšla z domu. Zas ten nudnej stereotyp.

Škola, tam si ze mě všichni utahujou. Pak domů, tam na mě řvou rodiče. Večer na mě přijde depka, která v některých případech končí tím, že se pořežu. Ano, řežu se. Nenávidím se za to. Ale jak jednou začnete, nejde přestat. Mám ruce plné jizev, což je taky důvod, proč nikdy nenosím trička s krátkým rukávem. V poslední době už to ale není tak intenzivní, jako kdysi. Naučila jsem se to alespoň trochu ovládat, což mi může spousta lidí, se stejným problémem, jako mám já, závidět.

Po deseti minutách jsem došla ke škole. Prošla jsem šatnou, zahnula za roh a vešla do třídy, kde mi nikdo nevěnoval ani jeden pohled. Sedla jsem si do zadní lavice , vytáhla sešit, asi na Chemii, a začala si kreslit. Nejdřív mraky. Déšť. Blesk. Z ponurých myšlenek mě vyrušil něčí hlas. ,, Je tady volno?" řekl někdo a ukázal vedle mě.

Ne asi, sedí tady moje ego, který už je nějakou tu dobu pod bodem mrazu. On je buď slepej, nebo nevidí,že je ta židle volná. Jenom jsem pokrčila rameny a dál se věnovala kreslení. Na můj papír přibyl smutný obličej. Slyšela jsem jenom smích toho někoho a to, jak se posadil vedle mě.

,, Hezky kreslíš. Ale poněkud depresivně," ozvalo se vedle mě. Proboha, copak nechápe, že na něj nemám náladu? Věnovala jsem mu krátký pohled a zamumlala něco ve stylu 'díky', ale měla jsem pocit, že jsem si to řekla spíš v duchu. Po zbytek hodiny byl klid.

Venku jsem se potkala s Míšou, mojí jedinou kamarádkou. Objala jsem jí a vychrlila na ní všechny novinky. Doprovodila mě až před dům. Tam jsme se rozloučili a já se vydala směrem ke dveřím, čelit dalším nadávkám od mojí milované maminky.

Tak.. První díl nového příběhu xD Omlouvám se za zmatenost textu, ale takové už první díly bývají. Takové.. Informační :D Zatím je to dost nudný, ale to se doufám brzo změní. Doufám že se líbí :D taky se pokusím o to, aby to nebylo pořád jenom tak depresivní. xD pište, co zlepšit, budu ráda, děkuju ^^