Jedině On

#31

Pohled Lucky

      ,, Měl ses vidět při tom posledním jumpscaru, myslela sem, že z tý sedačky vyletíš," zasmála jsem se a vysloužila si tím Martinův vražedný pohled. ,, Za co ty ses vůbec nebála,co?" Uchechtnul se ironicky a připomněl mi můj výraz po tom, co jednomu z hlavních hrdinů zabodli nůž do zad. No a vy byste to čekali? Hlavní hrdinové vždycky přežijou, nebo umírají až jako poslední.
Nasadila jsem poražený a zároveň naštvaný výraz a mlčky kráčela vedle něj. Po chvíli chození v tichosti mě chytnul za ruku a přitáhl si mě blíž k němu. Do nosu mě příjemně udeřila jeho vůně a já mu spokojeně zabořila hlavu do ramene. Miluju ho. Nedokážu si představit život bez něj.
Nezvládnu to.  Prostě ne.

O pár dní později

      ,, Do prdele!" Zařvala jsem na prazdný byt a zoufale nakopla kufr. Zítra mám odjíždět a já sem na tom každý den hůř a hůř. Nemůžu spát, nemám chuť k jídlu, jediný, s kým se dokážu bavit, je Martin. Míša pořád neví, že odjíždím, a já stále nevím, jak jí to říct. Zkuste přijít za nejlepší kamarádkou a prostě jí říct, že odjíždíte tisíce kilometrů daleko a už se dost možná nikdy neuvidíte.
Musím jí to říct, ještě dneska. Pak už nebudu mít možnost říct jí to osobně. Rozklepanou rukou jsem vzala do ruky mobil a vytočila její číslo. ,, No nazdar mrtvolo, to je dost, že ses ozvala!" Ozval se se smíchem hlas na druhé straně telefonu. Její optimismus v hlase mě donutil se pousmát. ,, Hele, potřebuju s tebou mluvit, za dvě hodiny před tvým barákem, ju? Pa," vychrlila jsem a típla hovor, aniž bych čekala na její odpověď. Pro vás možná neslušnost, pro nás dvě normální věc.
        Můj pohled opět sjel na kupu zmuchlaného oblečení. S povzdechem jsem se ke kufru sklonila a otráveně se dala do balení.

          ,, No ahooj!" Přivítala mě Míša a přitáhla si mě do pevného objetí. S úsměvem sem jí ho opětovala. Bude mi tak moc chybět. ,, Tak povídej, cos mi to chtěla říct?" Zeptala se, když se ode mě odtáhla. Zhluboka jsem se nadechla a v hlavě přemýšlela, jak to sformulovat. ,, Děje se něco?" Pokračovala, když viděla, že se nemám ke slovu. ,, Já.. No.. Jo," začala jsem. ,, Stěhuju se," marně jsem se pokoušela zadržet slzy. ,, Cože se?!" vyjekla Míša o něco víc nahlas, než nejspíš původně zamýšlela a já leknutím nadskočila. ,, Tak tohle mi musíš vysvětlit, protože jestli je to jenom sranda, tak přísaham, že tě stáhnu z kůže."

      ,, Když mi teď řekneš, že je to jenom sranda, možná ti i tu kůži necham," vzdychla zoufale Míša a položila mi hlavu na rameno.
Sedíme tu v tichosti už asi půl hodiny. Míša to rozdýchává a já? Já v duchu plánuju dvojnásobnou vraždu.
Nenávidím je. Dřív sem si myslela, že nedokážu nenávidět někoho tak moc, jako jsem nenáviděla Jamese. Omyl. Našla jsem někoho, na koho se od teď nebudu moct ani podívat. Nikdy bych ale nevěřila, že to budou zrovna moji rodiče.

        ,, A to tu prostě nemůžu zůstat? Doteď ses o mě nezajímala, tak proč najednou teď?!" Zařvala sem do mobilu a naštvaně oddychovala.
,, Ne!... Ne! Víš co? Běžte do prdele, oba dva!" Zavřískala sem a hodila s mobilem na druhý konec pokoje. Nebýt Martina, který ho pohotově chytil do ruky, tak bych asi byla do konce života bez mobilu. ,, Eh, díky," poděkovala jsem mu s chabým úsměvem a posadila se vedle něj na postel. Objal mě rukou kolem ramen a zašeptal: ,,Budeš mi hrozně chybět, Luci. Miluju tě." Vyhrkly mi slzy do očí, když se mu hlas v půlce věty zlomil. ,, Taky tě miluju," vzlykla jsem a objala ho nejsilněji, jak jsem mohla. ,, Nechci, abys odletěla." Jenom jsem zesílila objetí a rozbrečela se ještě víc. Dneska nemůžu jít spát. Protože až se probudím, budou to možná poslední hodiny, které budu moct strávit s Martinem. Už jenom při té představě mě zabolelo u srdce.
,, Zvládnem to, že jo?" Vyslovila jsem otázku, kterou jsem měla na jazyku už několik dní. ,, Samozřejmě, že jo," ujistil mě Martin. ,, Ale.. Vztahy na dálku bývají složitý a-" ,, I kdybych za tebou měl chodit pěšky, nikdy to nevzdam. Miluju tě," zašeptal mi do ucha. Pousmála jsem se. ,, Já tebe víc," šeptla jsem a zabořila mu hlavu do ramene.