„Unesená Katka T."

Kapitola 16

Zmateně se rozkoukává a oči má upřené na strop. Nejspíš je mimo, tak jako jsem byla já po injekci, které nám dávají. V hlavě se mi honí všelijaké možnosti, kterými ji řeknu co ji čeká, ale na tohle nejde připravit. Dívám se na její vyzáblé tělo. Nebude mít žádnou šanci se ubránit, ani Radimovi, ani ostatním mužům. Je to jasný, musím jí pomoct, ochránit ji. Budu její anděl strážný, i když ji neznám. Vždycky jsem chtěla chránit lidi, nasměrovala jsem tak i svou budoucnost, která je teď nejspíš ztracená.

Zvedám se ze země a ze shora na ni nakouknu. Její tmavě modré oči jako by mě nevnímaly, jako by mě neviděly. "Hej." řeknu jemně a pohladím ji po vlasech. Musím ji probrat dřív než přijdou oni a vybalí to na ni tak jako kdysi na mě. Má štěstí, na rozdíl ode mě. Já tu byla sama, sama po nocích, sama jsem se musela zorientovat, vypořádat se s tím. Na jednu stranu jsem chtěla, aby to cítila taky, abych se o tu bolest mohla podělit, ale moje silnější stránka jí chce pomoct. Nemusíme trpět obě, možná to tak mělo být, že jsem měla trpět jen já. 

Lekla jsem se když se dívka vyšvihla z postele a posadila se. "Kdo jsi?" vypadlo z ní jen co mě uviděla. Jsem tvoje záchrana. 

"Neboj, já ti nic neudělám." usmála jsem se. "Jak se jmenuješ?" pokračovala jsem.

Chvilku na mě koukala jako na zjevení, možná ji znervozňoval pohled na mou zaschlou krev na nose, nebo mé rozcuchané vlasy, bála se mě, ale přece jen se rozhodla mluvit se mnou. 

"Jsem Klára." 

"Já jsem Kačka." představila jsem se jí.

Zamračila se na mě. "Ty jsi ta Kateřina T.?" řekla zvědavě. Přikývla jsem. 

"Unesli mě stejně jako tebe." vzlykla. Je to tak, možná tě taky zradila nejlepší kamarádka a nevíš o tom, možná se tady dozvíš věci, které si vědět nechtěla.

"Bohužel." špitla jsem, že jsem se pomalu ani neslyšela. 

"A co s námi chtějí dělat?" Se mnou už něco udělali, teď máš být na řadě ty. Neodpověděla jsem. Ne proto, že bych nechtěla, ale nevěděla jsem jak jí to mám vysvětlit. Měla bych být tvrdá, protože tady to takové je, ale já taková neumím být, možná to je můj problém.

"Řekni mi to." žadonila. Nechceš to slyšet. 

"Jsme tady něco jako.. společnice pro muže." rozbrečela se. Chápu ji, taky jsem brečela, jenže já na rozdíl od ní brečím potichu a jen nechávám své slzy stékat po tváři, zatímco vnitřek mě řve. Ale Klára jako by se každou chvíli měla zadusit.