Jedině On

#5

Pohled Martina

Zrovna jsem se zakoukal z okna, když jsem uslyšel ránu. Otočil jsem se a viděl jsem ji ležet na zemi. Učitelka jenom nehnutě stála a snažila se jí zázračně probrat slovy : ,,Lucko vstávej! ''
Bože..Tomu říkají vybraní učitelé?  Ostatní jenom seděli, někteří se smáli, někteří vypadali vyděšeně.

Bezmyšlenkovitě jsem se zvedl a běžel k ní. Otočil jsem jí na záda a snažil se jí probrat. ,, Browne, okamžitě si jdi sednout." přikázala mi učitelka, ale já jsem jí ignoroval. ,, Browne, slyšíš mě?!" ozvala se o něco hlasitěji. Naštvaně jsem jí připomenul její 'dokonalé' snažení o pomoc. Zmrazila mě pohledem, ale zmlkla. Vzala do ruky mobil a zavolala záchranku. Noták, Lucko, neboj, to zvládneš, prober se, no tak. Byl jsem nervozitou celý bez sebe.

Opravdu jsem nechtěl, aby se jí něco stalo. Po chvíli otevřela oči. Trochu se mě lekla a chtěla něco říct, ale jako by ze sebe nemohla vydat ani hlásku. Doběhl jsem pro svojí flašku s vodou a dal jí napít. Pomohl jsem jí posadit se. Jakmile učitelka viděla, že se probrala, využila šanci hrát hrdinku a poslala mě si sednout. Otráveně jsem se zvedl a šel si sednout do lavice. Všichni po mě házeli pohledem, všichni se mě po hodině vyptávali, jak jsem mohl pomoct někomu jako je ona.

Bezcitné zrůdy. Bylo mi z nich špatně. Fuj. Ale na ně jsem vůbec nemyslel. V hlavě jsem měl spoustu myšlenek. Totální guláš. Nikdy mě žádná holka tak nezaujala. Nebylo to jenom vzhledově. Byla nádherná, co k tomu dodat, ale.. Měla v sobě něco, co žádná z ostatních holek tady na škole neměla . Nechápu, proč jí lidi nemají rádi. Možná proto, že je výjimečná? Prostě je.. Jiná. Nevím, co bych dělal, kdyby se jí něco stalo. Přemýšlel jsem, jak zjistit, jestli je v pořádku. Nakonec jsem sebral trochu odvahy a vydal se směrem k jejímu domu s úmyslem zeptat se jejích rodičů.



Jednou jsem ji viděl vycházet ze vchodu, takže doufám, že si ještě pamatuju, jaký je to dům. Chvíli jsem bloudil uličkami, ale nakonec jsem ho našel. Zazvonil jsem na zvonek. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec přišla otevřít ne moc příjemně vyhlížející paní. Na to, že její dcera je v nemocnici, vypadala docela v klidu. ,, Co chcete? '' obořila se na mě. ,, Dobrý den.. Totiž.. Víte.. Já.. Asi víte, že Lucku dneska odvezla sanitka.'' ,, Jo, zítra pro ní jedu.'' Řekla bez zájmu a opřela se o roh dveří. ,, Mohl bych jet s vámi? Potřebuji vědět, jestli je v pořádku.'' ,, Nějak mi ušlo.. Kdo vlastně jsi?'' zeptala se mě místo odpovědi a nadzvedla obočí. ,, Martin, Martin Brown, těší mě. Jsem Lucky spolužák, sedím s ní v lavici.'' vykoktal jsem ze sebe. Wow, nic lepšího mě napadnout nemohlo?

,, A to, že s ní sedíš v lavici, je důvod, že o ní máš takhle přehnaný zájem?'' zeptala se ironicky. Pousmál jsem se nad představou, jak by se asi tvářila, kdybych jí tu začal vyprávět o tom, jak moc mě okouzlila. ,, Je to moje kamarádka. Nechci aby se jí něco stalo.'' ,, Aha. Tak to je teda pádnej důvod,'' zasmála se ironicky. ,, Ale dobře, jestli chceš. Buď tu ráno v 8.00. Na minutu přesně! '' zavelela a odkolíbala se zpátky do dveří. ,,Tak mile vypadá, a taková je to fůrie,'' pomyslel jsem si. Podíval jsem se na hodiny. Půl pátý. Vydal jsem se domů. Cestou jsem přemýšlel, co je asi Lucce, co asi dělá, jak jí je.. Ale jít za ní už nestihnu, cesta do nemocnice tramvají a autobusem trvá skoro hodinu hodiny, a to už mě za ní nepustí. Musím počkat do zítra. To se asi zase moc nevyspím.