„Unesená Katka T."

Kapitola 18

"Proč jsi to udělala?" zeptala se mě Klára mezitím, co jsem se vzpamatovávala. 

"Říkala jsem přece, že ti pomůžu." odkašlala jsem si. Došla jsem ke kýblu s vodou, který ležel v rohu místnosti a opláchla si svůj pohmožděný krk. Klára sledovala každý můj pohyb, ale já se věnovala jen vodě. V jejím odrazu jsem viděla sama sebe v lepší verzi. Nebyly vidět mé opuchlé oči, neměla jsem rozcuchané vlasy ani zohavený krk. Dokonce se ta osoba smála, doširoka roztažený úsměv jí slušel. Jen co se mé ruce dotkly hladiny, dívka, která je pro mě již neznámá -zmizela. Zbyla jen rozčeřená hladina. Kdy tahle dívka zmizela úplně a stala se z ní jen představa?

"Můžu se tě na něco zeptat?" stále jsem koukala do vody. "Co je za měsíc?" nečekala jsem na odpověď.

"Je září." Odvrátila jsem se od vody, sedla si na matraci a opřela hlavu o studenou zeď. Měla jsem jít do druháku. Prázdniny jsou pryč. Všechno je pryč. Už si ani neumím představit, jak na tom máma je. Jsou to už přes 2 měsíce, co jsem zmizela. Možná by bylo lepší, kdyby se ve zprávách objevilo, že jsem umřela. Aby nedoufali, aby mě oplakali a navždy se rozloučili. 

"Jsi tu už dlouho.. řekni mi něco o tvé rodině, vymluv se z toho." řekla Klára. 

"Nechci o tom mluvit." Nikdy jsem nebyla zvyklá vykládat svoje problémy nebo si stěžovat, jen Dominice. Od té jsem se poučila, že nikomu nemám věřit. Tak proč bych ti měla říkat svoje pocity? Chceš se zasmát nad mým neštěstím nebo mě skopnout ještě níž? 

"Ale měla bys, jsme tu teď spolu a máme jen sebe." Možná máš pravdu, je to naše společné neštěstí.
"Měla jsem rodinu, které jsem si nevážila. Říkala jsem o nich, že je to s nimi jako v kriminále a že se těším, až se odstěhuju, popravdě.. bych teď nikoho jinýho neviděla radši než je. Myslela jsem si, že máma mi pořád nadávala, protože mě neměla ráda, ale omyl, dělala to pro to, že mě chtěla chránit. Nevěřila jsem jí a místo toho jsem věřila osobě, díky který jsem tady." Slzy stékající po mé tváři se nedaly zastavit a za každou slzou jsem si uvědomovala, jak pitomá jsem byla. Klára neodpovídá, ale poslouchá mě.
"Co tvoje rodina?" setřela jsem si slzu a byla jsem připravena poslouchat její příběh. 

"Chybí mi, hlavně moje mladší sestra, ale věřím, že se k nim vrátím." řekla odhodlaně. Musím ji nechat věřit, musí se něčeho držet, jinak to nezvládne. Unaveně si lehám a zírám do stropu. Klára si lehá vedle mě, máme co dělat, aby jsme se vlezly na jednu matraci. 

"Bojím se." šeptne Klára.

"Já taky." 

Zavírám oči a pomalu upadám do spánku, ve kterém zapomenu na to, co se děje a nemyslím na to, co se bude dít.