Jedině On

#24

Pohled Martina

Uběhlo už pár týdnů od Lucčiných narozenin a všechno se zdálo být tak, jak má. Užíval jsem si prázdniny na plno, společně se svojí Kráskou a byl jsem šťastný jako ještě nikdy předtím. Doufal jsem, že mi tohle štěstí ještě dlouho vydrží.

                                                                              *******************         

               ,, Tak jdeme už?''  zakňourala Lucka a táhla mě za ruku ven ze dveří. Venku bylo kolem 40ti stupňů, aneb, jak by řekla Lucka, skvělá příležitost na koupání. ,, No jó furt,'' řekl jsem poraženě a nechal se vytáhnout ven do toho vražedného vedra. ,, Jestli budeme ještě dlouho chodit po tom sluníčku, nejspíš ze mě zbyde jenom mastnej flek na chodníku,'' zasmál jsem se a zrychlil tempo. Už jsem se do toho studeného bazénu strašně těšil. ,, Vy kluci nic nevydržíte,'' ušklíbla se Lucka a šťouchla mě prstem do ramene. ,, Myslíš? Tak schválně, kdo bude u toho bazénu dřív!'' zasmál jsem se a aniž bych na něco čekal, rozeběhl jsem se směrem k bazénu. Slyšel jsem za sebou Lucčin smích a občasné nadávky a měl jsem co dělat, abych se smíchy nezastavil.

          Z fotbalu jsem byl na běhání v horku zvyklý, a tak mi to dělalo určitě menší problémy, než Lucce. ,, Počkej na mě, Martineee!'' křičela Lucka a smála se jako o život. To mě samozřejmě  motivovalo k tomu, abych zrychlil. S vidinou toho, jak skáču do té nádherně ledové vody, jsem udržoval tempo a spolu s Luckou se smál jako o život.

Pohled Lucky

           Po chvíli běhu jsem ztratila Martina z dohledu. Ani jsem se tomu nedivila, proti trénovanému sportovci jsem neměla šanci. Když jsem konečně celá zpocená,udýchaná a v duchu proklínající Martina dorazila ke vchodu do bazénu, uvítal mě křik malých dětí a o něco hlasitější poučky jejich rodičů, aby neběhali, nepotápěli se, a spoustu dalších věcí. Po tom, co jsem slyšela, co všechno jim zakázali, jsem se divila, že jim vůbec dovolili dýchat. Doplazila jsem se až k šatnám, kde jsem se převlékla do plavek a půl hodiny se prohlížela v zrcadle, jestli na mě není něco v nepořádku. Bála jsem se, že se Martinovi nebudu líbit. Od té doby, co jsme spolu, jsem docela dost přibrala, ale to je dobře, protože už mi všude nečouhají kosti a žebra. 

         Ale i tak mám na sobě spoustu nedokonalostí, a bála jsem se, že si jich Martin všimne. Zhluboka jsem se nadechla, naposledy se prohlédla v zrcadle a s ručníkem okolo ramen jsem se vydala hledat Martina. Chvíli jsem pohledem bloudila mezi desítkami hrajících si dětí, rodičů a mladých párů, až jsem na něj konečně narazila. Se zavřenýma očima a vítězným úsměvem na tváři se válel na plujícím nafukujícím lehátku kousek od okraje bazénu. Skousla jsem si ret nad jeho dokonalým tělem a očima bloudila po každém svalu na jeho velkých pažích a na jeho vypracovaném břichu. Když jsem se vzpamatovala, doťapkala jsem až k bazénu, kde byl on, a s ďábelským pohledem vzala do ruky hadici, která byla kousek od stanoviště plavčíka a k mému štěstí ji nikdo nehlídal.

      Namířila jsem ji na Martinův obličej a otočila kohoutkem. Z hadice se okamžitě začal valit obrovský proud ledové vody a já jen stěží udržovala hadici na místě. Jakmile se první kapky dotkly Martinova obličeje, vyděšeně otevřel oči a sledoval obrovskou vlnu vody řítící se na něj, které nestačil uhnout. Chvíli se snažil rukama obránit obličej, ale pak ztratil rovnováhu a s výkřikem spadl z lehátka a se šplouchnutím dopadl do vody. Když se vynořil, jeho vražedný pohled mluvil za vše. Se záchvatem smíchu jsem kohoutek opět zavřela a tentokrát jsem měla vítězný úsměv na tváři já. Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Martin se ke mě natáhl, chytl mě za ruce a prudkým pohybem mě strhl po hlavě do vody.

        Nestačila jsem se nadechnout, najednou jako bych zapomněla, jak se plave, mávala jsem rukama i nohama, ale stejně jsem nad sebou viděla vzdalující se hladinu bazénu, který měl hloubku 3 a půl metru. Mé plíce se dožadovaly kyslíku, který jsem jim ale momentálně nemohla poskytnout. S pokusem o nádech se mi do plic dostala voda a začala jsem kašlat. Najednou jsem uviděla mohutnou paži rozrážející hladinu vody, která mě chytla za paži a vytáhla mě zpět na hladinu.  Jakmile můj obličej opustil vodu, začala jsem kašlat a pokoušela se zhluboka nadechnout. Jistotu mi dodávaly Martinovi paže, které mě držely kolem pasu a bránily tak tomu, abych se znovu potopila. ,, Luci, jsi v pořádku?!''   ozval se Martin a starostlivě mě otočil k sobě čelem. Naposledy jsem zakašlala a kývla hlavou, jako že jo. ,, Ty si zapomněla plavat, nebo co?'' zasmál se Martin a pokusil se tak odlehčit situaci. ,, Ne, jenom jsem se lekla,'' opáčila jsem a pokusila se o úsměv.

   ,, Tohle už mi nedělej, strašně jsem se lekl,''  zašeptal Martin a přitiskl se ke mně. Usmála jsem se a přitiskla se k němu ještě blíž. Pohledem jsem zavraždila všechny, kteří ten incident celou dobu sledovali. ,, Už je ti dobře?'' zamumlal mi Martin do ramene. Znovu jsem kývla hlavou na souhlas. Trochu jsem se od Martina odtáhla, abych se mohla utopit v těch jeho nádherných očí. Trochu jsem sebou trhla, když mi Martin pod vodou zmáčkl zadek. ,, Co to..-" nedořekla jsem to, protože se Martin přisál na moje rty a jeho stisk na mém pozadí ještě zesílil. Přivřela jsem oči a divoké polibky mu oplácela. Bylo mi jedno, jestli nás někdo pozoruje. Měla jsem chuť vykřičet do světa, jak moc ho miluju. Jak moc změnil můj život k lepšímu.

Důležité! :D

    Další kapitolka je na světě, jeeeej. xD Jak jisté všichni víte, zítra začíná škola. So sad. Budu se to snažit, aby se to nijak neodrazilo na mojí tvorbě, ale kapitoly nejspíš nebudou vycházet pravidelně, protože učitelé jsou nemilosrdní a zaručí, že se bude pořád na co učit. ._. Takže se za to předem omlouvám a tímto tohle hnusné téma škola ukončim xD.
V minulém díle se bohužel žádné otázky nedostavily ( což jsem předpokládala ), takže tenhle díl byl úplně normální. :D