Jedině On

#12

Pohled Martina

Ve spěchu jsem se s ní rozloučil a šel jsem domů. Sice bylo ještě brzo, ale potřeboval jsem si všechno srovnat v hlavě. Bere mě jenom jako kamaráda. I po tom polibku. Asi ke mně necítí to, co já k ní. A to mě ničilo. Hrozně moc mě to užíralo. Pomalu jsem se doloudal domů. Půl šestý? Teprve? Ach jo. Zalezl jsem si do sprchy a nechal studenou vodu, aby mi smyla všechny myšlenky. Pomohlo to ale jenom na chvíli. Bohužel. Seděl jsem na posteli a přemýšlel. Samozřejmě, o kom jiném, než o ní. Chtěl jsem se podívat na mobil, kolik je hodin. Hm, no jasně, vybitá baterka. Dal jsem mobil do nabíječky a v rychlosti naházel do tašky učebnice na další den. Na úkoly a testy jsem sral, stejně bych se dneska nic nenaučil. Ukuchtil jsem si vajíčka a koukl se na pár filmů. Ale jejich děj jsem stejně moc nevnímal.

Odnesl jsem prázdný talíř do kuchyně a sedl si k mobilu. Hlásilo mi to 100%, tak jsem ho vytáhl z nabíječky a zapnul. Instinktivně jsem zapl messenger. Hrklo ve mně. 58 zpráv. Od Lucky. Co se asi tak mohlo stát? Vyděšeně jsem rozklikl náš chat a projížděl všechny ty zprávy. Všechny měli podobný obsah. Omlouvala se mi, a chtěla, abych odepsal. Začal jsem proklínat svoji zasranou baterku a to, že jsem si toho nevšiml dřív. Když jsem ale četl tu poslední, ztuhla mi krev v žilách.

,,Martine? Martine prosím odepiš! Já.. udělala jsem to zase. Promiň. ''

Zpanikařil jsem. Cože? Ona se vážně pořezala? Ne, to nemůže být pravda. Kvůli mně? Co jsem to za zrůdu? Proboha. Zaspamoval jsem jí desítkama zpráv, vážně jsem se o i bál. Je slabá, bere ty léky, co když se jí něco stalo? Nervozita mě přemohla a já se rozhodl za ní jít. Popadl jsem mikinu a zamkl za sebou dveře. Doma zase nikdo nebyl. Ani mě to nepřekvapovalo, ale v tu chvíli jsem byl rád, že jsem to nikomu nemusel vysvětlovat. Po chvíli běhu jsem v dálce uviděl střechu zámku mojí vysněné princezny. Ach jo, poslouchám se vůbec? Jenom jsem nad tím zakroutil hlavou a rychlejším tempem jsem doběhl až k domu.

Zkusil jsem otevřít dveře. Zamčeno. Zvonil jsem. Nic. Sakra. V duchu jsem si opakoval, kolik znám sprostých slov a mezitím obcházel dům, hledaje jakoukoliv možnost dostat se dovnitř. Naštěstí nechala otevřené okno v kuchyni a tak jsem se rychle dostal dovnitř. Ano, bylo mi blbé běhat po cizím domě, ale strach o ni mě donutil dělat něco, na co bych jindy ani nepomyslel. Volajíc její jméno jsem pobíhal po domě a hledal ji. Dole nebyla, a tak jsem se rozhodl prohledat i horní patro. Vyběhl jsem schody, (přitom jsem se málem přizabil) a pokračoval směrem k její ložnici. Sáhl jsem na kliku a chtěl otevřít, když tu jsem se zarazil. Jak bude reagovat na to, že jsem tu? Potřebuje moji pomoc? Ale přece ji tam nemůžu nechat! Přemohl jsem se a pomalu otevřel dveře. ,, Luci?'' řekl jsem.

Z toho, co jsem spatřil, mi do očí vyhrkli slzy. ,, L-ucko? LUCKO!" Moje jediná láska bezvládně ležela na posteli, nehýbala se a z levé ruky jí stékali pramínky krve. Byla celá bledá a nejevila známky života. Proboha. Rychle jsem seběhl do koupelny, popadl ručník a běžel zpátky za ní. Amatérsky jsem jí obvázal ruku a pokoušel jsem jí probrat. Nereagovala. ,, Lucko, Luci, notak, prosím, prober se. '' Mluvil jsem dost nahlas a začínal propadat panice. Co mám dělat? Jo, zavolám záchranku! Řekl jsem si v duchu a sáhl po mobilu.

