Jedině On

#6

Pohled Lucky

,,Slečno.. Slečno, slyšíte mě? Proberte se!"

Co to...? Otevřela jsem oči. Bílé zdi. Doktoři. Pípání přístrojů. Sakra, já jsem v nemocnici. To všichni uvidí moje jizvy. A někam mě zavřou. Do nějakýho plesnivýho ústavu. Ne! Počkat.. To je vlastně smutný, že tohle je první, na co jsem si vzpomněla..

,, Slečno, pamatujete si, co se vám stalo?? " vytrhl mě z myšlenek nepříliš přátelský hlas doktora. Ne, nepamatuju. Vlastně jo. Šlehla jsem sebou o zem. Výborně Lucko. To muselo bejt úžasný podívání pro ty vypatlance z mojí třídy. Určitě se smáli tak moc, že byli červený až u kotníků. Pff.

Pak jsem se probudila. Ležela jsem na Martinovi. Snažil se mi pomoct. Ale proč? Vždyť se musel ztrapnit přede všemi, co mě nenávidí.

,, Slečno, slyšíte mě?"
,, Co? Jo.. Já.. Prostě jsem byla u tabule, a z ničeho nic jsem omdlela. "
,, Výborně. Jsem rád, že si to pamatujete. Pád byl nejspíše způsoben nedostatkem jídla, pití a spánku, váš organismus to nevydržel. "
Sakra. Málo piju, málo jím, ale ne kvůli tomu, že bych si připadala tlustá nebo tak, ale prostě nemám hlad ani žízeň. Super, teď už mě má vážně za blázna. Že jsem jenom psychicky nemocná anorektička, co se řeže. Wow.

,, Také jsem si nemohl nevšimnout jizev na vaší ruce. Je něco, co mi k tomu řeknete?" A je to tady. Sklopila jsem oči a zahuhňala jsem: ,, Je to minulost. Blbost, kterou jsem udělala a už nikdy nezopakuju. " Lhala jsem, ale nechtěla jsem skončit někde na psychiatrii. ,, To rád slyším. Máte velké štěstí, že jste si při pádu neporanila hlavu. Pro jistotu si vás tu necháme do zítra, ráno si vás tu vyzvedne vaše máma. " usmál se na mě a odešel.
Jojo, máma bude určitě hroozně nadšená. Určitě mě seřve i za to, že nejsem ve škole. Ach jo. Už abych byla plnoletá a mohla se odstěhovat.

Ležela jsem na posteli a koukala do stropu. Nemohla jsem z hlavy vyhnat obrázek Jamese a té holky. Blbeček. A taky jsem myslela na Martina. Zachránil mě. Stará se o mě. To je divné, když si pomyslím, že je ve fotbalovém týmu a už se stihl zařadit mezi ty oblíbené, kteří ho určitě učí, jak mě nenávidět. Wow, já jsem po celé škole známá osoba. Sice trochu jinak, než bych chtěla, ale tak nevadí. Vzala jsem do ruky mobil. No jasně, máma se mi ani neobtěžovala napsat. Bylo pět odpoledne. Rozklikla jsem messenger. Míša mi píše. ,, Ahoj, jsi v pořádku? Hned jak budeš moct, napiš prosím.'' Odepsala jsem jí krátkou odpovědí, že jsem v pohodě, ale utahaná. Už jsem chtěla mobil položit, když v tom mi znovu zazvonil.

Martin Brown: Ahoj, prosím napiš mi, hned jak budeš moct.

You: Ahoj.

Že by se o mě bál? Pff. Blbost. Určitě se zeptá, co píšeme zejtra za testy, domácí úkoly nebo tak. Zívla jsem si a utahaně jsem se posadila na posteli tak, aby se mi líp psalo.

Pohled Martina

Byla online. Hned jak jsem to viděl, okamžitě jsem jí napsal. Doufal jsem, že odepíše. Byl jsem hrozně nadšenej, když mi cinknul mobil. Napsala mi ahoj. Sice jako nic moc odpověd, ale tak aspoň napsala.

You: Jsi v pohodě?

_Lucy_ : Jo, jsem. Ale jsem hrozně utahaná.

_Lucy_: Mimochodem, děkuju, že jsi mi pomohl.

You: Neni vůbec zač, udělal jsem to rád. :)

_Lucy_: Ale nemusel jsi. Mohl jsi mě tam nechat ležet, stejně jako to udělali ostatní.

You: Jenže já nejsem jako ostatní. No nic.. Tak se pořádně prospi, zítra ti ještě napíšu.

_Lucy_: Zejtra ráno jedu domů. Jo a.. Dobrou.

Jo, to já vím moc dobře, neboj se..

You: To je dobře. Tak se hezky vyspi a dobrou.

Woow, ona mi odepsala jinak než dvouslovnou odpovědí.  Zlepšení. Přečetla si mojí poslední zprávu a za chvíli byla off. Bylo teprve čtvrt na šest, ani by mě nenapadlo jít spát. Šel jsem si udělat něco k jídlu, najedl se a dal si sprchu. Konečně pátek. Asi do půlnoci jsem hrál něco na počítači, a pak jsem si šel lehnout.