Jedině On

#26

Pohled Lucky

    Ležela jsem vedle Martina a potichu vzlykala. ,, Neplač zlato, prosím.." špitl a trochu se ode mne odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí. ,, Nenávidím je, nenávidím!" zařvala jsem a moje oči se zaplnily novou várkou slz. ,, Nediv se, že chtějí být s tebou. Jsi jejich dcera," pokoušel se mě uklidnit. ,, Celej můj bídnej život se o mě nezajímají, a zrovna teď, když jsem šťastná, tak mi to všechno vezmou!"
,, Nic nám nevezmou," pokusil se o úsměv a věnoval mi malý polibek do vlasů.  Kývla jsem hlavou na souhlas a zabořila mu hlavu do ramene. Já a stěhovat se? Teď? Do Francie? Za někým, kdo mě vlastně nesnáší? Vždyť to nedává smysl!

     Zaťala jsem ruce v pěst a zadržela jsem v sobě další slzy, které se draly na povrch. Podívala jsem se na Martina. Ležel přitisknutý vedle mě, koukal do stropu a měl v očích slzy. To bylo poprvé, co jsem ho viděla takhle. Ten usměvavý Martin, který mě pořád rozesmíval, ten Martin, který si vždycky stál za svým a jen tak něco ho nezlomilo, tu teď vedle mě ležel a pokoušel se  nebrečet. ,, Miluju tě..'' ,, Já tebe taky," odpověděl mi a přitiskl se ke mě ještě blíž.

      Ráno jsem vstala dřív, než Martin. Od půl čtvrté jsem se až doteď převalovala v posteli a marně se snažila usnout. Pomalu jsem se přinutila vstát a dobelhala se do kuchyně. Ztěžka jsem dosedla na židli a schovala hlavu do dlaní. Po chvíli přemýšlení jsem naštvaně uchopila skleničku a vší silou ji hodila proti zdi. Sklo se za doprovodu velké rány rozletělo po celé místnosti. Jeden střep přistál vedle mě na podlaze. Pomalu jsem ho uchopila a chladně si ho přohlížela.

    Bezmyšlenkovitě jsem si ten střep přiložila k zápěstí. Prohlížela jsem si hojící se jizvy po mém předchozím řádění a chvíli přemýšlela, co dělat. Uchopila jsem střep pevněji a přitlačila. Pomalým přejížděním po zápěstí jsem začala vytvářet první krvavou cestičku. Štiplavá bolest projela celým mým tělem a mírně jsem se zachvěla, až mi střep vypadl z ruky. Pomalu jsem ho znovu uchopila a chystala jsem se  vytvořit další jizvu na mém již zakrváceném zápěstí.

   
   ,, Lucko?!Pane bože, co to děláš?!" ozval se za mnou Martin a prudkým pohybem mi střep vyrazil z ruky. ,, J-jakto že nespíš?" vyjekla jsem první otázku, co mě napadla.  Najednou jsem si uvědomila, co jsem vlastně udělala. ,, Ta rána by vzbudila i  mrtvýho!" zařval a popadl mě do náruče. ,, Uklidni se, vždyť je to jenom jeden pitomej škrábanec," pokoušela jsem se ho uklidnit.

    Mlčky jsem stála v koupelně, opřená o umyvadlo a pozorovala, jak mi Martin obvazuje zraněné místo. Rána byla neobvykle hluboká. Martin si toho nejspíš asi taky všimnul. ,, Ani nevíš, jak moc mi tím ubližuješ," povzdechl si a narovnal se, aby se mi mohl podívat do očí. Sklopila jsem pohled a nechala slzy volně stékat po tváři. ,, Pojď, odnesu tě do postele." Tiše jsem přikývla. Děsil mě tón, kterým tu větu pronesl. A za to zase můžu já. Dělám to všechno ještě těžší, než už to je.

     Martin mě jemně položil na postel a chystal se odejít. ,, Nechoď pryč, prosím," špitla jsem.  Na tváři se mu objevil smutný úsměv. Lehl si vedle mě a chytil mě za zdravou ruku. ,, Slíbila jsi mi, že už to nikdy neuděláš," pronesl  najednou zklamaně, pustil moji ruku a otočil se ke mě zády.