Jedině On

#14

Pohled Martina

Nevěřil jsem tomu. Byl jsem na dně. Totálně. Ona a on. Ten bastard, kterej jí tolik ublížil. Nechápal jsem to. Můj mozek to nepobíral.. Proč mi to neřekla? Proč mě nechala, abych jí políbil? Proč mě nechala vybudovat si k ní tak silnej vztah? Hrála si se mnou? S mýma citama? Ale proč? PROČ? Naštvaně jsem kopl do plechovky, která se válela na cestě. Šel jsem domů, naštvanej, zlomenej, smutnej, zničenej. Nechápu, že tohle se mnou dokázala udělat jedna holka. Došoural jsem se domů a s nechutí otevřel dveře. Zabouchl jsem je takovou silou, že jsem se divil, že nevyletěly z pantů.

Přede mnou se objevil udivený táta. ,, Stalo se něco?'' zeptal se překvapeně. Konečně se tu objevil po tolika týdnech a zrovna v nesprávnou chvíli. Teď ne tati, teď prosím ne. Nechci bejt na tebe hnusnej. ,, Nech mě bejt.'' odsekl jsem a zamířil směrem do pokoje. ,, Ptám se, co se stalo,'' řekl o něco důrazněji. On nedá pokoj? On tu chlebárnu nezavře? Fajn! ,, Říkam, nech mě bejt, nemam náladu ti to vysvětlovat!'' Zvýšil jsem hlas. ,, Něco se školou?'' zeptal se s klidem a nadzvedl obočí. Nádech, výdech Martine. Nádech, výdech. Ale řekněte to mému nasranému mozku. ,, Neboj tati, se školou nic, pořád se snažím bejt tak dokonalej, jak si mě přeješ.'' Ironicky jsem se zasmál a pozoroval jeho výraz. ,, Co tím chceš říct?!'' ,, Asi to, že tu nejsi celou věčnost, a když už přijedeš, tak tě zajímají jenom moje známky a škola!'' zařval jsem, zaběhl do pokoje a práskl za sebou dveřmi. První oběť mého vzteku. Ale co, může si za to sám.

Ležel jsem na posteli a čuměl do zdi. Byl jsem totálně vyřízenej. Chtělo se mi řvát, nechápal jsem, jak mi to mohla udělat. Vztek se ve mně hromadil a nakonec to skončilo tak, že jsem fláknul pěstí do zdi. Díkybohu vydržela, zas takovou sílu asi nemam. Ale ruka měla jinej názor a hrozně bolela. Potichu jsem zaklel a snažil se zahnat myšlenky na to, co se stalo. Neúspěšně. Takhle neusnu. Nastavil jsem si o něco hlasitější budík a doťapkal jsem si pro prášek na spaní. Hodil jsem ho do sebe a po chvíli jsem usnul.

***************

Už uběhl týden od toho, co jsem ty dva načapal. Lucka ani jednou nepřišla do školy, ani na závěrečnej den. Odcházel jsem ze školy a v ruce držel svoje hodnocení. Byl jsem docela spokojenej. Ještě před týdnem jsem říkal, jak moc se těšim na prázdniny, a za ten tejden mě to rychle přešlo. Nějak nemám na nic náladu. Schoval jsem ten kus blbýho papíru do tašky a pokračoval v cestě. Furt jsem přemýšlel o tom, co jsem v to pondělí viděl. Měl jsem sto chutí toho idiota zmlátit, ale zbaběle utekl hned, jak mě viděl. Srab. Celej tejden jsem ho nepotkal, a když, tak jenom na chvíli, jak mě viděl, zatočil jinam nebo se schoval v davu. Vždyť to říkam, srab. Šel jsem se sklopenou hlavou, a to bych nebyl já, kdybych do někoho nenarazil. Překvapeně jsem zvedl hlavu, která hned zrudla zlostí. To byl ten bastard James. ,, Dávej bacha,'' sykl a chtěl mě obejít. Najednou si to ale rozmyslel a výsměšně se na mě podíval. ,, To byl skvělej pohled co? Na tvojí pusinku a mě, jak se spolu líbáme. Líbilo, viď? Je krásná.'' řekl klidným a ještě víc výsměšným tónem. Zatnul jsem ruce v pěsť, a než jsem se nadál, přistihl jsem se, jak moje pěsť skončila na jeho nose a on spadl na zem.

,, Ty kokote podělanej!'' zařval jsem a flákl mu ještě jednu hned, jak se zvedl. Chytl se za ten jeho hnusnej ksicht a vyrazil proti mě. Uhnul jsem mu a do třetice jsem mu jednu vrazil. Podíval se na mě a vyplivl krev. ,, Ty mi nebudeš nadávat, ty chudinko!'' vykřikl a než jsem se stihl vzpamatovat, udeřil mě pěstí do nosu. Začala mi stékat krev, ale to mi v tu chvíli bylo naprosto u prdele. Když se ke mně přiblížil, sebral jsem všechnu svoji sílu a flákl ho ještě jednou, jak nejvíc jsem mohl. Zařval a složil se na zem. ,, A co když budu?'' Zeptal jsem se pro změnu výsměšně já. Probodl mě pohledem, zvedl se a utekl pryč. Udýchaně jsem se za ním koukal, jak zbaběle běží pryč. Trochu se mi ulevilo, vymlátil jsem ze sebe všechnu zlost.

Ale pořád ve mně zbylo spoustu bolesti. Pomalu jsem došel až ke svému domu. Vešel jsem dovnitř a zamířil do koupelny. Opláchl jsem si obličej od krve a šel si udělat něco k jídlu. S talířem, ze kterého na mě krásně koukala smažená vajíčka, jsem se vydal do svého pokoje. Sedl jsem si na svojí milovanou postel a ládoval jsem se vajíčkama. Moje myšlenky opět směřovaly k ní. Co jí je? Je nemocná? Proč nebyla ve škole? Proč na ní zase myslim, sakra?! Naštvaně jsem třískl s talířem a stůl. Ozvala se rána a talíř byl na milion kousků. Shit. Poraženě jsem uklidil střepy a vzal mobil do ruky.

Vytočil jsem číslo a dal si mobil k uchu. ,, Nazdar Martine, potřebuješ něco?'' Ozval se kamarádský hlas. ,, Čau Tome, nechceš si zajít do baru? Potřebuju ze sebe vychlastat myšlenky.'' zasmál jsem se a uslyšel smích na druhé straně. ,, Jo jasně, tak kdy a kde?'' ,, Za půl hodiny u baru. Víš u kterýho, jedinýho v našem městě.'' Pro jistotu jsem dodal a začal se smát. ,, Díky, to jsem fakt netušil. Tak zatim čau. '' zasmál se i Tomáš a položil to. Super. Třeba na ní na chvíli zapomenu. I na to, co mi udělala. Nechtěl jsem jí ani vidět. 

Táák, další kapitola na světě :D Budu ráda za každý ohlas, každý koment potěší c: Díky ♥ Omlouvám se za sprostá slova, ale dneska mi nějak k té kapitolce seděla. :/ :D ^^