„Unesená Katka T."

Kapitola 34

Jedno pípnutí. Už ani nevím jak zní její hlas. Druhé pípnutí. Notak, musíš to vzít, musíme mít ještě šanci promluvit si. Třetí pípnutí.
"Prosím, Tovarová." ozvalo se z telefonu. Panebože její krásný, jemný hlas mi chyběl.
"Mami." vydechla jsem do telefonu se slzami v očích, které způsobila bolest. Jak vnitřní tak vnější.
"Holčičko jsi to ty?"
"Jsem." už jsem skoro brečela. "Vracím se domů." dořekla jsem. "Je mi všechno tak líto mami, odpusť mi to."
"Není co, vždyť -." nenechala jsem ji dopovědět to, cítím, že můj čas se krátí.
"Mami musíš vědět, že tě mám moc ráda a jen myšlenka na tvůj hlas mě nechala tak dlouho naživu. Nedávej si nic za vinu." dořekla jsem.
Podala jsem ženě telefon zpět a zachraptěla jsem ať jí to vysvětlí. Protože já už to nestihnu. Moje oči naposledy mrknou a pak je zavírám. Už nadobro, jsem smířená s tím, že je konec. Už na tom místě, kde mě unesli měl být konec, jen jsem tomu utíkala. Teď už se tomu můžu poddat. Ta bolest si mě odnáší.

Ocitám se na trávníku, na kterém jsem stála ještě před chvílí. Je to trávník před tou budovou, ve které mě věznili. Ale je to tu jiné. Čisté a bez těch hnusných lidí. A já se cítím jinak, jako by mě už nic nemohlo ohrozit, nic na mě nedosáhlo. Dívám se před sebe na širou krajinu a užívám si každý dech vzduchu.
"Tak jsme konečně venku co?" ozve se vedle mě hlas dívky.
"Kláro, co tu děláš? Ty tu semnou nemáš být." řeknu a pohlédnu jí do tváře. Vypadá jinak. Slunce ji svítí do jejich blond dlouhých vlásků a tvář má tak čistou.
"Ne, to ty tu nemáš být." řekne a chytí mě za ruku. "Ty to zvládneš, už od začátku jsi byla ta silnější." usmála se na mě.
"Já to nechápu, jsem přece mrtvá." ptám se a tisknu ji za ruku
"Nejsi. Jen se musíš vrátit a bojovat za nás obě." řekne a pouští mou ruku, já cítim jako by mi někdo doslova odtrhl kus mě. Odchází zpět do budovy, do toho pekla.
"Ne nechoď tam, pojď semnou." řeknu jí, ale jako bych předem věděla, že to nejde.
"Obě jít nemůžeme, to jen ty." usměje se a pak se za ní zavřou dveře.

Všude kolem mě pípající přístroje a smrad dezinfekce. Já jsem přežila, nechápu to, byla jsem už mrtvá. Otevřu oči.
"Mami.." vydechnu nadšením.
"Jsem tady." řekne mi, drží mě za ruku, cítím ji. Je to skutečné.
"To není možný." řeknu nechápavě.
"Už bude všechno dobrý." pohladí mě po tváři.
S jejími slovy a doteky se konečně cítím v bezpečí. Snad tenhle pocit potrvá co nejdéle.

KONEC