#18

100 5 0
                                    

Pohled Martina

Držel jsem jí v pevném objetí a snažil jsem se jí dodat co největší pocit bezpečí. Přesně v tuhle chvíli jsem měl nehorázný vztek. Nejradši bych se právě teď sebral, a šel Jamesovi rozbít hubu. Ale musel jsem se udržet a pomoct Lucce, aby měla lepší náladu. O nic víc mi teď nešlo. ,, Mám nápad." řekl jsem a pokusil jsem se znít co nejvíc optimisticky. Tázavě se na mě podívala. ,, Půjdeme nakoupit, pořádně zapaříme, prostě si dnešní večer užijeme. Zkusíš na to nemyslet? Kvůli mně?" řekl jsem a udělal jsem psí oči. ,, Už jenom zaštěkat. " zasmála se a mě to zahřálo u srdce. Tentokrát to nebyl ten nucený smích. Šlo to od srdce.

Bříškem palce jsem jí setřel poslední slzy, které si hledaly cestu z jejích očí. ,, Tak pojď Krásko." usmál jsem se a chytl ji za ruku. ,, Krásko?" ušklíbla se. ,, Tvoje nová přezdívka. " ,, Pffff." ,, Nelíbí?" ,, Nelíbí se mi přezdívky, které nejsou založené na pravdě." ,, Tahle je pravdivá, jako že se Martin Brown jmenuju." Zasalutoval jsem a ona do mě žďuchla. ,, Ty si pako Martine." Taky jsem se zasmál a dal jsem jí ruku kolem pasu. Po chvíli cesty jsme konečně došli k obrovskému nákupnímu centru. ,, Mam takovej pocit že moje peněženka dneska zažije liposukci." řekla a udělala smutný výraz, který jí ale dlouho nevydržel a oba jsme se rozesmáli. Ani jí nebudu říkat že platim já, ještě by mi to vymlouvala.

Pohled Lucky

Košík se začínal pomalu ale jistě plnit, a já začínala litovat svoji peněženku. ,, Martine?" ,, Copak Krásko?" usmál se tím jeho dokonalým úsměvem, a já se chvíli topila v jeho krásných očích. Když jsem se probrala a unikla jeho dokonalému pohledu, beze slov jsem si stoupla na košík a rozjela se proti regálu. Se smíchem běžel za mnou a a opakovaně se mě ptal, co to dělám. ,, Vííííí." odrazila jsem se a těsně se vyhla regálu. Otočila jsem se na něj, a při pohledu na jeho nechápavý výraz jsem dostala nefalšovaný záchvat smíchu. ,, Bacha, flašky!" zařval na mě a já se prudce otočila. Můj košík jel směrem k pyramidě z balíků plných pet lahví a já se pokusila okamžitě reagovat. Začala jsem brzdit a košík se mi podařilo zastavit asi centimetr od jednoho z balíků. Martin ke mně doběhl a když popadl dech a trochu se přestal smát, zeptal se mě, co mě to sakra napadlo. Ale jeho hlas zněl spíš pobaveně, než naštvaně.

,, Jsem si udělala malou projížďku. " pokusila jsem se o vážnou tvář, ale smích mě přemohl. ,, Jo tak to pak dobrý no." řekl Martin a rozhlédl se kolem sebe. ,, Na co všichni tak čučíte? Jste nikdy neviděli cestovatele na košíku?" zasmál se a aniž by čekal na reakci ostatních, popadl mě a vysadil si mě na ramena. ,, Co děláš?" vypískla jsem se smíchem. ,, Nebudu riskovat to, že mi ještě nabouráš košík." ušklíbl se a mířil směrem k pokladně.

Založila jsem si uraženě ruce na prsou. ,, Chceš ještě něco koupit?" zeptal se mě a já záporně zakroutila hlavou. Pokrčil rameny a zamířil k pokladně. Sáhla jsem do kapsy a podala mu dolů peněženku. Vzal si ji a dál si zaujatě prohlížel žvýkačky. Začala jsem ho z nudy hladit po vlasech. Překvapeně zaklonil hlavu a usmál se na mě. Proboha, on má tak úžasnej úsměv. Taky jsem se usmála, i když zdaleka ne tak krásně, jako on.

Konečně už jsme byli na řadě. Prodavačka se po nás sice divně koukala, ale nic neřekla. Sledovala jsem zvyšující se cenu na displeji pokladny a začínala jsem litovat moji peněženku. Jenže Martin místo mojí peněženky vytáhl svoji a zaplatil to ze svého. Super. Co když teď vypadam jako nějaká zlatokopka? Slezla jsem Martinovi z ramen a pomohla mu s taškami. Vyšli jsme ven a Martin mi jemně vytrhl tašku z ruky. ,, Notaaaak, připadam si blbě, neseš tři tašky a já nic. Jo a to s tím placením, to jsme si nedomluvili." Uraženě jsem se na něj podívala. ,, Ty tašky snad ještě unesu, ne?" řekl a tím zamluvil to placení. Nadechla jsem se a chtěla něco říct, ale pak jsem si to rozmyslela a pohladila ho po zádech. Došli jsme až ke mně domů a vybalili věci na linku.

