Jedině On

#11

Pohled Lucky

V tichosti jsem kráčela vedle Martina a přemýšlela nad tím, co se právě stalo. Vážně jsme se políbili? Byl to zvláštní pocit.. Po takové době. Nevědomky jsem stiskla Martinovu ruku o něco silněji a on se na mě překvapeně usmál. Úsměv jsem mu oplatila a v duchu si vynadala za to, že se vůbec neumim ovládat. Najednou mě Martin chytnul okolo pasu a pokračoval v cestě. Přitiskla jsem se k němu. Po chvíli začal foukat vítr a trochu se ochladilo. Trochu mi začala být zima, přece jen jsem byla jenom v kraťasech. Martin si toho všimnul a než jsem jsem se nadála, přehodil mi přes ramena jeho mikinu a obejmul mě. ,, Pořád je ti zima?'' zeptal se starostlivě a já se na něj udiveně podívala.

Pak udělal něco, co jsem taky nečekala. Vzal mě do náručí a pokračoval v cestě. ,, Co to děláš?'' ,, Nesu tě.'' zasmál se. Wow, toho jsem si fákt nevšimla. Ale bylo to super. Přitiskla jsem se k němu a zavřela oči. Konečně jsem si to v duchu přiznala. Začínám ho mít ráda. A byl to skvělý pocit. Cesta mi rychle utekla, a než jsem se nadála, už jsme byli kousek od našeho domu. Když jsem ale chtěla odemknout, dveře nebyli zamčené. ,, Martine? Ty dveře jsou odemčený. Ale já jsem zamykala.'' nasucho jsem polkla. Martin mě jemně postavil na zem a se slovy 'počkej tady' zmizel ve dveřích.

Byla jsem vyděšená. Nebála jsem se o dům, o majetek, o cokoliv jiného, ale o Martina. Můj vynervovaný mozek mě i přes Martinův vyslovený zákaz donutil jít ho hledat. ,, Martine? Jsi v pohodě? Kde jsi?'' zeptala jsem se trochu vystrašeně. Najednou jsem uslyšela výkřik. Ale to nebyl Martin. Byl to ženský výkřik. Rozeběhla jsem se tím směrem, odkud to šlo, když jsem najednou do někoho vrazila. Oba jsme se složili na zem. ,, Teto?'' vyjekla jsem udiveně. ,, Co tu děláš?'' pokračovala jsem a pomohla jí vstát. ,, Coby coby, mám se o tebe starat, a když tě přijdu jednou navštívit, tak nejen že nejsi doma, ale ještě na mě vylítne nějakej kluk. To je teda uvítání.'' Přemohla jsem smích a objala jí. Dlouho jsem jí neviděla, chyběla mi. ,, Ten kluk, to je Martin, můj kamarád.'' ,, Kamarád jo?'' usmála se na mě šibalsky teta. ,, Kamarád.'' dokončil potichu Martin, který se mezitím objevil ve dveřích. V jeho hlasu byl slyšet smutek a zklamání. Posmutněla jsem.

,, Tak já už půjdu. V lednici máš nějaký jídlo, pití a koupila jsem ti nějaký oblečení. Měj se zlato.'' přerušila krátké ticho teta, objala mě, rozloučila se i s Martinem a odešla. V tichosti jsme vedle sebe stáli a nikdo nepronesl ani slovo. První se vzpamatoval Martin. ,, No, ehm, já už asi taky půjdu, zejtra je škola, a já bych se docela rád vyspal. Tak ahoj zejtra ve škole.'' vychrlil ze sebe najednou a aniž by čekal na mojí reakci, sebral se a odešel. ,, Aho-'' nedokončila jsem to, moje slova přerušilo klapnutí dveří. Ztěžka jsem dopadla na dřevěné schody a marně se snažila zabránit slzám, které se draly na povrch. Přitáhla jsem si kolena k bradě a plakala a plakala.

Proč pláču? Jsme přece kamarádi, ne? Nebo snad chce, abychom byli víc než kamarádi? Mám ho ráda víc než jako kamaráda? Proč tak naštvaně odešel? Tyhle otázky mě trápili pořád a pořád dokola. Podívala jsem se na hodiny. Půl dvanácté. Za tu dobu, co Martin odešel, se změnilo asi jenom to, že ležím na posteli, místo na schodech. Slzy mi pořád stékají po tváři. Neodepisuje na zprávy. Nezvedá mobil. Právě jsem si začínala uvědomovat, jak moc mi na něm záleží. Můj pohled se zaměřil na kus skla, který ležel na zemi. To je tam asi ještě ze včera, když jsme s Martinem během blbnutí rozbili skleničku. Asi jsme nezametli všechny střepy. Zvedla jsem se z postele a vzala to sklo do ruky. Chvíli jsem se přemáhala, bojovala jsem s tím, ale něco ve mně, za co jsem se proklínala, bylo silnější než já a už jsem jenom viděla, jak malinký kus skla zanechává krvavé čáry na mém předloktí. Zase jsem to udělala. Proč?! Proč jenom jsem tak pitomá? Sakra!

You: Martine? Martine prosím odepiš! Já.. udělala jsem to zase. Promiň.

Napsala jsem už asi padesátou zprávu, aniž bych doufala, že odepíše. Bála jsem se, že se mnou už nikdy nepromluví, že mě začne nenávidět jako všichni ostatní. To bych nepřežila. Položila jsem mobil vedle sebe na postel a potichu brečela do polštáře. Po chvíli smutnění jsem se unaveně zvedla a šla si znovu opláchnout ruku od krve. Postel to naštěstí schytala jenom trošku. Až tak moc jsem blbá, že mi nedošlo, že krev špiní. Proboha, proč vůbec existuju?
Pomalu jsem se došourala zpět do pokoje. Jako chodící mrtvola jsem si automaticky lehla na postel a bez zájmu koukala do stropu. Ruka mě pálila jako čert, ale to jsem ignorovala. Motala se mi hlava, zapomněla jsem si vzít léky. A to, že já idiot jsem se zase pořezala, tomu asi taky moc nepomohlo. Hlava se mi motala čím dál tím víc. Najednou mi cinknul mobil. Než jsem se ale stihla podívat, kdo mi napsal, zatmělo se mi před očima a omdlela jsem.

Pokračování příště :D Doufám, že se tenhle díl líbil :o Budu ráda za každý ohlas c: