Jedině On

#25

Pohled Martina

           Vesele jsem kráčel po ulici. Bylo asi deset večer a já se rozhodl pročistit si hlavu. Naštvaně jsem zabil komára, který se uvelebil na mojí paži a oblékl jsem si mikinu, kterou jsem doteď nesl v ruce. Broukal jsem si náhodné texty písniček a s úsměvem na tváři jsem myslel na svojí Krásku. Poslední dobou byla mojí jedinou oporou. Na rodiče jsem se spoléhat nemohl, protože byli věčně někde pryč a moji kamarádi si ze všeho spíš utahovali, než aby mi pomohli. Nevím, co bych dělal, kdybych ji ztratil. Trávím s ní skoro všechen svůj volný čas, který se ale bohužel asi zkrátí, až se za dva týdny budu muset vrátit do školy. Při pomyšlení na ten zapáchající ústav a na 'věčně veselé a vstřícné učitele' mi přeběhl mráz po zádech. 


       Když jsem se asi po pěti minutách cesty přerazil o prázdnou lahev od piva, konečně jsem se probral z myšlenek a začal dávat pozor na cestu. V dálce jsem zahlédl lavičku. Pomalu jsem se k ní doploužil a ztěžka na ni dosedl. Uvelebil jsem se, nasadil si sluchátka a zavřel oči. Melodii písničky přerušil tón mého vyzvánění. Rychle jsem sundal sluchátka a stiskl zelené tlačítko. ,, Ahoj Luci,'' řekl jsem a na mé tváři se objevil úsměv i přes to, že jsem věděl, že ho nemůže vidět.
Místo odpovědi jsem uslyšel tiché vzlyknutí. Napřímil jsem se. ,, Luci?!'' zopakoval jsem znovu a o něco hlasitěji. ,, M- artine? P-přijeď sem prosím.'' Podle jejího hlasu jsem poznal, že pláče. Zvedl jsem se a zamířil k nejbližší tramvajové zastávce. ,, Co se děje?'' zeptal jsem se ustaraně a zrychlil tempo.


      ,, Halo?!'' křikl jsem, když se mi nedostalo žádné odpovědi. ,, Jo, děje,'' špitla tak potichu, že jsem jí jen tak tak slyšel. ,, Co? Co se děje? Jsi v pořádku?'' ,, To je na dlouho, prosím, přijeď co nejdřív,'' vzlykla naposled a típla to. Celý vystrašený jsem zandal mobil do kapsy a udýchaně doběhl tramvaj, která zrovna vyjížděla ze zastávky. Srdce mi  bilo jako o život. Hrozně jsem se o ni bál. Co když se jí něco stalo? Co když jí někdo ublížil? Neúspěšně jsem se snažil zahnat všechny možné hrozné scénáře, co mě napadaly.


  

            Po nekonečných deseti minutách tramvaj konečně dorazil tam, kam jsem potřeboval. Vyřítil jsem se ze dveří tramvaje a hnal jsem se směrem k mojí Krásce. Zazvonil jsem na zvonek a netrpělivě přešlapoval. Najednou se rozletěli dveře a uplakaná Lucka se mi vrhla do náruče.
 ,, Pšššš, neplač, už jsem tady, už je to v pohodě,'' utěšoval jsem ji a hladil ji po vlasech. Popotáhla a záporně zakroutila hlavou. ,, Nic není v pořádku. A už nikdy nebude,'' zašeptala a otřela si slzy. Tázavě jsem se na ni podíval. Beze slov mě chytla za ruku a táhla mě za sebou dovnitř. Sedla si na gauč a já jako vycvičený pejsek, jsem si sedl vedle ní. Přitáhl jsem si ji k sobě. ,, Zlato, co se děje?'' zeptal jsem se nervózně a pohladil ji po tváři. Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Objal jsem ji a čekal, až se uklidní. V tomhle stavu by mi stejně nic neřekla.



        Po chvilce sezení v naprosté tichosti se ode mě odtáhla a třesoucí rukou vzala do ruky papír, který doteď ležel na stole. ,, Tohle mi dneska ráno přišlo od rodičů.'' Poslední slovo procedila mezi zuby. Podala mi onen papír a já, plný nervozity a strachu, jsem se pustil do čtení. Očima jsem přejížděl po řádcích a nemohl jsem uvěřit ani jedinému slovu. Moje srdce se znovu naplno rozbušilo a na chvíli se mi zamotala hlava. Rychle jsem si promnul oči, abych se trochu uklidnil a pokračoval ve čtení. Tohle nebyl obyčejný kus papíru. Tohle bylo něco, co navždy změní můj život, a možná zničí moje štěstí. V duchu jsem proklínal všechny svaté za to, že mě nikdy nenechají šťastného. 


         Když jsem dočetl poslední řádek, můj pohled se přesměroval na Lucku. Koukala do země, slzy jí stékaly po tváři a její ruce si nervózně pohrávaly s lemem dlouhého modrého trička s nápisem 'Stay cool'. ,, Proč jsi mi to nedala vědět dřív?'' hlesl jsem zoufale a stále doufal, že se z tohoto zlého snu probudím. ,, J-já.. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle přece.. To mi nemůžou udělat! A taky jsem se bála tvojí reakce. Jsi první kdo to ví. Martine, já nechci!'' vyhrkla a vrhla se mi do náruče. Objal jsem ji co nejpevněji to šlo. ,, Nikdy tě neopustim. Nikdy. Bez ohledu nad tím, jak moc to bude těžký, rozumíš?'' řekl jsem a ona jenom mírně kývla hlavou na souhlas. 



    ,, Do Francie.. Tak daleko.. Tomu nevěřím,'' špitl jsem zoufale a objal ji ještě pevněji.