Jedině On

#30

          Po úzké cestičce se vracíme směrem do města a mezi námi panuje trapné ticho. Není to tím, že bychom si neměli co říct, to vůbec ne. Jenom mě pořád trápí myšlenky na to, jestli dokážeme vydržet ve vztahu na dálku, protože ty nikdy nebývají jednoduché.
Martin už se několikrát pokusil navázat konverzaci, ale když zjistil, že nejsem schopná ho v tuhle chvíli poslouchat a odpovídat mu, jenom si mě s povzdechem přitáhl blíž k sobě a chytil mě rukou okolo pasu.

            Tentokrát jsem to já, kdo nevydrží to trapné ticho. ,, Zvládneme to, že jo?" podívám se na Martina se slzami v očích. ,, O tom nepochybuju, zlato," usměje se na mě, ale já i přes jeho úsměv vidím, že si stoprocentně jistý není. Nemůžu se na něj zlobit, přece jen, i já jsem na tom stejně.

          ,, Zvláštní," začnu přemýšlet nahlas ,, Vždycky jsem se chtěla do Francie podívat. Vždycky mě to město lákalo a dala bych cokoliv za to se tam podívat. A teď? Teď jenom slyším to slovo a vyhrknou mi slzy do očí." Odpovědí mi bylo jen tiché povzdechnutí a pevnější stisk Martinovy ruky.
,, Za chvíli tam budem," usmál se najednou Martin a podíval se na mě. Konečně jsem začala dávat pozor na cestu a rozhlédla jsem se kolem sebe.
Moc dobrý smysl pro orientaci jsem sice neměla, ale dokázala jsem vytušit, že tudy se jde do kina.

            ,, My jdeme do kina?" zeptala jsem se s úsměvem. ,, No, naše poslední návštěva kina nám moc nevyšla a já sem věděl, že ses na ten film.moc těšila, tak co kdybychom to dneska napravili?" opětoval mi úsměv a ten můj se ještě rozšířil. ,, Moc ráda," přikývnu a s trochu lepší náladou kráčíme ke kinu.

        ,, A nebudeš se bát?" uchechtne se Martin a já ho lehce praštím do ramene, přece jen nechci, aby vysypal ten úžasně vypadající​ popcorn, na který se mi už sbíhají sliny a který Martin hrdě nese v ruce. ,, Uvidíme, kdo se bude za chvíli schovávat za tim popcornem," oplatím mu to a ztěžka dosednu na úžasně pohodlnou sedačku. ,, No já to nebudu," nedá se a položí mi do klína moji colu a popcorn. Ne, nejsme jako každý pár a neobjednáváme si všechno dohromady, protože oba jíme za tři, i když to na nás naštěstí není vidět, a z jednoho popcornu bychom se nenajedli. ,, Měli jsme si radši objednat ty dvojsedačky," ušklíbne se Martin a podívá se na mě, zatímco já pohledem prejíždím sál a snažím se najít ty jeho vytoužené dvojsedačky. Když je konečně​ najdu, se smůlou zjistím, že jsou obsazené. Podívám se na Martina, který zjistil to samé. ,, Máš smůlu," zasměju se výtězně a uvelebím se na svojí sedačce. Ještě by ho napadlo dělat něco, co v kině rozhodně dělat nechci. Nebo.. - Ne, rozhodně ne, Lucko přestaň blbout. Zakroutím nad sebou hlavou a za chvíli se přistihnu, jak okukuju Martinovo dokonalé tělo.

Pohled Martina

 

Už asi deset minut běží reklamy a já zoufale ujídám popcorn a doufám, že už film brzo začne, protože si nedokážu odpustit pohledy na svojí dokonalou Lucinku. S potěšením občas zjistím, že ani ona to nemůže vydržet a sem tam ji přistihnu, jak si mě prohlíží. Nemůžu popřít, že se mi tím zvedá sebevědomí. Ale také se ve mně odehrává takové dilema. 

        Lucku miluju a někdy se jen stěží dokážu ubránit nutkání se o něco pokusit. Čeho se bojím? Asi odmítnutí. Nevím, jestli je na to po tom všem, čím si prošla, připravená. Ale..
Zatřesu hlavou, abych zahnal myšlenky a konečně se soustředil na film, čímž si vysloužím Lucky tázavý pohled. Obejmu ji jednou rukou kolem ramen a druhou si naberu plnou hrst popcornu, kterou následně celou strčím do pusy. ,, Ty si fakt prase," zasměje se Lucka. ,, Jsem po tobě no," zamumlám s plnou pusou a vysloužím si ránu do ramene. Pár lidí se na nás divně dívá a někteří si dokonce ani neodpustí poznámku, abychom byli zticha. Znovu se zadívám na plátno a marně se pokusím domýšlet si všechen děj, který mi během těch dvaceti minut utekl.