Jedině On

#20

Pohled Martina

Držel jsem ji v pevném objetí a přemýšlel. Za dva dny má narozeniny. Bude jí 17. A já chci, aby to pro ni byl výjimečný den. Aby zapomněla na všechny problémy, starosti, a hlavně na toho idiota Jamese. Jednou mi říkala, že narozky moc neslaví, její rodina na to nikdy neměla čas. Tentokrát se to ale změní. Musím vymyslet něco výjimečného. Něco, čím bych jí dokázal, jak moc mi na ní záleží. Něco, na co jen tak nezapomene.

,, Martine?" Zamumlala mi do ramene. Lehce jsem sebou cukl, protože jsem byl zamyšlený. ,, Ano Krásko?" řekl jsem a trochu se od ní odtáhl, abych se jí mohl podívat do těch úžasných očí. ,, Nějak mi není dobře, asi si půjdu lehnout, nevadí? " ,, Nevadí," odpověděl jsem a pohladil ji po tváři. Jemně jsem ji vzal do náruče a odnesl do postele. Naposledy jsem se zeptal, jestli něco nepotřebuje, dal jí malý polibek na čelo a rozloučil se. Než jsem se nadál, kráčel jsem svojí obvyklou cestou k domovu. Sedl jsem si na nejbližší lavičku a přemýšlel. Po dlouhém bádání se mi v hlavě konečně začala rýsovat jistá představa. Oči se mi rozzářily, když mě to napadlo. Tohle bude velký. No, vlastně úplně jednoduchý. Ale snad se jí to bude líbit.

Zvedl jsem se z lavičky a rychlým krokem jsem zamířil k domovu. Musím začít s přípravama. S úsměvem na tváři, vytvořeným myšlenkami na ní, jsem usedl za svůj psací stůl a s tužkou v ruce začal plánovat.

Pohled Lucky

Jakmile odešel, zachumlala jsem se do peřiny a přemýšlela. Strašně mě bolela hlava a byla jsem utahaná. Začaly se mi zavírat oči a já se pomalu vydávala do říše snů, ze které mě ale bohužel vyrušilo cinknutí mobilu. ,, K sakru..!" Zabručela jsem a v hlavě si vynadala, že si nedokážu ani vypnout vyzvánění. Utahaně jsem sáhla po mobilu a klikla na příchozí zprávu. Trochu jsem přihmouřila oči, když mě do nich udeřilo prudké světlo displeje telefonu. Jakmile si moje oči trochu zvykly, přečetla jsem si obsah zprávy. ,, Ahoj Luci, nechceš se dneska někde sejít? Chtěla bych si to vyříkat. Nerada se s tebou hádám a ty to víš. ''To je od Míši. Pohádali jsme se hned ten den, kdy po mně vyjel James a já se pohádala s Martinem. Byla jsem naštvaná a Míša se stala obětí mého vzteku. Mrzelo mě to. Byla jsem ráda, že si to budeme moct vyříkat.

Nechala jsem svoje prsty přejíždět po klávesnici telefonu. ,, To budu moc ráda, třeba za půl hoďky u mě doma? Stíháš to?" ,, Jojo, budu tam. :) " Odepsala a mně se trochu ulevilo, že se to vyřeší. S lehkým náznakem úsměvu na tváři jsem se donutila vykopat z postele a zamířila jsem do koupelny. Opláchla jsem si obličej, trochu se zkulturnila a pak jsem doťapkala do kuchyně a kopla do sebe prášek proti bolesti. Pak jsem svůj pohled upřela na hodiny. 15:20. To už je tolik hodin? Překvapeně jsem nadzvedla obočí. Zakroutila jsem hlavou a vydala se uklidit alespoň nějaký nepořádek, který zbyl po mně a Martinovi. Při úklidu jsem zjistila, že si tu zapomněl mikinu. Zahihňala jsem se a vzala ji do ruky. Dosedla jsem na gauč a přitiskla si ji k tělu. Moje myšlenky začali nabírat nebezpečný směr.

Začala mi chybět jeho přítomnost. Představovala jsem si jeho vypracovanou hruď, jeho svalnaté ruce,jak se mě dotýkají, jeho roztomilý sexy úsměv, který mi vždycky dokáže rozjasnit den. Toužila jsem po jeho dotecích, po jeho polibcích. Po tom, aby mě jeho ruce hladili po celém těle. Skousla jsem si spodní ret a začínala se topit v té nádherné představě, když se najednou ozval zvonek. Proboha! Vzpamatovala jsem se ze svých myšlenek a dohopsala dolů otevřít dveře. S domněním, že za dveřmi čeká Míša, jsem bezmyšlenkovitě otevřela s úsměvem na tváři. Ten se ale hned vytratil, když jsem zjistila, komu jsem vlastně otevřela. Samozřejmě, že to byl James. ,, Co tady děláš?! Vypadni!'' Zařvala jsem a chtěla zavřít dveře. On mi v tom ale zabránil tím, že do dveří dal nohu. Nasucho jsem polkla a věděla jsem, že tohle nedopadne dobře. Tváře jsem měla rudé a ruce sevřené v pěst, vztek koloval celým mým tělem. ,, Řekla jsem, vypadni!'' prskla jsem a pokusila se ho vystrčit ze dveří. On mě ale chytil za ruce a vešel dovnitř. Tvrdě mě natlačil na kuchyňskou linku a začal mě osahávat.

