Kapitola 29

763 49 7
                                    

Když otevřu oči můj mozek se hned zaměří na tupou bolest rozprostírající se po celém břiše a na poněkud horší bolest kosti loketní na ruce. Svoje tělo si ale nestihnu prohlédnout, protože vidím postavu přibližující se ke mně. Rozrušený Matěj držící v ruce telefon. Nesmí vědět že jsem při vědomí, zavřu oči a snažím se sklidnit svůj dech. Není to těžké. Při každém hlubokém nadechnutí mě bodne v žebrech a nechat otevřené oči by mi ani nešlo. Co udělá s ležící polo mrtvolkou na silnici?
"Hej průser, vyskočila mi z auta." slyším Matěje jak mluví nervózním, roztřepaným hlasem. "Jo ta holka."
"Já nevim. Asi dýchá ale je kolem ní všude krev a asi má něco s rukou."
"Zbavit se jí?" A je to tady. Teď mě zastřelí nebo jinak dorazí.
"Ale kam mám pak jet a co řeknu šéfovi." řve nervózně Matěj. Bojí se víc o sebe než o mě.
"Okej budu tam." řekne Radim a je to to poslední, co jsem od něj slyšela. Podle kroků poznám, že odchází, ale mě je jasný, že mě tu jen tak nenechá. Za pár sekund cítím jak přeze mě přehazuje nějakou deku. O ještě kratší chvíli cítím i jeho dotyky. Dotéká se boku mého těla a snaží se mě dostat ze silnice. Stačí chvilka a já někam padám. Je podemnou mokro a cítím taky ostřejší stébla trávy. Předpokládám příkop nebo nějakou prohloubeninu vedle silnice. Potom, co uslyším Matějovo auto odjed otevřu oči. Vykoukne na mě jasně modrá obloha bez mraků. Jsem tak vyčerpaná, chci se zvednout, ale bolí mě celé tělo. Proč neslyším žádné auta? Nikdy mě tu nikdo nenajde. Poslední myšlenky před tím, než se moje oči znova zavřou a já upadnu do spánku z vyčerpání.

„Unesená Katka T."Kde žijí příběhy. Začni objevovat