Jedině On

#17

,, Nenecham tě se trápit. Už nikdy. Odpusť mi to, prosím. '' řekl jsem a pevně ji objal. Taky se ke mně přitiskla. ,, Odpustím. Ale slib mi, že už si o mně tohle nikdy nebudeš myslet." řekla potichu. ,, Přísaham.'' Řekl jsem, a objal ji ještě pevněji.

Pohled Lucky

Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Byla jsem naštvaná, smutná, ale zároveň jsem byla ráda, že se to vysvětlilo. ,, Jak dlouho už takhle stojíme?'' Zasmál se Martin a tím mě vytrhl z myšlenek. ,, Asi hodně dlouho.'' Pokusila jsem se zasmát, sice mi to moc nešlo, ale i snaha se cení, ne? Chytla jsem se za břicho. Kručelo mi v něm, a hodně. ,, Sakra.'' zaklela jsem a snažila se svůj žaludek uklidnit. Martin se na mě ustaraně podíval. Super, tohle mi ještě scházelo. ,, Jak je to dlouho, co si naposled jedla?'' Sklopila jsem zrak a nic mu na to neřekla. ,, Den?'' zkoušel hádat. Zakroutila jsem hlavou. ,, Dva?!'' řekl o něco víc překvapeně a ustaraně. Smutně jsem přikývla. To, že jsem ty dny předtím přežívala jenom na jedné sušence nebo rohlíku denně, jsem mu samozřejmě neřekla.

,, Proboha. Proč si tak ubližuješ?'' ,, Neubližuju. Jenom nemám hlad.'' Řekla jsem na svoji obranu, protože to byla pravda. ,, Ach jo, s tebou je to složitý.'' Uchechtl se. Hodila jsem po něm vražednej pohled. ,, Promíň, tak jsem to nemyslel.'' Zasmál se ještě jednou. Taky jsem se usmála a začala hledat v lednici, jestli tam není něco jedlýho.

,, Už tam koukáš asi pět minut." zasmál se Martin. ,, Čekám, že se tam třeba něco zázračně objeví. " ,, Ale zatím to vypadá, že budeš obědvat kečup s hořcicí. " Ušklíbla jsem se nad tou představou a zavřela ledničku. ,, Mám takovej blbej pocit, že musím dojít nakoupit. " řekla jsem poraženě.

,, Tak jdem?" usmál se na mě Martin. ,, Dej mi chvíli prosím, musím se upravit." řekla jsem a zmizela v koupelně.

Pohled Martina

,, Uuuuž?" zavolal jsem na ní. ,, Ještě pět minut." zažertovala a snažila se, aby to znělo co nejvíc nafoukaně. Zasmál jsem se a pohodlně se posadil na židli. Pohledem jsem zkoumal kuchyň. Moje pozornost se zaměřila na červenou růži ve váze. Zvedl jsem se ze židle a popošel blíž. Jo.. To je ta, kterou jsem jí dal v pondělí.. Teda chtěl dát. Fascinovaně jsem na ní koukal, aniž bych věděl proč. Možná mě překvapilo, že si ji vzala.

,, Uuuž." Zavolala na mě a já se na ni otočil. ,, Panebože." hlesl jsem. Byla úžasná. Z uplakané dívky se během čtvrt hodiny stala nádherná holka v šatech s ramínky. ,, Hrozně ti to sluší." řekl jsem a koukal na ni stejně fascinovaně, jako předtím na tu růži. ,, Děkuju." pípla stydlivě a trochu se zčervenala. Přišel jsem k ní a chytl ji za ruku.

Cestou jsme prohodili pár slov, ale nikdy se nám nepodařilo úplně začít konverzaci. Přišla mi taková tichá, zamlklá, jako by ji něco trápilo. Můžu za to pořád já? Doufám, že ne. ,, Luci?" zeptal jsem se, protože mi přišlo, že je dost mimo. Neodpověděla. Zopakoval jsem to ještě jednou a nahlas. Trhla sebou a otočila se na mě. ,, Jsi nějak mimo, jsi v pohodě?" zeptal jsem se ustaraně. ,, Um, j-jo, jsem." pokusila se o úsměv, opět neúspěšně. ,, Moc dobře víš, že poznám, když tě něco trápí." Co jí asi tak je? Je to kvůli mně? Nic neříkala, tak jsem se začal vyptávat já. ,, Je to kvůli mně?" Záporně zavrtěla hlavou. ,, Kvůli tomu, co se stalo včera?" Opět zavrtěla hlavou. Už mi docházeli nápady.

,, Tak kvůli čemu?" Beze slov vzala do ruky mobil, chvíli v něm něco hledala a pak mi ho podala. Překvapeně jsem se na ni podíval. ,, Přečti si to." řekla. Jako na její povel jsem se podíval na displej telefonu. Zhrozil jsem se. Její messenger byl zaplavený zprávami od Jamese. Ten vůl snad nedá pokoj. Když jsem si ty zprávy ale začal číst, začalo se mi dělat špatně od žaludku. Výhružné, oplzlé, úchylné zprávy. ,, Měl jsem tě v to pondělí znásilnit ty jedna kurvo." ,, Jsi jenom ubohá děvka, až tě potkam, tak tě asi zabiju!" ,, Ten tvůj frajírek tě neochrání, ještě si to vyřídíme." A další desítky zpráv tohohle typu.

Podíval jsem se na ni. Koukala do země a snažila se zadržet pláč. Dokázal jsem si představit, jak se asi musí cítit. Jaké to asi je, když jí někdo takhle vyhrožuje. A ještě k tomu zrovna ten idiot. Tak fajn. Musím se uklidnit. Nesmím vybuchnout, musím ji podržet. ,, Umm.. Jak dlouho ti ty zprávy chodí?" ,, Od úterý." špitla. Proboha. Začínalo mi docházet, čím vším jsem si musela projít. Já na ni byl naštvaný, a ona doma takhle trpěla, a neměla se s tím komu svěřit. S Míšou se pohádala, to vím, Míša mi to napsala, když jsem se jí ptal na Lucku. Bylo mi hrozně. ,, Zlato.." oslovil jsem jí a pevně ji objal. ,, Martine.. Já se hrozně bojím." vzlykla. ,, Nenecham ho aby ti ublížil. Ten hajzl dostane, co si zaslouží. Neboj se, jsem tu s tebou." řekl jsem a položil si hlavu na její krk. ,, Ale co když mi vážně něco udělá? Já s ním nechci nic mít. A když si představim, že mi udělá něco z toho, co mi psal, tak.." nedokončila to a rozplakala se. ,, Neplač.. Prosím, neplakej, nenechám ho, aby ti něco udělal. " Hladil jsem jí po vlasech a ona ke mně byla přitisknutá. ,, Děkuju." řekla potichu a dál se ke mně tiskla. Dal jsem jí pusu na tvář. ,, Neděkuj. Nechci, aby se ti něco stalo. Ochránim tě. Slibuju."