Všimla jsem si, že nechal otevřené vchodové dveře, a tak jsem se jenom modlila, aby někdo přišel, a pomohl mi. Do očí mi vyhrkly slzy. ,, Nech mě bejt, slyšíš?! Pusť mě!!'' Vzlykala jsem a on se bavil mým bezmocným pohledem. Jenom se smál a pokračoval v osahávání. ,, Ani náhodou kočičko, teď si jenom moje,'' zasmál se tím jeho nechutným smíchem a pevně mi stiskl zadek. Vyjekla jsem. Zvedl se mi z té představy žaludek a začala jsem sebou ještě víc zmítat. Násilím ze mě strhnul tričko a já se pokusila alespoň malou část zakrýt rukama. Ty jeho ale byly silnější, takže se mu povedlo ze mě strhnout i podprsenku. Teď už jsem řvala na celé kolo. Jakto, že mě nikdo neslyší??! Potřebuju pomoct, teď hned! ,, Pomoc! Nech mě být! Pomozte mi!'' Vykřikla jsem z posledních sil a na tváři mi přistála obrovská facka. Ublíženě jsem se chytla za tvář a schoulila se na zem do klubíčka. Jedním mohutným pohybem mě dostal zpátky na nohy a začal ze mě rvát i kraťasy.

Najednou se ve dveřích objevil Martin. ,, Já jsem si tu zapomněl mi-''. zarazil se, když spatřil, co se tu děje. ,, Martine, pomoc, prosím!'' Zařvala jsem a v očích mi svitla malinká jiskřička naděje. Pokusila jsem se rukama zakrýt alespoň malou část svého odhaleného poprsí. James se prudce otočil. ,, Ty hajzle!'' zařval Martin a vrhnul se proti Jamesovi. Ten mě rychle odstrčil pryč. Zavrávorala jsem a hlavou dopadla na radiátor. Sykla jsem bolestí a sáhla na poraněné místo na hlavě. Ruka byla celá od krve. Zatmělo se mi před očima a poslední co jsem viděla bylo, jak Martin srazil Jamese k zemi.

Další den, 7:05

Z tvrdého spánku mě vytrhly splašené hlasy doktorů. Unaveně jsem otevřela oči a pokusila se zvednout. Prudká bolest hlavy mi dala najevo, že to asi nebyl nejlepší nápad. Znovu jsem dopadla na lůžko a snažila si vzpomenout, co se vlastně stalo, že zase musím ležet v nemocnici. Krásné ticho přerušilo klepání na dveře. ,, Dále," špitla jsem, ale sama jsem si nebyla jistá, jestli jsem to vůbec řekla nahlas. Dveře se otevřely a stál v nich Martin s Míšou. ,, Ahoj," pozdravila jsem je trochu překvapeně a pokusila se o úsměv. Pozdrav mi opětovali a sedli si vedle mého lůžka. ,, Jak se cítíš?" zeptal se Martin a pevně mi stiskl ruku. ,, Bolí mě hlava. Strašně," zaúpěla jsem. ,, No ještě aby ne, máš slabý otřes mozku," uchechtl se Martin, ale starostlivý výraz v očích mu zůstal.

,, A co se mi vlastně stalo?" zeptala jsem se, protože jsem si stále nemohla vzpomenout. Po asi desetiminutovém vyprávění jsem měla v hlavě totální zmatek. Smutek zavalil mou mysl a slzy se draly na povrch při představě, že se mě James pokusil... Radši to ani nechci vyslovovat. A taky, že mě Martin, James i policie, která přijela zadržet Jamese, viděli skoro nahou. Bylo mi najednou strašně trapně. Jedna neposedná slza si našla cestu z mých očí. Rychle jsem ji setřela a snažila se zadržet ty další.

,, Všechno bude v pohodě, neboj," uklidňovala mě Míša a mile se na mě usmála. ,, Promiň, že jsem na tebe byla hnusná," řekla jsem místo odpovědi. ,, Tím se teď netrap. ",,Takže všechno dobrý?" ,, Všechno dobrý."
Pokusila jsem se o úsměv. Chtěla jsem ještě něco říct, ale přemohla mě únava. Pomalu jsem přestala vnímat okolní svět a než jsem se nadála, vplula jsem do bezstarostné říše snů.