Pohled Lucky

Probudilo mě to, že se mnou někdo třásl. Jemně a opatrně. Pokusila jsem se otevřít oči, ale moje víčka byla těžší než obvykle. S trochou námahy se mi to nakonec podařilo. Trochu jsem sebou cukla, když jsem uviděla vedle sebe sedět Martina. ,, M-Martine?'' vydechla jsem. Trochu sebou cuknul a podíval se na mě. V jeho očích byl vidět smutek z toho, v jakém stavu mě viděl, ale i radost z toho, že jsem se probrala. Asi. ,, Luci, zlato, počkej chvíli, zavolám záchranku, všechno bude zas dobrý.'' utěšoval mě. Ale ty jeho slova mě neutěšili. Právě naopak. Nesouhlasně jsem mu položila ruku na rameno, zrovna když vytáčel to číslo. Zastavil se a tázavě se na mě podíval. Díkybohu, právě včas. ,, Děje se něco?'' zeptal se starostlivě. ,, Ne- nesmíš..'' snažila jsem říct, ale na moje plíce to bylo složité. ,, Co? Co nesmím?'' zeptal se a nasadil udivený pohled. ,, Volat z-záchranku.'' dořekla jsem a ztěžka oddychovala. ,, Jakto? Vždyť vidím, že potřebuješ pomoct, zlato.'' To, že mi řekl zlato, mě nějakým způsobem uklidňovalo, a zahřálo mě to u srdce.¨Chtěla jsem se usmát, ale na to jsem byla moc slabá.

Neschopná slova jsem bezmocně ukázala na svoji ruku. Doufám, že mu to dojde. na vysvětlování momentálně nemám dech. ,, Ty nechceš, aby doktoři viděli, že se řežeš, viď?'' zeptal se něžným tónem a pohladil mě po vlasech. Kývla jsem hlavou a nechala osamocenou slzu, aby mi stékala po tváři. Setřel mi ji a nádherně se na mě usmál. Koukala jsem se mu do očí a topila se v nich. On pro změnu koukal do těch mých. Krásné ticho jsem přerušila tichým stenem, protože ruka začala pálit o něco víc. ,, Dobře, pomůžu ti, ale slib mi, že už to nikdy neuděláš.'' smutně se na mě podíval. ,, Moc dobře víš, ž-že tohle ti slíbit nemůžu.'' řekla jsem a ztěžka oddychovala. Mezi slovy jsem dělala mezery a mluvila jsem tak potichu, že jsem se začínala bát, že mě neslyšel. ,, Říkala jsi, že je to minulost.'' posmutněl. ,, To jsem si taky myslela.'' zalhala jsem. ,, Ale když jsi odešel, hrozně jsem se bála že..'' ,, že co?" ,, že mě budeš nenávidět jako všichni ostatní.'' dokončila jsem a snažila uklidnit svoje plíce. Teď už jsem brečela úplně a slzy mi stékali po tváři.

,, To bych nikdy neudělal.'' odpověděl mi a odešel ze dveří. ,, Počkej chvilku zlato.'' Zavolal na mě. Zase ta přezdívka zlato. Bylo to.. roztomilý. Stejně jako on. Ach jo. Po nekonečném čekání se konečně objevil ve dveřích. Podal mi léky a pomohl mi je zapít čajem, protože jsem byla moc slabá na to, abych udržela hrneček. Pak mě jemně vzal do náruče a odnesl mě do koupelny, kde mi ruku omyl a převázal. Sem tam jsem vyjekla blbostí, ale rychle jsem zase ztichla, protože to byla jen a jen moje pitomost.

Asi o čtvrt hodiny později jsem seděla v koupelně na židli a pozorovala Martina, jak běhá kolem dveří a snaží se po mně uklidit do krvavé nadělení, které jsem způsobila svojí debilitou. ,, Nechceš pomoct?'' zeptala jsem se ho už asi po desáté, když procházel kolem dveří koupelny. ,, Nene, už to skoro mám.'' pokusil se o úsměv a znovu zmizel ve dveřích. Po chvíli ke mně přišel a přenesl mě zpět do čistě povlečené postele.

Sedl si vedle mě na postel a pozoroval mě. ,, Děkuju.. Strašně moc děkuju.'' hlesla jsem a uvěznila jsem ho v pevném objetí. ,, Pro tebe cokoliv.'' zabručel mi do vlasů a hladil mě po zádech. ,, Hrozně moc si toho vážim. Fakt že jo.'' ujistila jsem ho a stiskla ho ještě pevněji. Jenom se na mě usmál a dál mě pevně držel. Nevím, jak dlouho jsme takhle seděli, ale dokázala bych to celou věčnost. Zavřela jsem oči a s myšlenkou na jeho slova 'Pro tebe cokoliv' jsem mu spokojeně usnula v náručí.

Takže, nejdřív bych se chtěla omluvit těm, co tuhle kapitolu už jednou četli. Nebyla to plná verze, polovina z toho se mi vymazala. Tak jsem se to teď snažila dopsat a doufám, že vám to nevadí. Snažila jsem se, aby ta kapitola byla delší, a alespoň trochu zajímavá. Snad se povedlo. ^^