Jedině On

#8

Sice jsem byl dost překvapenej, protože jsem to nečekal, ale bez zaváhání jsem souhlasil. Šance? Možná. Ale můj hlavni cíl teď je, aby nebyla smutná.

Pohled Lucky
       Nevím, co to do mě vjelo. Něco v hlavě mi říkalo, že jsem se asi zbláznila, něco zase, že jsem udělala dobře. Po dlouhé době se se mnou chce bavit nějaký kluk. Je to zvláštní, ale příjemný pocit. Seděla jsem a netrpělivě čekala, až přijde, šel si domů pro pár věcí.
Konečně zazvonil zvonek. Letěla jsem ke dveřím a teprve v půlce schodů mi došlo, jak moc praštěně se chovám. Samozřejmě jsem se ještě stihla zkontrolovat v zrcadle. Ach jo. Teď už pomalejším tempem jsem došla ke dveřím a otevřela.

           ,, Ehm, ahoj.'' řekl a nervózně se usmál. On je nervózní? Ze mě? V duchu jsem se zasmála, přivítala ho a pozvala ho dál. Nevím proč, ale byla jsem ráda, že tu je se mnou. ,, Ták, co budem dělat?'' zeptala jsem se ho, protože moje fantazie byla na bodě mrazu. ,, No, ty jsi tu doma, tak něco vymysli, ne?'' zasmál se. No tak, to ti moc děkuju za radu. ,, Um.. A jedl si něco?'' nabídla jsem, ale pak jsem se zarazila, protože já a kuchařský schopnosti.. No nevim nevim, jestli by se mu to líbilo. ,, Popravdě, nejedl. '' odpověděl.

             ,, Ráda bych ti něco ukuchtila, ale budem riskovat, že to tu začne hořet.'' ,, Tak objednáme pizzu? '' Díkybohu, že po mně nechce, abych vařila. Právě zachránil celý dům před shořením. ,, Tak jo, super nápad.'' Po dlouhé době jsem měla docela dobrou náladu. Na to, že se moje máma právě odstěhovala hoodně daleko a nechala mě tu, tak mi bylo docela fajn. Mohl za to on? 

            Zatímco jsme čekali na pizzu, seděli jsme na gauči a povídali si o všem možným. Docela jsme si rozuměli, měl stejný zájmy, stejný hudební styl, dobře se s ním kecalo. Zrovna mi něco vyprávěl, ale moc jsem ho neposlouchala. Pozorovala jsem ho. Něco mě na něm úplně fascinovalo. Nebyl jako ostatní. I když, já ty 'ostatní' kluky moc neznám, nebavila jsem se s nimi už přes dva roky. ,, Heej, posloucháš mě vůbec?'' vytrhl mě z myšlenek trochu ublížený tón. ,, Promiň, o něčem jsem přemýšlela.'' řekla jsem provinile a nervózně jsem se zasmála.

             ,, A o čem?'' Sakra, poplach, poplach. Co mám říct? Pravdu? Nebo si něco vymyslet? Bože, málo času na takový složitý přemejšlení. ,, Nic důležitýho.'' Sakra, nic lepšího jsem vymyslet nemohla? ,, Ty mi to nechceš říct? '' ublíženě se na mě podíval. Citový vydírání tohle. Proč musí bejt tak roztomilej? ,, Chtěla jsem se ti omluvit, jak jsem se chovala, když.. si mě obejmul,'' vychrlila jsem ze sebe a doufala jsem, že jsem to aspoň trochu zakecala. ,, Prosimtě, neomlouvej se, chápu tě,'' usmál se na mě. Oplatila jsem mu úsměv a já se nevědomky začala topit v jeho průzračných očích. Naštěstí zazvonil chlápek s pizzou. O bože, děkuju ti, zachránil jsi mě.

Pohled Martina

           Snědli jsme pizzu a koukali na film. Seděli jsme na gauči kousek od sebe. Na film jsem se ale vůbec nesoustředil. Pořád jsem o ní přemýšlel. Myslel jsem na ní poslední dobou pořád. Byla super. A to je ještě slabý slovo. ,, Martine?'' ,, No?'' ,, Já si zajdu do sprchy, jo?'' ,, Jo klidně, běž.'' řekl jsem a s prázdnou krabicí od pizzy jsem zamířil do kuchyně. Zrovna jsem se chystal nalít nám oběma pití, když na mě zavolala Lucka. ,, Martineeee? Přineseš mi prosím ručník? Je v ložnici, vedle obýváku. Měl by bejt ve skříni.'' ,, Joo, hned tam budu.'' Čapnul jsem první ručník, co se mi dostal pod ruku a běžel jsem za ní. Chtěl jsem jí ho podat, ale když natáhla ruku, zděsil jsem se. Po celé ruce byli jizvy. Ona se řeže? Ne, tomu nevěřim. Došlo jí to, rychle chytla ručník a ruku schovala. ,, Ty se řežeš?!'' vyjel jsem na ní možná ještě víc nahlas, než jsem chtěl.

             ,, ŘezaLA jsem se.. Je to minulost,'' odsekla a zabouchla za sebou dveře. Nevěřil jsem tomu. Jak mohla udělat takovou blbost? ,, To myslíš vážně? Takhle si ubližovat? Sakra! '' Byl jsem rozčílenej. Docela dost. Nechtěl jsem, aby si jakkoliv ubližovala. ,, A co je ti vůbec do toho?!'' zařvala. ,, Je to pitomost, takhle si ubližovat, chápeš to?!'' Frknul jsem naštvaně. Neodpověděla mi. ,, Posloucháš mě vůbec?! Vysvětlíš mi to nějak?'' řekl jsem už o něco klidnějším hlasem. Nic. ,, Lucko?'' Slyšel jsem jen tiché vzlykání. ,, Luci? Ty pláčeš?'' Opět bez odpovědi. Možná se mi to zdálo, nebo pláč zesílil. ,, Prosím, neplakej.. Já.. Promiň, přehnal jsem to, '' řekl jsem zoufale a přitom byl připlácnutý na dveře. Byla kousek ode mě a přitom daleko. Nemohl jsem jí obejmout, utěšit jí. Ta bezmocnost mě ničila. Právě jsem si u ní asi zničil všechny šance. Výborně, idiote. ,, Lucko.. Prosím.. Neplač, otevři ty dveře,'' prosil jsem jí. Čekal jsem tam, připlácnutý na dveře, a musel poslouchat, jak pláče. Ničilo mě to, chtěl jsem jí pomoct.

           Sakra, já jsem idiot. Proč jsem na ní musel takhle vyjet? Právě jsem si začínal uvědomovat, jak moc mě mrzí, když se pohádáme. A ještě k tomu mojí vinnou. Z myšlenek mě vytrhl zvuk klíče v zámku. Dveře se otevřely a já měl co dělat, abych udržel rovnováhu a nespadl na ní. Chtěl jsem něco říct, ale ona mě zastavila. ,, Promiň.'' špitla. ,, Promiň? Za co?'' ,, No.. jestli jsem ti nějak ublížila tím, že.. jsem se řezala.. Já.. '' tentokrát jsem jí přerušil zase já a obejmul jí. Bylo mi jedno, jestli se odtáhne, prostě jsem to musel udělat. Cítil jsem to tak. K mému překvapení mi obtočila ruce kolem ramen a přitiskla se ke mně. Chtěl jsem, aby tahle chvíle nikdy neskončila.