,, Tolik jídla pohromadě jsem tu asi v životě neměla." zasmála jsem se a koukala na tu přehlídku brambůrků, sladkostí, pečiva a bůh ví čeho ještě. ,, Vítej v mém světě. " ušklíbl se Martin. Zasmála jsem se a snažila se alespoň trochu roztřídit to jídlo. Martin mi ale chytil obě ruce, čímž mi v mojí úžasně zábavné činnosti zabránil. ,, Krásko, kašli na to, to můžeme i uklidnit potom. Užívej si, nestresuj se." řekl a přitáhl si mě k sobě. Podívala jsem se mu do jeho nádherných očí. Přímo jsem se v nich topila. Byly.. Dokonalé. Začal se ke mně pomalu přibližovat. Když už byly jeho rty těsně u mého obličeje, něco se ve mně zlomilo a já na poslední chvíli uhnula. ,, Já.. Promiň." řekl a odtáhl se ode mě. ,, Promiň. Nevím co to se mnou je." řekla jsem smutně a svůj pohled upřela někam na zem.

Dvěma prsty mi za bradu nadzvednul hlavu, a tím mě přinutil se na něj podívat. ,, Ty se vůbec neomlouvej. Chápu to. " řekl, sice trochu zklamaně, ale pořád měl v očích ten laskavý výraz. Smutně jsem se na něj dívala a nic neříkala. ,, A nebuď smutná, úsměv ti sluší víc." usmál se na mě a cvrnknul mě do nosu. Moje rty se vytvarovaly do širokého úsměvu. Vážně nechápu, jak to dělá, že mi takhle vždycky zvedne náladu.

Ještě jednou se na mě usmál a pak se začal věnovat přípravě jídla. Vzal velkou mísu a nasypal do ní celý sáček brambůrků. Já jsem mezitím vyndala skleničky a společně se třemi flaškami různého pití jsem se vydala do obýváku. Po chvíli za mnou přišel a přinesl s sebou tunu jídla. ,, A tohle všechno hodláš sníst? " povytáhla jsem obočí. ,, HodláME, Krásko," zasmál se. Vykulila jsem oči při představě, že tohle všechno spořádáme. To budeme mít minimálně sto kilo. Při představě stokilového Martina jsem dostala záchvat smíchu, který byl příčinou toho, že jsem spadla z gauče a válela se po zemi.

Při pohledu na jeho nechápavý výraz jsem se začala smát ještě víc. ,, Se směješ mně?" ublíženě se na mě podíval. Pokusila jsem se přes smích něco říct, ale nedařilo se mi to a vydávala jsem ze sebe jenom hodně divné pazvuky. Než jsem se nadála, Martin mě popadl a přehodil si mě přes rameno. ,, Martineeee, co to děláš?" Házela jsem sebou a při pohledu na smějícího se Martina, jsem se opět začala smát ještě víc.

,, On tě ten smích přejde, " zasmál se. Sedl si na gauč a položil mě tak, že jsem ležela na břiše a zadek a nohy jsem měla položené na těch jeho. ,, Můžeš mi říct, co to k sakru děláš?!" Snažila jsem se znít ublíženě, ale moc mi to nešlo. ,, Zlobivý holky se musí potrestat." ,, Ale já jsem nezlobila." ,, O tom rozhoduju já.'' ,, A to odkdy prosímtě?" ,, Odteď," zasmál se a než jsem se nadála, plesknul mě přes zadek. A hned za tou ránou přistály další dvě. Vyjekla jsem a ublíženě se na něj podívala. Nadzvedl obočí. ,, Neříkej, že se ti to nelíbilo." Bez odpovědi jsem si rukama zakryla zadek. Chvíli se nic nedělo, tak jsem si myslela, že ho to přestalo bavit. Opak byl ale pravdou. Využil toho, že nemůžu použít ruce, a začal mě lochtat. Svíjela jsem se, smála se, prosila ho, ať přestane, ale on na to nereagoval. ,, Prosím, už dost. Už nemůžu." zaúpěla jsem a otřela si slzy smíchu. ,, Fajn." řekl smutně, ale hned se zasmál. Posadila jsem se vedle něj a a položila si hlavu na jeho rameno.

Vzal ovladač a zapnul televizi. Vybral tam nějaký film a pohodlně se uvelebil na gauči. Položil mi ruku na rameno a usmál se. ,, Krásko?" ,, No?" ,, Víš, že jsi strašně nádherná, když se směješ?"

Jedině OnKde žijí příběhy. Začni objevovat