Jedině On

#7

Pohled Lucky

,, Luci? Luckoo, Nespi uuž. '' probudil mě něčí hlas. Trochu ve mně hrklo, jak jsem se lekla, ale ustála jsem to a nedala to na sobě znát. Otevřela jsem oči a byla hodně překvapená, když jsem zjistila, že ten hlas patřil Martinovi. Usmál se na mě a řekl: ,, Už jsem myslel, že prospíš celej den.. tvoje máma si šla koupit kafe, za chvíli přijde. A .. tak co, jak se cítíš?'' ,, Jo.. V pohodě, už líp. A vůbec, co tu děláš?'' tázavě jsem se na něj podívala. ,, Chtěl jsem tě vidět.. Asi se budeš zlobit, ale já prostě musel. Jel jsem autem s tvojí mamkou.'' To mě překvapilo ze všeho nejvíc. Moje máma? Ona ho vážně vzala s sebou? Normálně by ho poslala do.. zadku. Pousmála jsem se nad představou toho, jak se Martin zoufale snaží v autě začít rozhovor s mojí mámou.

,, Čemu se křeníš?'' řekl Martin a já si uvědomila, že jsem se smála nahlas. Super. ,, Jak se ti líbila cesta autem s mojí mámou?'' zeptala jsem se ho místo odpovědi a tentokrát se smála hodně nahlas. Martin trochu zrudnul a podíval se na mě pohledem, který říkal: Neptej se, prosím.

Chápavě jsem přikývla a snažila se zadržet smích. Bohužel zrovna v tu chvíli přišla do pokoje máma, a já místo toho, abych zmkla, začala jsem se smát ještě víc. Martin, když mě viděl, začal se smát taky. Máma po nás hodila vražednej pohled, hodila mi na postel nějaký oblečení, tunu doplňků stravy, kterýma mě zasypal doktor, a se slovy: ,, Už jsem podepsala, že můžeš odejít, mam něco důležitýho na práci, musíte jet zpátky sami tramvají.'' se sebrala a odešla.

Smutně jsem sklopila zrak. Nepřekvapilo mě to. Ale takový nezájem od vlastní mámy mě docela mrzel. Martin to viděl, přišel ke mně a obejmul mě. Nevěděla jsem, co dělat. Byl to zvláštní pocit. Hrozně dlouho mě nikdo neobjal, natož ne kluk. ,, Martine, já...'' zakoktala jsem. On to pochopil a hned mě pustil. ,, Promiň..'' řekl a nervózně se poškrábal na hlavě. ,, Neomlouvej se, nic jsi neudělal. '' pokusila jsem se zachránit trapnou situaci. Naštěstí Martin rychle změnil téma a co nevidět už jsem seděla v tramvaji naproti němu a koukala z okna. Povídali jsme si o všem možným, takže mi cesta rychle utekla. Doprovodil mě až domů, a pomohl mi odnést oblečení a tu spoustu léků do kuchyně.

Pohled Martina

Doprovodil jsem jí až domů a odnesl jí léky do kuchyně. Byla jich spousta, samé doplňky stravy a vitamíny. ,, Prosimtě podáš mi tu skleničku ze stolu? Když už mam dodržovat ten pitnej režim, tak s tim začnu hezky hned, protože na to stejně za chvíli zapomenu.'' poprosila mě a usmála se . ,, Jojo, hned.'' odpověděl jsem a zamířil směrem ke stolu. Na stole ležel malý kus papírku. ,, Lucko? Tady máš asi nějakej vzkaz.'' Zavolal jsem na ní a ona se na mě překvapeně podívala. Vzala si ten lísteček do ruky a chvíli četla. Po chvíli hodila lísteček na zem a vyčerpaně si sedla ke stolu.
,, Co se stalo?'' ,, To.. je od mámy. Píše tu, že se stěhuje za tátou do Francie. Prý už jsem dost velká na to, abych tu žila sama a.. Bude se o mě chodit starat teta, která má prej dostatek peněz na to, aby se o mě postarala.'' odpověděla mi naštvaně a rozplakala se.

Tahle odpověď mě fakt hodně překvapila. Čekal jsem skoro všechno, ale tohle fakt ne. Hrozně moc jsem jí chtěl obejmout, ale bál jsem se jak zareaguje. ,, To je mi moc líto..'' řekl jsem zklesle.
,, S mámou jsem nikdy neměla tak dobrej vztah. Ale že mě tu takhle nechá a odjede, to jsem fakt nečekala.'' Nevěděl jsem, co říct. Chápal jsem to. Přece jenom to je její máma, a teď tu bude takhle sama.. Martine, sakra, seber se, řekni něco, povzbuď jí!

,, Luci?" ,, No?" ,, Hele.. Asi to teď máš těžký.. Chápu tě. Asi teď na mě nebudeš mít náladu, takže už asi půjdu. Jenom chci, abys věděla, že jsem tu vždycky pro tebe.. Kdybys cokoliv potřebovala, řekni. Nechci, aby ses trápila. " vykoktal jsem ze sebe nervózně. Wow, co jsem to ze sebe právě dostal? Nevěděl jsem jestli se začne smát, naštvaně mě vyhodí, nebo nijak nebude reagovat. Zvědavě jsem tam seděl a čekal, jak zareaguje.

Podívala se na mě docela překvapeně. Pak se usmála a řekla: ,, Děkuju, vážim si toho.." I tahle krátká věta mi udělala strašnou radost. ,, Neděkuj, dělám to rád." odpověděl jsem jí. ,, No, tak já už asi půjdu." řekl jsem, i když se mi od ní nechtělo. Potřebuje být o samotě, aby si to mohla srovnat v hlavě. Jenom kývla, rozloučila se a doprovodila mě ke dveřím. Taky jsem se rozloučil a vydal se směrem domů.

,, Martinee, počkej!" zavolal na mě někdo a já se otočil. Nevěřil jsem vlastním očím. Lucka za mnou běžela. ,, Lucko?" řekl jsem udiveně. ,, Mohl bys u mě dneska přespat? Bojím se, jak zaberou ty léky, a k tomu se dneska necítim na to, abych byla doma sama.. Ale jestli tě to otravuje nebo už něco máš, pochopím to.."
Sice jsem byl dost překvapenej, protože jsem to nečekal, ale bez zaváhání jsem souhlasil. Šance? Možná. Ale můj hlavni cíl teď je, aby nebyla smutná.

Ták.. dneska to seknu tady.. Brzo bude pokračování :D