„Unesená Katka T."

Part 4

Řeknu Vám, v životě jsem zažila dost strachů, tenhle byl nejhorší.
Nevím, co semnou chtějí dělat.
Nevím, co ode mně chtějí.
Nevím, jak daleko jsem od své rodiny.
A hlavně, nevím, jestli přežiju.
Nevydržím, už dýl čumět do té tmy. Chci vědět na čem jsem a s kým mám tu čest. Postavila jsem se na nohy a začala křičet. Ze všech sil a doufala jsem, že mě uslyší.
Když už se to zdálo být beznadějné a já už neměla sílu dál křičet, světlo se rozsvítilo.
Rozhlédla jsem se. Malinká místnost do tvaru obdelníku s žádným oknem, železnými dveřmi s otvíráním jen na jedné straně. Nic tu není, žádná cesta ven. Je tu jen matrace.

Jestliže někdo rozsvítil světlo, tak ten někdo musí být blízko. Jen co jsem na to pomyslela dveře se začly otevírat. Trvalo to snad 20 sekund a znělo to jakoby dveře měly desatero zámků. Mé tělo ovládl třas a já se klepala jak ratlík. Hypnotizovala jsem dveře a čekala kdo se objeví.
Vešly dva chlapy. Ti co byly na těch záchodech, poznala jsem je. Dveře si nechali pootevřené, ale stáli před nimi a koukali na mě.

„Vsadili jsme se jestli budeš řvát nebo sedět na zadku a brečet." řekl se smíchem jeden z nich. Nic jsem neříkala, byla jsem ochromená strachem. Začal se ke mně přibližovat.
Couvla jsem a dala ruku v pěst. Byla jsem připravená v nejhorším se bránit. Tak jak mě to učili.

„Hele my víme, že se umíš bít, ale teď to není potřeba." řekl mi. „Na nás dva stejně nestačíš." řekl druhý.

„Na tebe jsem stačila." vyhrnula jsem obočí. Nejspíš to pro něj byla hanba, že ho přeprala holka, což mi bylo jasné. Řekla bych, že by mi nejradši dal lekci, ale ten první chlap ho zastavil. Naštěstí.

„Ser na ni!" řekl když se ho snažil zastavit. Přikývl. „Jdeme, necháme ji podusit." pokračoval.

Ty idiote já stojím před tebou a ty mluvíš jako kdybych tu nebyla. Byli už na odchodu, skoro stáli u dveří. Myslela jsem si, že teda nic nezkusí, tak jsem si pomalu klekla. Koukala jsem bezmocně do země a pak jsem uviděla hnědou botu, která mně rozmachem kopla do břicha. Bolestí jsem nadskočila.

„To máš za to." sklonil se a pošeptal mi do ucha ten druhý chlap.

Byla to tak silná bolest, že už jsem neměla ani na to odpovědět. Odešli a já zůstala ležet na boku, začly se mi spouštět slzy. Nešlo nebrečet. Nevěděla jsem na co myslet dřív. Jestli vymýšlet cestu odtud nebo myslet na mou rodinu, jak pak se má, jak znám mámu je určitě na dně. Teď už chápu tu přehnanou starost, na světě je tolik nebezpečí. Říkáte si, že Vám se nic určitě stát nemůže, není to pravda.